Článek
Kolikrát jste během natáčení brečel?
Co při natáčení, já u toho brečím i dneska! Naposledy jsem se dojal u scény, kdy malá bezprizorní holka vzpomíná na tátu, co umřel, a pořád opakuje, že musíme žít v přítomnosti. Kdybych měla žít v minulosti, musela bych pořád jenom plakat, a to nemá žádný smysl. Musíte žít teď. Je tak mladá, žije na ulici – a má takový vhled! Jak je to vůbec možné?
Jaké další momenty byly pro vás zvlášť silné?
Hodně těžce se mi mluvilo s rodiči, kterým se narodilo hendikepované dítě. Autista, který se na vás nikdy nepodívá, nikdy vám nedá pusu – to musí být šílené! V tomhle filmu se snažíme dobrat podstaty bolesti. Teprve skrze utrpení totiž dospějete. Když si uvědomíte, co je to smrt. Zamlada nemáme o nějakém konci ani ponětí. Žijeme život, jako by byl nekonečný. Ale pak vám onemocní dítě, opustí vás láska, pochopíte, co je nenávist, a taky co je to odpuštění.
Pro mě byla nejsilnější výpověď veterána, který má doma připravenou nabitou zbraň a touží po tom, aby se k němu někdo vloupal a dal mu záminku ji použít.
Touhu zabíjet v sobě máme všichni. Proč by jinak byly války, proč by existoval obchod se zbraněmi? Milujeme boj, milujeme zabíjení, patří to bohužel k tomu být člověkem.
Jak jste ho přiměl, aby to řekl takhle otevřeně na kameru?
Prostě jsme se ho zeptali. Víte, každý den spáchá sebevraždu víc amerických veteránů, než kolik vojáků zemře v boji. Válka z vás udělá jiného člověka. Měli jsme natočené ještě další dva nebo tři veterány se stejnou touhou znovu zabít člověka. Byli k nám zcela otevření. Jdou do války jako úplně mladí kluci, je jim dvacet, a střílí do lidí, jako by to byla videohra, natrénují to na počítači a pak to napálí do žen nebo do dětí, opravdu jim rupne v bedně a je jim všechno jedno. Ještě jednou: zabíjení patří k lidské podstatě.
Jedna Izraelka nám řekla tohle: Já jsem já, ale taky jsem ta palestinská holka, která se jde odpálit do židovské školy, a taky jsem izraelský voják, který zabíjí palestinské dítě, a taky jsem esesák, co vede lidi do plynové komory, a taky někoho znásilňuju a taky někdo znásilňuje mě. Mám je všechny v sobě. Myslím, že má pravdu. Máme v sobě všechno. Když na nás lidi z dokumentu Člověk mluví, je to, jako bychom se dívali do zrcadla.
Jak jste získávali jejich důvěru?
V každé zemi jsme měli k ruce místní spojku, která nám dávala tipy na vhodné protagonisty. Natočili jsme dva tisíce rozhovorů. Původní verze filmu měla dvanáct hodin. Mluvili jsme s lidmi o jejich životech, co řekli nám, neřekli předtím nikomu, taky protože se jich na ty věci nejspíš nikdo neptal. Oznámili jsme jim, že je uvidí milióny diváků, a že jestli mají nějaký vzkaz světu, teď je ta chvíle, kdy se o něj podělit. Jasně, někdy to byla trochu střelba naslepo, ale víte co – každý má co říct.
Z filmu Člověk (režie: Yann Arthus-Bertrand, 2015)...
Přišlo mi, že se těm lidem paradoxně mluvilo snáz o smutných věcech než třeba o lásce.
Ale tohle JE film o lásce, je tam všude, akorát že láska se bere jako taková obyčejná, nezajímavá věc. Na otázku Kdy jste byl/a v životě nejšťastnější? nám jeden jako druhý opakoval Když se mi narodilo dítě, děti a rodina jsou pro mě všechno. Láska je jakoby evidentní hodnota, tak co na tom vymýšlet… Ale mluvili jsme o ní se všemi těmi dvěma tisíci lidmi, i s tím chlapem hned z prvního záběru, který zavraždil dva lidi a čeká v cele smrti na popravu. Bez lásky nemůžete být šťastní, potřebujete lásku dávat a lásku přijímat, lidi jsou takhle udělaní, aby byli spolu.
Žen jste se ptal, jestli by radši nechtěly být muži. Proč jste se nezeptal obráceně?
Jistěže jsem se zeptal, ale nedostal jsem dobré odpovědi. Muži říkali, že by v životě nechtěli být ženou, že by to nesnesli ani na chviličku, protože jako žena by neměli žádná práva, žádnou moc, nic. Proto teď začínám točit film o tom, jaké to je, být v našem světě ženou. Bude to film o ženách, o chudobě a politice.
Většina vašich respondentů je ze zemí třetího světa a chudoba je ve filmu Člověk všudypřítomná, často v extrémní podobě…
Ano – jako když Indka z kasty nedotknutelných musí vybírat zrní z krysích děr, aby její rodina měla co jíst. Hledat jídlo v krysích norách! Pro mě je chudoba to, co v našem snímku říká ten Haiťan: Když chci jít do školy a nemůžu, když mám hlad a nemám co jíst, když se chci vyspat a nemám kde, když moje rodina trpí a já vím, že to v životě nezměním. Když je chudoba v mé hlavě…
Proč jste z filmu vystřihl téma náboženství?
Zase – protože jsme nedostali silné odpovědi. Osmdesát pět procent světové populace věří v Boha. Pro mě bylo zajímavé najít proč. Proč ho potřebují. Zeptali jsme se na to dvou tisíc lidí, a ani jeden jediný neřekl nic originálního…
Takže vy nevěříte?
Já víru nepotřebuju. Čím jsem starší, tím míň jí ve mně zbylo, vychovávali mě přísně nábožensky… to je ale dlouhý příběh, který sem nepatří… ne, nevěřím. Když od sebe dokážete rozeznat dobro a zlo, když věříte, že život má nějaký smysl a najdete v něm svou úlohu, Boha nepotřebujete.
A co nás tedy dělá lidmi?
To, že si uvědomíme svou smrt. Které jsme každým dnem blíž a blíž. A hlavně že ji přijmeme. Kdysi dávno jsem natáčel film v Etiopii a jeden člověk mi tehdy řekl, že jeho největším snem je umřít s úsměvem. To se mi líbilo… Protože to znamená přijmout i své chyby. Umřeme. I lidi, které milujeme, umřou. A budoucnost je černá. Jsem dlouholetý ekolog, fotil jsem odlesňování a skládky a environmentální katastrofy, věřte mi, není se na co těšit.
Stačí se podívat na čísla. Když jsem byl mladý, žily na světě dvě miliardy lidí. Dneska je nás miliard sedm. Vyčerpáváme zdroje vlastní planety, smyslem naší civilizace se stalo kupovat si věci. Jak v našem filmu říká prezident Uruguaye: Jenomže ve skutečnosti za ty věci neplatíme penězi – platíme časem našich životů, který jsme obětovali, abychom ty peníze vydělali. A nejhorší je promarnit život obětováním svobody.
