Výběr Salonu: Nejlepší české básně, Bondy, postmodernismus, Kiss, Janota a swingaři a potápky

Vít Slíva, Jakub Chrobák (eds.)

Vít Slíva, Jakub Chrobák (eds.) Nejlepší české básně 2016

Host

Hned v úvodu vydání sborníku pro rok 2016 arbitr Vít Slíva předesílá: Jisto je: pojem „nejlepší“ nemá v umění místo. Je tu však básnická edice, v jejímž názvu se slovo „nejlepší“ vyskytuje, po americku, po sportovnicku. A doufá, že básně zde přítomné jsou dobré. Bez dalšího. V závěrečném přehledu je uvedeno 130 sbírek, které editorům prošly rukama. Básníků ve sborníku je však bohužel jen 29, přičemž převažují známá jména, od Krchovského je tu básní hned pět. Na druhou stranu je až dojemné, že Slíva neopomněl skupinu, která se okolo něj vytvořila, když vyučoval na brněnském gymnáziu, a zařadil sem Rosí, Trojaka či Maděru. Idea sborníku vznikla v USA s cílem představit veřejnosti, u níž stojí poezie na okraji zájmu, alespoň stovku nějak pozoruhodných básní. Není to nic po sportovnicku. A u nás to zas není po americku, ale pěkně po česku – a tak rok co rok vzniká sborník, který kdyby nevyšel, nic by se nestalo. (Vybral Michal Šanda.)

Egon Bondy

Egon Bondy Básnické spisy III. 1976–1994

Argo

Vždycky, když se něco podaří dotáhnout do konce, měly by zaznít fanfáry. Jedno zda jde o dostavbu dálnice, nebo o dokončení nějakých básnických spisů. Více než tisícistránková kniha uzavírá veškeré známé básnické dílo Egona Bondyho, kromě jednotlivých sbírek z uvedených let obsahuje i básnické cykly a básně do sbírek nezařazené. Třetí díl je samozřejmě doplněn i komentářem, různočtením a poznámkami. A navíc soupisem všech básní a kompletním jmenným rejstříkem. Egon Bondy byl básník vysokého i nízkého, geniality i pitomosti. Kvůli jeho morálnímu profilu bych s ním do hospody nikdy nešel… ale ti, se kterými chodím na pivo, zase většinou neumějí psát poezii. Jseš už mrtvá má milá? / Luna svoji barvu ztratila / Chytáš ještě svůj poslední dech? / Jmelí zezlátlo na stromech (30. ledna 1976). (Vybral Jakub Šofar.)

Roman Kanda a kol.

Roman Kanda a kol. Podzim postmodernismu

Roman Kanda a kol. Podzim postmodernismu Teoretické výzvy současnosti

Filosofia

Jako laika mě při čtení kolektivní monografie (Bělohradský, Škabraha, Pechar, Suša či Hauser), která je teoretickou diskusí o tom, zda současná etapa myšlení o společnosti a kultuře je už ve fázi dobíhání, napadla roztomilá hláška pánů Vodňanského a Skoumala: Tak dlouho jsme se snažili, aby to vyšlo. A vidíte, vyšlo to. Tak dlouho postmoderní filosofové kritizovali staré pravdy, až s úžasem zjistili, že se s těmi novými moc nedá žít (pokud ovšem nějaké jsou). Každopádně postmoderna pomalu končí a bylo by záhodno připravit lísky, do nichž bychom naskládali úrodu k zimnímu uskladnění. Jedním z plodů by mohla být třeba věta Václava Bělohradského: Postmodernismus je asi opravdu věkem hrůzy z obecných pojmů, z uzavřených systémů. My nefilosofové především potřebujeme ukázat nějakou škvíru, odkud by světlo aspoň nějak mohlo zablikat. (Vybral Jakub Šofar.)

Tibor Noé Kiss

Tibor Noé Kiss Už máš spát

Tibor Noé Kiss Už máš spát Přeložil Jiří Zeman.

Protimluv

Naposledy jsem byl z nějaké maďarské knihy tak nadšený, když jsem četl Agotu Kristofovou. Vystudovaná socioložka Tibor Noé Kiss (1976) vzbudila v roce 2014 ve své vlasti svým druhým románem velký ohlas jak u čtenářů, tak u kritiky. Několik starousedlíků zůstává v malé osadě v maďarské pustě snad jen proto, že se tu narodili a nemají už žádnou perspektivu. Pusta evokující pustinu. Opuštěnost, prázdnota, šeď, alkohol. A sexualita, ta věrná spojenkyně obyvatelů ghett, v různých podobách. Žádná přímá řeč. Text vyvolávající depresi, bez jediného kladného hrdiny, bez skuliny, z níž by prosvítala aspoň zdánlivá možnost lepšího konce. Řekněme si to naplno: Žádná generace se v Evropě neměla tak dobře jako ta současná… Málokdo zatím popsal rozpad „našeho“ paradigmatu jako tahle autorka. (Vybral Jakub Šofar.)

Vít Janota

Vít Janota Víkend v jakémsi Švýcarsku

Dauphin

Když slyším „civilní poezie“, ihned mi naskočí jméno Vít Janota. Pojďme si to ujasnit podle jedné nepojmenované básně z jeho nejnovější sbírky. Nejsem tu od toho / abych cokoli komukoli vysvětloval, píše na začátku. Nikomu nic nenutí, nic nechce posunovat. Ale myslí si, že báseň není jen schopnost hrát si se slovy a sestrojovat z nich galerie obrazů. Že stejnou souvislost / je možné dohledat / i ve schopnosti efektivně zamlčet to nejpodstatnější. Většina z nás to ví, ale pořád bychom chtěli ještě něco dovysvětlit, dovyprávět. Hrdinové této země / dávno spí / v dutinách pod jakýmsi opuštěným návrším. Co k tomu víc říct, básník není učitel, co klepe žáky rákoskou přes prsty, není ideolog, omílající dokola stejné mantry. Nejsem tu od toho / abych cokoli komukoli vysvětloval, píše Janota na konci. (Vybral Jakub Šofar.)

Petr Koura

Petr Koura Swingaři a potápky v protektorátní noci

Petr Koura Swingaři a potápky v protektorátní noci Česká swingová mládež a její hořkej svět

Academia

Jaký záběr se podařilo zachytit historikovi Petru Kourovi zpracováním válečného generačního fenoménu potápek – fanoušků swingové hudby –, je nevídané. Průvodcem více než devítisetstránkové knihy jsou texty Josefa Škvoreckého. Autorovi se téma rozlilo a zaplavilo rozsáhlé prostory české předválečné, válečné i poválečné historie. Od začátků jazzu v českých zemích a možných generačních předchůdců potápek (dandyové a trampové) přes vztah nacionálního socialismu a českých „vlastenců“ k tomuto typu hudby až po možnosti hraní swingu za protektorátu či v Terezíně. Přes 1800 poznámek dokládá Kourovu akribii. Zdravím vydání knihy potápkovským pozdravem: Tě víko, škatule! (Vybral Jakub Šofar.)