Hlavní obsah
Karin Lednická: Šikmý kostel Foto: archív Karin Lednické

Uhlí, emancipace, nejistota. Nad románem Karin Lednické Šikmý kostel

Svět, v němž dnes žijeme, není žádnou samozřejmostí, i když se to tak v každodenním shonu může zdát. Je to svět, jenž vyrostl na základě obrovských změn, které proměnily – především díky rozmachu technologií a průmyslu během minulých století – uspořádání tradičních, středověkem formovaných společností.

Karin Lednická: Šikmý kostel Foto: archív Karin Lednické
Uhlí, emancipace, nejistota. Nad románem Karin Lednické Šikmý kostel

Příběh „velké transformace“, jak ji ve své stejnojmenné knize označil Karl Polanyi již před šestasedmdesáti lety, se od 19. století stal hlavním materiálem pro analýzu ze strany celé řady nově se formujících společenských věd. Ty tento proces společenské proměny zahrnuly pod obecné označení modernizace. Modernizace společnost tlačí od neměnné tradice k otevřenosti, proměnlivosti, zdánlivě nekonečnému rozvoji a novým možnostem. Tedy – k modernitě.

Taková víceméně lineární představa mohla snad do určité doby dávat smysl na úrovni celospolečenského vývoje a v dlouhém časovém horizontu, neříká ale nic o konkrétních osudech lidí procházejících těmito proměnami v určitém místě a čase.

Kniha Karin Lednické Šikmý kostel (Bílá vrána 2020) nám naopak v rámci příběhů rodin horníků v již neexistující staré Karwiné z přelomu 19. a 20. století předkládá plastický vhled do osudů jednotlivců, kteří prožívají a nesou na svých bedrech moderní transformaci ve formě dramatického rozvoje těžby uhlí na dnešní severní Moravě.

Na uhlí moderní rozvoj závisel především – a do značné míry závisí dosud, i když je těžba v útlumu. Román tak v konkrétním kontextu předznamenává blížící se konec fosilní epochy jako takové. Obraz vytěžené země, která se v jisté chvíli začne lidskému dobývání bránit, vytane na mysli i jedné z důležitých postav knihy, když přemýšlí o důsledcích hlubinné těžby uhlí pro budoucnost. Modernita naráží na své hranice.

Dvě reakce na modernitu

Na konci 19. století však expandující těžba uhlí a postupující industrializace regionu poskytovaly nové příležitosti všem, kdo se chtěli vymanit z roboty na polích, případně neměli vyhlídky vůbec žádné. Práce v dole znamenala jistotu výdělku – zároveň ale horníky podrobovala dlouhým směnám v nebezpečném prostředí.

Konkrétní důlní neštěstí z roku 1894 slouží příběhu knihy Šikmý kostel jako katalyzátor, který od sebe odděluje osudy dvou hlavních postav: Barbory a Julky. Zatímco na začátku solná pouť stmelí jejich přátelství, následující události a jejich odlišné reakce na ně je vyšlou životem takřka opačnými cestami.

Karin Lednická

Foto: Roman Vondrouš, ČTK

Tyto dvě postavy v příběhu symbolizují dva odlišné typy jednání v prostředí, kde s nastupující modernitou stále spoluexistuje z generace na generaci předávaná tradice, kterou posvěcuje nezpochybnitelná náboženská autorita.

Barbora se drží tradice a požadavků komunity, jejíž neoddělitelnou součástí se cítí být. Existuje jen v rámci celku, který se potvrzuje každý týden při společné nedělní bohoslužbě.

Julka se nepříznivému osudu vzpírá, emancipuje se jako individuum, které nepodléhá požadavkům společenství a tradice, ale volí si cestu mnohem samostatněji. Svému společenství se tak odcizuje, stává se pro něj divnou, a dokonce ani otec ji pak při jejím druhém sňatku nechce odvést k oltáři. Zároveň se jí daří na společenském žebříčku, který se nyní otevírá sociální mobilitě, postoupit někam, kam se Barbora obává byť jen dohlédnout. Na rozdíl od Barbory, která přijímá svůj osud, Julka vlastní osud aktivně spoluvytváří, a vynalézá tak samu sebe úplně jinak, než by jí podle sdílených představ příslušelo.

Karin Lednická ale nerýsuje černobílé schéma oddělující svět údajně neměnné a omezující tradice od příslibu moderní otevřenosti a nabízejících se příležitostí. Její próza se takovým zjednodušujícím dichotomiím vyhýbá, naopak dobře načrtává nejistotu, která je součástí moderních možností.

Emancipace a hledání vlastního štěstí, které člověka vyvádějí z jeho přirozeného prostředí, s sebou kromě této nejistoty přinášejí i nebezpečí ztroskotání – jak dokládá příběh Barbořiny dcery Fanky. Zvláště to platí v prostředí bez funkčních institucí sociální podpory, které podtrhuje závislost jednotlivce na společenství, do něhož se narodil.

Fanka se jako ztracená dcera nakonec vrací do lůna původní komunity, i když pochopení pro svou drzost, s níž ji nejprve opustila, u své matky nalézt nedokáže. Tradicemi formovaná Barbora nechápe, jak se Fanka vůbec mohla snažit zbavit odpovědnosti za své společenství a jít si vlastní cestou.

Vedle důrazu na provázanost individuálních osudů a společenského prostředí autorka propracovala také psychologii hrdinek a hrdinů a jejich reflexi toho, co se kolem nich děje. Vnitřní monology postav, jejich váhání, obavy i úvahy o tom, kde ve světě stojí, nevšedně, pomocí moderního psychologického slovníku, přibližují, jak mohl tehdy člověk o své situaci přemýšlet.

Násilí u zrodu Československa

Rozvoj těžebního průmyslu a raného kapitalismu zasahuje postavy příběhu různě. Některé z komunity vyvazuje a jiné k ní ještě více přivazuje ve snaze ustát poryvy, které drsný život hornických rodin přináší. Politické události v podobě první světové války a následného česko-polského konfliktu o Těšínsko je však vystavují existenčnímu nebezpečí a násilí všechny stejně.

Vzpomínka na oběti války o Těšínsko, leden 2019

Foto: Jaroslav Ožana, ČTK

Především při zachycení sporu o Těšínsko zdůrazňuje kniha konfliktní a nebezpečnou povahu ustavení moderního státu Čechoslováků, do něhož polsky mluvící hrdinové a hrdinky knihy mohou zapadnout jen tehdy, když se přizpůsobí novým poměrům.

Lednická tu koriguje převládající – možná až příliš zjednodušený a retušovaný – pohled na historii československé samostatnosti. V ní totiž vedle oslav konce monarchie najdeme i jak symbolické, tak skutečné násilí.

Lednická nabízí čtenářům mnohorozměrný společenský román, jehož slíbená pokračování již teď vzbuzují velká očekávání. Její postavy čeká ještě téměř celé, slovy slavného britského historika Erika Hobsbawma, „krátké 20. století“ nebo také jinak: „věk extrémů“.

Autor je sociolog, autorka překladatelka. 

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků