Hlavní obsah
Rudý oddíl žen (1964), jedno z propagandistických děl čínské kulturní revoluce Foto: Profimedia.cz

V kabaretu beze smyslu. Emocionální dějiny moderního světa podle Adama Curtise

„Sice to není pravda, ale mohla by být.“ Provokativní britský dokumentarista Adam Curtis s touto tezí pracuje v novém šestidílném dokumentu Can’t Get You Out of My Head. An Emotional History of the Modern World (Nemůžu tě dostat z hlavy. Emocionální dějiny moderního světa) na mnoha úrovních. Volba Donalda Trumpa i brexit se vším, co se stalo potom, pro něj znamenají děsivý i fascinující materiál.

Rudý oddíl žen (1964), jedno z propagandistických děl čínské kulturní revoluce Foto: Profimedia.cz
V kabaretu beze smyslu. Emocionální dějiny moderního světa podle Adama Curtise

Přelomové politické události udělaly ze světa ještě divnější místo, než byl předtím: zrodil se kabaret beze smyslu. Nelze ho skutečně pochopit. Realita se stala něčím, co si může každý vysvětlit, jak se mu zrovna hodí. A zarputilá nedůvěra vůči všemu se ukázala jako nejspolehlivější forma sociálního inženýrství.

Pětašedesátiletý Adam Curtis v bezmála osmihodinové sérii pátrá, kde se to zvrtlo. Mimo jiné se vydává ke zrodu moderních konspiračních teorií a zjišťuje, že na počátku stál vtip, který se vymkl kontrole.

Zakladatelé satirického náboženství diskordianistů byli zastánci chaosu jako podstaty naší existence. V šedesátých letech vypustili do amerických kontrakulturních časopisů, ale i do magazínu Playboy několik mystifikačních textů s cílem „nakazit kulturu paranoií“. V Americe otřesené atentátem na prezidenta Kennedyho zjevovaly jedinou pravdu: za všemi národními pohromami, vraždami a spiknutími stojí tajná společnost bavorských Iluminátů. Svou akci pojmenovali „operace Mindfuck“. A řetěz od ní vede až k současnosti, kdy se lidé snaží zpřehlednit si čím dál méně srozumitelný svět a hledají souvislosti a vzorce i tam, kde nejsou.

Nejefektivnějším mocenským nástrojem v takovém světě jsou emoce: strach, naštvání, nostalgie. Proto se tolik zvyšují počty předepsaných antidepresiv a utlumovacích prášků, které pocity umožňují dostat pod kontrolu.

Adam Curtis na festivalu v Cannes

Foto: Festival de Cannes

Curtis nachází na ploše posledních sedmdesáti let nečekané souvislosti mezi událostmi na ose Velká Británie, USA, Čína, Saúdská Arábie a Rusko. Sled archivních záběrů je tak rychlý, že se divákům pálí neuronové synapse – propagandistické opery za kulturní revoluce v Číně střídají protiamerické show Nočních vlků, z konspirátorů přeskakujeme k mučeným džihádistům a vědcům vyvíjejícím umělou inteligenci, cracková epidemie v USA byla dnešní opiátovou krizí v bleděmodrém a brexit oživuje staré imperialistické sny.

Curtis dělá z moderních dějin jednu velkou kolektivní halucinaci, do toho nám ale nabízí červenou pilulku, která znamená probuzení.

Divná BBC

„Jsem založením novinář pracující s emocemi,“ řekl Curtis pro časopis The New Yorker. „Moje filmy vytvářejí náladu, která lidem připadá jako realita, a možná proto ji mají rádi, i když jim zároveň přijde v něčem snová a divná. Snad jsou ty filmy tak pronikavé, že se dostanou až k tomu, co se lidem odehrává v hlavách.“

Jeho evokativní styl hraničí s uměním, ale Curtis sám sebe vnímá jako novináře. Od osmdesátých let točí pro britskou BBC. Jeho oficiální pozice je výkonný producent na digitálním kanálu BBC 3, zaměřeném na mladé diváky a dokumenty. Ve skutečnosti jsou ale jeho vazby na stanici velmi volné a řadí se k tzv. „divné BBC“: s licencí dělat si, co se mu zamane, a neomezeným přístupem do pravděpodobně největšího televizního archivu na světě.

Curtis zároveň své filmy vypouští přes internetový přehrávač BBC, což ho vyvazuje z editorských omezení. V průběhu času jsou taky jeho dokumenty delší a detailnější. „Došlo mi, že když si neříkáte o peníze, vedení BBC se o vás moc nezajímá,“ říká.

Série Can’t Get You Out of My Head je syntézou jeho předchozích filmů, a vytváří tak mnohovrstevnatou koláž. Dříve Curtis poukazoval na nebezpečí technické racionality ve vědě, vliv Freudovy psychoanalýzy na reklamní průmysl a proměnu politiky, spojoval sílící islamismus v arabském světě s novodobým americkým konzervatismem a varoval, že humanistické naděje v technologický pokrok jsou falešné.

Pracuje často tak, že se odrazí od jediné myšlenky, jež ho provokuje jít dál. V dokumentu Hypernormalizace z roku 2016 vycházel z teorie antropologa Alexeje Jurčaka o pozdním socialismu v Sovětském svazu. Pojem hypernormalizace zjednodušeně popisuje „zmražený“ stav, kdy v osmdesátých letech všichni – od nejnižších vrstev po politbyro – věděli, že systém nefunguje, ale nikdo nebyl schopen nabídnout řešení. Curtis v tom vidí paralelu k dnešku. „Pokaždé, když novináři poukážou na nějakou korupční kauzu či politici vysloví něco urážlivého, všichni si řeknou, že je to hrozné,“ vysvětloval pro týdeník The Economist, „ale pak se nic nestane.“

Alexej Jurčak

Foto: Profimedia.cz

Curtise zajímá, jak z té pasti ven. Série Can’t Get You Out of My Head se z velké části ohlíží za zmařenými pokusy minulosti. Čtvrtá manželka čínského vůdce Mao Ce-tunga, herečka Ťiang Čching, byla strůjkyní velkých propagandistických oper. Po smrti manžela usedla v takzvaném Gangu čtyř, který tvořili členové politbyra Komunistické strany Číny, v zásadě ale zešílela mocí a mstila se sokyním od filmu. A o mnoho let později se ideály čínské revoluce staly základem pro tamní divoký kapitalismus a zástěrkou pro krytí rozlezlé korupce.

Vedle toho Curtis staví příběhy rappera Tupaca a jeho matky, černé panterky Afeni Shakurové, černošského revolucionáře, vraha a gangstera Michaela X nebo disidentského spisovatele a spoluzakladatele Nacionálně bolševické strany Ruska Eduarda Limonova.

Mnohdy jsou to (minimálně) nejednoznační hrdinové, ale důležitější je, že se vzepřeli politickým molochům a toužili změnit svět. Ten se po jejich činech otřásl, ale nakonec zůstal stejný. Curtis napříč desetiletími demonstruje, že každá revoluce přerostla svým představitelům přes hlavu a bující ega znemožnila skutečnou změnu. Připisuje to destruktivnímu individualismu, jenž od druhé poloviny 20. století srostl s kapitalismem: politiku už neovládají myšlenky, nýbrž peníze. Usídlil se napevno i v myslích lidí, kteří proti systému bojovali.

Nový historismus

Curtisův filmový styl je natolik konzistentní a rozpoznatelný, že ho lidé rádi parodují. Některé obrazy ze série Can’t Get You Out of My Head se okamžitě staly memy a po internetu se šíří bingo určené k jejímu sledování. Můžete si odškrtávat fráze, oblíbené ilustrační záběry i hudbu: „tancující lidé z padesátých nebo šedesátých let“, „technologická utopie“, „dichotomie mezi chaosem a řádem“ nebo „jeden muž ale myslel odlišně“.

Curtisovy střihy a asociace jsou někdy tak divoké, že ho kritici obviňují ze zjednodušování, jednostrannosti a paradoxně – konspirátorství.

„Termín konspirační teorie se stal zkratkou pro cokoli, co zpochybňuje mainstreamový narativ. V BBC mě pověřili, abych provokoval lidi a nutil je na svět koukat jinýma očima,“ brání se Curtis, jehož rozvolněná metoda má blízko k novému historismu, který se prosadil ve stejné době, kdy filmař nastoupil do televize. Cílem bylo otevřít dějiny jiným čtením a spojovat nespojitelné. Jedním z představitelů byl hudební publicista Greil Marcus, který v knize Stopy rtěnky (česky 2000) sepsal tajnou historii 20. století, kde vytvořil smělou teorii: vzdor proti zavedeným pořádkům dělá souputníky z dadaistů, Situacionistické internacionály a punku.

Michael X, Yoko Ono a John Lennon

Foto: Profimedia.cz

S Curtisem by si jistě rozuměli, jelikož oba pracují s představou synchronicity: události napříč časem jsou více než souhra náhod. Skladba Who Killed Bambi (Kdo zabil Bambiho) od punkových Sex Pistols ostatně zazní i v Can’t Get You Out of My Head, kde doprovází záběry řádění maoistických Rudých gard.

„Byl to čistý instinkt. Dělal jsem v podstatě totéž, co hudební producenti v devadesátých letech – samploval jsem a přepracovával minulost,“ komentuje svůj styl Curtis, který má smysl pro humor i detail. Sepne to, jakmile se na konci závěrečného dílu ozve funkující basa post-punkové kapely Gang of Four z Leedsu, jež se pojmenovala po vůdcích čínské kulturní revoluce. Curtisova série je chvílemi jako hudební videoklip. Dokumentarista možná sází i na to, že jeho dokument zakoření v hlavách diváků jako refrén popového songu.

Curtisova estetika je fascinující v tom, jak svádí zdánlivě nesouvisející fragmenty do přesvědčivého celku. Dějové linky se sbíhají u rozvoje umělé inteligence, která se stala oporou globálního finančního systému, živnou půdou pro konspirační teorie, rozdmýchávání emocí v politice a rozdělování společnosti. Vždyť umělá inteligence, stejně jako konspirace, staví ze vzorců svou vlastní realitu a člověk jí přestává rozumět. Navíc na základě dat z minulosti programuje současnost i budoucnost a nutí nás opakovat stejné chyby.

Dokument Can’t Get You Out of My Head neústí v dystopii. Otevírá ho a uzavírá citát antropologa Davida Graebera: „Skrytá pravda o našem světě je, že je to něco, co vytváříme my sami a co lehce můžeme vytvářet jinak.“ Curtis drží diváky ve střehu, učí je rychlým reakcím a posiluje právě tuto imaginaci jako nejdůležitější sval pro vytváření nové společnosti. Cílem není nic menšího než přenastavit myšlení lidí tak, aby si byli schopní představit alternativu mimo zavedené algoritmy a vzorce. Protože budoucnost nepůjde jen tak vypočítat.

Autor je publicista a mediální teoretik. 

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků