Hlavní obsah
Francouzský spisovatel Michel Houellebecq Foto: Profimedia.cz

Únava z literatury? Diskuse nad nejlepší světovou beletrií poslední dekády

V únoru jsme v Salonu zveřejnili výsledky ankety, v níž jsme hledali to nejlepší, co se ve světové beletrii urodilo za poslední dekádu, tedy v letech 2010–2019. O pomoc jsme požádali pět českých literárních expertů: Jana Bělíčka, Petra Fischera, Kláru Vlasákovou, Jana M. Hellera a Ladislava Nagye. A slíbili jsme i veřejnou debatu nad výsledky. Tu se nám však vinou koronaviru nakonec povedlo spolu s pražskou Městskou knihovnou uspořádat až v létě. A teď vám z ní nabízíme to nejzajímavější. Moderace diskuse se ujal jeden z porotců Petr Fischer.

Francouzský spisovatel Michel Houellebecq Foto: Profimedia.cz
Únava z literatury? Diskuse nad nejlepší světovou beletrií poslední dekády

Fischer: Pro mě nakonec trochu překvapivě posbírala nejvíce bodů v této anketě Elena Ferrante a její tetralogie Geniální přítelkyně. Klára Vlasáková ji dala na první místo. Proč?

Vlasáková: Pro mě je to kniha, lépe řečeno knižní série, která v sobě dokázala naprosto přirozeně pojmout mnoho pro dnešek důležitých témat: je to příběh přátelství dvou žen z italské Neapole, ale taky úvaha o síle jazyka i třídní svědectví, zda je opravdu možné uniknout prostředí, v němž jsme vyrůstali. A popisuje třeba i to, jak se ženy snaží nebýt vidět, neupozorňovat na sebe, aby nevyvolaly mužskou agresi.

----------------------------

nejlepší beletrie dekády podle Salonu, první desítka 

1. Elena Ferrante: Geniální přítelkyně (2011–2014, česky Prostor 2016–2018)
2. Julian Barnes: Vědomí konce (2011, česky Odeon 2012)
3. Michel Houellebecq: Mapa a území (2010, česky Odeon 2011)
4. Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky (2013, česky Pistorius & Olšanská 2015)
5. Alice Munroová: Drahý život (2012, česky Paseka 2014)
6. Kazuo Ishiguro: Pohřbený obr (2015, česky Argo 2017)
7. Karl Ove Knausgard: Můj boj (2009–2011, česky Odeon 2016–?)
8. Michel Houellebecq: Podvolení (2015, česky Odeon 2015)
9. Olga Tokarczuková: Knihy Jakubovy (2014, česky Host 2016)
10. Tao Lin: Taipei (2013)

----------------------------

Fischer: Honza Bělíček dal Geniální přítelkyni na druhé místo. Jak pro tebe charakterizuje uplynulou dekádu?

Bělíček: Vedle Ferrante v naší anketě nejviditelněji uspěl Michel Houellebecq a možná by bylo přínosné se zamyslet, co mají ti dva společného. Myslím, že není možné najít odlišnější tvůrce – ale zároveň oba píšou zcela přístupným jazykem. Jejich knihy jsou strhující page-turnery, což je pro současnou literaturu čím dál typičtější: že se opouští představa, že skutečně vysoká, úctyhodná literatura je primárně prostorem pro experiment, složitou hru symbolů, hutnou syntax a tak dále.

Takže pokud oba autoři v souvislosti s poslední dekádou něco reprezentují, tak podle mě právě odklon od vyhraněného důrazu na estetičnost, a naopak vyostření jednoduchosti, stravitelnosti stylu. Což s sebou samozřejmě nese taky to, že třeba Elenu Ferrante někteří kritici označují za literaturu pro lidi, kteří neumějí číst.

Tetralogie Eleny Ferrante Geniální přítelkyně

Foto: Prostor/Denisa Novotná

A oba spisovatele spojuje ještě jedna věc: využívají až sociologické pozorování společnosti. Ferrante i Houellebecq uvažují o tom, do jakých společenských tříd jejich postavy spadají a jak to ovlivňuje a determinuje jejich životy.

Fischer: Láďa Nagy je třetí, kdo do žebříčku zařadil Ferrante: na čtvrté místo.

Nagy: Já jsem Ferrante četl primárně ne jako výpověď o době, ale jako literaturu – a bylo to pro mě zjevení. Souhlasím, že ta kniha je tolik úspěšná proto, že značí určitou změnu v dominantním proudu literatury. Jak říká italianista profesor Pelán: je to obyčejný dívčí román, ale je prostě brilantně napsaný. Něco na tom je. Když tu knihu srovnáte se seriálovou adaptací, co šla na HBO, je vidět, že je to literatura par excellence, protože v tom seriálu prakticky nic není. Najdeme v něm krásné prostředí Neapole, ale požitek z vyprávění chybí. To je pro mě tresť literatury: literatura dává nějakou výpověď a říká něco, co nelze říct jiným médiem.

Vlasáková: Neodpustím si poznámku k tomu „dívčímu románu“: kdyby to byla tetralogie o mužském přátelství, ani by nás nenapadlo říct, že jde o „chlapecký román“. Tohle „podezření“ se často pojí hlavně s literaturou, kde jsou hrdinkami ženy – jiný důvod to nemá.

Ferrante a Houellebecqa podle mě částečně spojují i jejich autorské osobnosti. Oba si velmi chrání soukromí, Ferrante do té míry, že vůbec netušíme, kdo to ve skutečnosti je, existuje jen několik více či méně uvěřitelných teorií. A Houellebecq taky třeba nerad dává rozhovory – myslím, že jediný rozhovor v češtině vyšel kdysi v Salonu a je k dohledání na Novinkách; a on tam odpovídá často jedním slovem, je to jako divadelní dialog, z něhož se dozvíme jen to, že Houellebecq nebyl dobře naložený. Jeho komunikace s médii je výběrová a o jeho soukromí opravdu mnoho nevíme.

----------------------------

pořadí podle Kláry Vlasákové

1. Elena Ferrante: Geniální přítelkyně
2. Han Kang: Kde kvete tráva
3. Kazuo Ishiguro: Pohřbený obr
4. Hanya Yanagihara: The People in the Trees
5. Édouard Louis: Skoncovat s Eddym B.

pořadí podle Jana Bělíčka

1. Tao Lin: Taipei
2. Elena Ferrante: Geniální přítelkyně
3. Ben Lerner: 10:04
4. Maggie Nelson: The Argonauts
5. Ocean Vuong: On Earth We’re Briefly Gorgeous

----------------------------

Heller: Mám pocit, že hodně děl, která jsme vybrali, má společné to, že výrazně akcentují roli jedince, subjektu. Vidím v té dekádě tendenci, že základní dramatický konflikt, na němž je próza vystavěná, není mezi postavou a postavou, ale postavou a strukturálními, nadosobními silami – v případě Ferrante jsou to zmíněné sociologické aspekty a u Houellebecqa je to ještě o něco složitější.

Fischer: Dostáváme se ke druhému místu. Pro mě je milým překvapením, že v této naší sestavě skončil druhý Julian Barnes s knihou Vědomí konce. Anglista Láďa Nagy ho dal dokonce na první příčku. Barnes je přece jen literatura úplně odjinud než Houellebecq a Ferrante.

Nagy: Já jsem knihy do ankety vybíral hlavně podle nějakých svých vlastních kritických kritérií, nešlo mi o zachycení doby nebo dekády. Prostě se mi to vždycky musí dobře číst, musí tam být postřehy, které mě zaujmou. A geniální je pro mě text, nad nímž si řeknu „sakra, tohle jsem vždycky nějak cítil, ale netušil jsem, že by to šlo říct slovy“. A Julian Barnes mě takhle oslovuje dlouhodobě.

Vědomí konce je skutečně vynikající kniha. Barnes v ní má nevěrohodného vypravěče, nástroj, který najdeme v devadesáti procentech současné postmoderní literatury, ale on ho používá úplně úžasným způsobem. Je to tak brilantně napsané, že čtenáři chvilku trvá, než pozná, co mu vypravěč skrývá. A že to, co skrývá, je velmi tragické.

Julian Barnes

Foto: Právo

Všichni se ohlížíme za svými dosavadními životy, a abychom dokázali dožít zbytek, vyprávíme nějaký příběh, který je nevěrohodný a jímž zakrýváme vlastní selhání. Ale způsob, jakým to podává Barnes, mě dostal.

Heller: Když bych to měl zobecnit a zároveň navázat na svou první odpověď, zdá se mi, že ta strukturní moc, se kterou se Barnesův vypravěč vypořádává, je zde literatura a literárnost ve smyslu jednak možnosti zachytit nějakou výseč života – a na druhou stranu nemožnosti život zachytit. V té ambivalenci pro mě vyvstává napětí, které má strašný čtenářský rajc.

Fischer: Třetí skončila Mapa a území už zmíněného Michela Houellebecqa. Co ti, Honzo Bělíčku, říká Houellebecq? Zajímá tě? Charakterizuje nějak těch deset uplynulých let?

Bělíček: Opravdu ho spolu s Ferrante beru jako nejemblematičtějšího autora dekády. A konkrétně Houellebecqův román Mapa a území považuju za jeho nejlepší, protože je nejdotaženější, nejpromyšlenější. Jeho další věci mám taky rád, ale už jsou příliš na pomezí s publicistikou – třeba jeho poslední román Serotonin je vyloženě komentář k současné francouzské společnosti roztažený na 280 stran.

Mě na Houellebecqovi fascinuje jeho cynický, misantropický, odosobněný styl a autorská pozice, kterou jsem si pojmenoval, že je to, jako kdyby autor seděl na gauči a neustále se propadal hlouběji a hlouběji do deprese, až se najednou dostane do zenu, ze kterého začne popisovat svou současnost. Mám pocit, že jeho dílo má sestupnou tendenci, ale každý nový titul pořád čtu od začátku do konce.

Vlasáková: Součástí toho, proč je Houellebecq tak čtený, je, že on výborně analyzuje situaci kolem sebe. Někdy to může nabrat až podobu temného poselství jako v Podvolení. V anketě jsme byli omezeni roky 2010 až 2019, ale kdybych mohla jít úplně napříč jeho dílem, vybrala bych jako nejlepší jeho debut Rozšíření bitevního pole, to byl pro mě zásah mezi oči, iniciační zážitek. Nejsilněji je v něm uchopeno téma, které se jinak prolíná všemi jeho knihami: jak se hrdina snaží ve svém vyprázdněném životě najít přesah, něco, skrz co by mohl objevit naději…

Nagy: Přiznám se, že mám ze starší literatury moc rád Huysmanse, nejen jeho slavný román Naruby, ale i další věci. Huysmans má taky ohromný sklon ke stylizaci. A právě v Podvolení, které se obvykle vykládá hlavně jako román o islamizaci Západu, mě Houellebecq překvapil, s jakou suverenitou na něj navázal. Kolegové mluvili o Houellebecqově misantropii a cynismu, o tom, jak se stylizuje do naprostého dekadenta a zhýralce. Ale to je opravdu jenom póza. A přišlo mi neobyčejně silné a působivé, jakým způsobem v Podvolení tuhle pózu pojmenovává a jak ohledává, kde vlastně končí jazyk, co všechno se ještě dá říct, popisovat, a co už ne a kdy je mlčení osvobozující.

Myslím, že je důležité Houellebecqa číst v kontextu vývoje francouzské literatury a vidět, jakým způsobem navazuje na využití transgrese vztahu vnitřku a vnějšku a taky na zkoumání hranic jazyka – jak moc intenzivní zkušenost dokážeme mít a jak ji dokážeme vyjádřit slovy.

----------------------------

pořadí podle Petra Fischera

1. Michel Houellebecq: Mapa a území
2. Milan Kundera: La fête de l’insignifiance
3. Salman Rushdie: Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí
4. Thomas Pynchon: Výkřik techniky
5. Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky

pořadí podle Jana M. Hellera

1. Attila Bartis: A vége
2. Alice Munroová: Drahý život
3. Gergely Péterfy: Vycpaný barbar
4. Sasha Marianna Salzmann: Außer sich
5. Julian Barnes: Vědomí konce

pořadí podle Ladislava Nagye

1. Julian Barnes: Vědomí konce
2. Ian McEwan: Mlsoun
3. Alan Hollinghurst: Cizí dítě
4. Elena Ferrante: Geniální přítelkyně
5. Michel Houellebecq: Mapa a území

----------------------------

Heller: Já mám ve svém žebříčku taky Podvolení a čtu ho úplně normálně jako společenskou satiru. Ne ve smyslu humoru, jakkoli rovina černého humoru v něm je taky, ale jako satiru ve smyslu způsobu vyrovnávání se s chaosem, který hrdiny obklopuje. A spíše než zen jako Honza Bělíček tam cítím strašnou únavu, kterou chce autor popsat. Únavu z vydělávání peněz, z nutnosti vyhledávat požitky, z dojíždění do práce, z nemožnosti navazovat smysluplné vztahy.

Bělíček: To u něj vidím taky, ale myslím, že ta únava je odosobněná – že on je tak unavený ze všech citových vztahů, z jakékoliv investice do interakce s kýmkoli jiným, že je pro něj psaní vlastně obrana, způsob, jak se izolovat a tohle všechno popsat. To mi na tom přijde nejzajímavější.

Heller: Souhlasím, ale připomněl jsi mi ještě jednu věc – únavu z literatury. V Serotoninu se mihne téma násilí, všech strašných věcí, co jsou si lidé schopní dělat, a Houellebecq ústy vypravěče dojde v budování napětí do určitého bodu – a potom řekne: víte co, já o tom vlastně vůbec psát nebudu. To je přesně ta jeho dekadence.

V anketě hlasovali a debaty se zúčastnili: zleva Petr Fischer, Ladislav Nagy, Klára Vlasáková, Jan Bělíček a Jan M. Heller.

Foto: archív, Právo

Vlasáková: Pro mě je důležitá zmíněná neschopnost jeho hrdinů navázat smysluplný vztah. A hlavně že to stejně pořád zkouší. Nezačíná to už na jejich vyčerpanosti a vyhořelosti, vždycky je tam pokus, který nevyjde. Vzpomněla jsem si teď na vtipnou pasáž z Rozšíření bitevního pole, kdy se hrdina pokouší o small talk se sousedem ve výtahu a ptá se ho, jestli si taky všiml, že to u nich v baráku nějak divně smrdí. Zaražený soused neví, co odpovědět – a tím navždy skončí hrdinův pokus navázat nějaký vřelejší sousedský vztah.

Fischer: Možná že transgrese, jak o ní mluvil Láďa Nagy, překračování hranic, je u Houellebecqa až moc. A z toho vzniká i dojem únavy.

Ale motiv únavy z literatury mi přišel dobrý. Je to znak uplynulého desetiletí, anebo jsme naopak začali literaturu objevovat jako nějakou novou radost?

Bělíček: Únava z literatury – nebo spíš únava z fikce – hraje podle mě v poslední dekádě zásadní roli a má různé projevy. Jedním z nich je popularita Eleny Ferrante ve smyslu, že je zde najednou poptávka po strhujícím románu, který je ale napsaný totálně přístupným jazykem, co čtenáře nestojí větší námahu.

Jiným projevem je nástup literárního žánru autofikce, o němž se mluví už i v Česku. Ve svém žebříčku mám asi šest románů, které do téhle škatulky zapadají. Nejsymptomatičtější je Karl Ove Knausgård a jeho Můj boj, který vznikl právě z únavy z fikce. Když si Knausgård představil, že by měl napsat další knihu s fikčními postavami a fikčním příběhem, se složitě konstruovanou zápletkou, udělalo se mu špatně a rozhodl se, že bude psát bez jakékoliv editace, záklopky a autocenzury o vlastním životě.

Karl Ove Knausgård: Můj boj 5

Foto: archív, Právo

Moje číslo jedna z naší ankety je podobný případ: americko-tchajwanský spisovatel Tao Lin a jeho román Taipei. Ten vyšel v roce 2013 a v něčem odkazuje k beatnikům, k šedesátým letům, především co se týče užívání drog. Ale je tam zajímavý paradox: drogy nejsou pro autora prostředkem emancipace, svobody, rozšiřování horizontů, nýbrž banální, naprosto přirozenou součástí každodenního života, kdy je hrdina neustále intoxikovaný „nakopáváky“, či naopak „utlumováky“.

Taipei mi přijde zajímavý hlavně proto, že se užívání drog nějakým způsobem otiskuje do jeho formy, konstruuje originální jazyk. A taky tím, že dobře vystihuje, jak současný jedinec prožívá realitu. Já jsem to přenesl i do názvu svého podcastu V chapadlech murmuru. Chobotnice má dotykové a chuťové receptory na chapadlech a ochutnává povrch okolo sebe, ale nedokáže si zpětně zrekonstruovat celek, který ji obklopuje. Myslím, že je to trefný model našeho vztahu k realitě, který se opakuje v několika autofikčních prózách: autoři pečlivě, až autisticky popisují detaily ze svého života, ale zároveň jim uniká celek.

Fischer: Krize z fikce, nebo spíš z nedostatku možností něco zajímavého vyprávět, vedla filmový průmysl k tomu, že začal ve velkém stavět na „pravdivých příbězích“. Tahle ohromná vlna už taky začíná být nezajímavá, nicméně v literatuře tomu tak asi ještě není. Pojďme nakousnout český pohled. Je nějaká česká kniha, kterou jste zvažovali, že do žebříčku zařadíte?

Heller: Já měl loni to štěstí, nebo smůlu, že jsem dostal od časopisu Tvar za úkol sledovat domácí produkci kompletně a pak o ní něco napsat. A musím říct, že když si vedle sebe postavím tuzemskou produkci a knihy z naší ankety, tak české literatuře prostě chybí celá patra toho, co se děje v zahraničí…

Kdybych měl přece jen jmenovat něco, co aspoň vypadá, že drží krok se světem, tak v souvislosti s Knausgårdem autofikcí se mluví o Janu Němcovi a Možnostech milostného románu a v souvislosti s Houellebecqem o Davidu Zábranském a jeho románu Logoz. Obě ta přirovnání ovšem samozřejmě kulhají na obě nohy.

Máme zde tyhle autory, kteří se aspoň nějak vymykají z mainstreamu, a pak máme mainstream: obrovskou masu literatury, která pořád jede jedny mustry, jedna témata a jedny vyprávěcí techniky, jeden typ hrdiny, častěji tedy hrdinky. Je to takové strašně pěkné a strašně nudné.

Bianca Bellová

Foto: Marta Režová

Fischer: Co Jan Bělíček a česká literatura?

Bělíček: Asi bych zmínil Bianku Bellovou a její Jezero. Potom ve mně docela zůstal Josef Pánek s Láskou v době globálních klimatických změn nebo třeba Jan Balabán a jeho Zeptej se táty. Ale když přijde na srovnání světové a domácí literatury, tak abych řekl pravdu, jednu dobu jsem přestal pravidelně psát recenze na české knihy, protože mě nebaví neustále produkovat jeden hejt za druhým a stylizovat se do elitáře, kterému není nic dobré.

Fischer: A co je tedy špatně?

Bělíček: Nedá se to asi úplně zobecnit, ale vezměme si zmíněné světové trendy. Zaprvé autofikce: do českého kontextu se ji pokusil přenést Jan Němec, odkazuje se ke Knausgårdovi, ale výsledek jde často přímo proti tomu, o co autofikci jde – o prolomení pravidel a schémat literární fikce. Zadruhé máme ve světě silnou větev literatury, která se věnuje genderovým problémům, tomu, jak společnost určuje, jak vypadají mužské a ženské role. V Česku se ale řeší spíš v poezii než v próze. Zatřetí sociologizující postřehy nebo zkušenosti migrantů, to, jak vnímají lidé z jiných kultur realitu třeba v USA či ve Francii, nebo naopak realitu rodné země, když se do ní po zkušenosti ze Západu vracejí – to u nás není vůbec.

Fischer: Čili žijeme problémy svými, a nikoli globálními?

Bělíček: Něco na ten způsob. Ale myslím si, že tahle témata zde normálně jsou, a přijde mi zvláštní, že je nikdo nedokáže uchopit, a že nikomu ani nepřijdou zajímavá.

Vlasáková: Já do svého žebříčku jednu českou knihu zařadila – Hrdiny kapitalistické práce Saši Uhlové. Jasně, není to fikce, jde původně o novinářské reportáže, pro knihu ale rozšířené a upravené. Je to tak nakonec klasická literární reportáž. Knížka vyšla v roce 2018 v nakladatelství Grada, ale nedostalo se jí zdaleka tolik pozornosti, kolik by si zasloužila. Nevím vlastně proč, protože ty reportáže byly jinak hojně medializované. Z nějakého důvodu se kniha neobjevila ani v nominacích na Magnesii Literu. Přitom téma lidí ve špatně placených profesích – Saša Uhlová si inkognito zkoušela různé práce od prádelny v nemocnici přes drůbežárnu po třídění odpadu – bylo skvělé, potřebné a autorkou mimořádně čtivě zachycené.

Saša Uhlová čte Elenu Ferrante na londýnském letišti.

Foto: Apolena Rychlíková

Jinak obecně v české literatuře taky cítím deficit určitých témat. Hodně mi chybí reflexe postkomunistické zkušenosti, toho, že jsme bývalý východní blok. My se v literatuře pořád tváříme, že jsme Západ – ale nejsme. V románech se často vůbec neobjevují místo ani doba, je to všechno uhlazené, a když už se dozvíme, co je hrdina nebo hrdinka sociálně zač, je to většinou zase střední třída.

Pokud se ovšem bavíme o stavu české literatury, má to ještě jeden důležitý aspekt: ekonomický. Drtivá většina autorů a autorek píše knihy jako koníček, ve volném ča se – a vedle toho se musí nějak „normálně“ živit. To, že knihy vznikají v podmínkách, které nejsou zrovna tvůrčí, se na kvalitě musí nutně odrazit. A kvůli malé podpoře autorů se samozřejmě taky připravujeme o řadu těch, kteří by psát mohli, ale nikdy se k tomu nedostanou, protože na to nemají čas ani prostředky.

Nagy: Já nemám na českou literaturu tak negativní názor, myslím, že pár zajímavých věcí vyšlo. Zaujal mě Vokolkův Dominový efekt, prózy Ondřeje Štindla, a když zmiňujeme mezinárodní rozměr, tak i Jezero Bianky Bellové, u něhož jsem zvědavý na přijetí v Americe, protože se právě dokončuje překlad do angličtiny. Líbila se mi i Pavla Horáková a její Teorie podivnosti. Co přežije, uvidíme za pár let.

Fischer: Je vůbec možné, aby česká kniha prorazila ve světě a stala se světovou literaturou ve smyslu, jak se o ní dnes bavíme?

Nagy: Myslím, že to možné je, ale záleží právě na angličtině. Do ní se celosvětově přeloží úplné minimum titulů. V Anglii nebo v Americe, když převládne pocit, že zrovna nemají ten román, který všechno změní, toho mesiáše, zkusí si něco vyrobit z cizích zdrojů – ale do Česka se tedy neobracejí.

Bělíček: Přitom je zajímavé sledovat, jak to v tomto směru funguje v Jižní Koreji nebo v Nigérii, kde jdou obrovské peníze do literární produkce a spousta tamních autorů se už stihla prosadit i na světové literární scéně. Takže to není jen o nějakém „štěstíčku“, ale jde i o onu systematickou práci ze strany státu, nakladatelství a tak dále.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Související články

Výběr článků