Hlavní obsah
Judith Butler Foto: Profimedia.cz

Učím i to, s čím nesouhlasím. Filosofka Judith Butler na jihlavském festivalu

Hlavní hvězdou Inspiračního fóra, tradiční součásti jihlavského dokumentárního festivalu, byla minulý čtvrtek feministická myslitelka Judith Butler. S jihlavským publikem se spojila online přímo ze Spojených států, a kromě své úvodní krátké přednášky se zapojila i do diskuse jak s diváky, tak s moderátorkou večera Terezou Matějčkovou. O čem americká filosofka hovořila?

Judith Butler Foto: Profimedia.cz
Učím i to, s čím nesouhlasím. Filosofka Judith Butler na jihlavském festivalu

O individuální a kolektivní svobodě

Jednat svobodně znamená mít možnost externalizovat sebe sama do společenského světa. Když říkám, že jsem svobodná, ale společnost mou svobodu nepodporuje, neumožňuje mi svobodně se vyjadřovat, nebo mě dokonce pošle do vězení, tak ve skutečnosti svobodná nejsem. Moje svoboda je závislá na politické struktuře společnosti, na tom, nakolik ona mou svobodu uznává. Požadovat pro sebe podmínky pro individuální svobodné vyjadřování tedy nutně znamená požadovat svobodu kolektivní.

Proto například lidé, kteří dnes bojují za sexuální svobodu, chtějí žít jako lesby, gayové, bisexuálové, trans lidé či transvestité, musejí formulovat i politické požadavky. Možná ten vnitřní pocit individuální svobody mají, ale to se ještě nerovná svobodě společenské, kolektivní. Nemůžete říct jenom: Já budu svobodný pouze sám za sebe, je to moje individuální svoboda. To nedává smysl.

O právu na potrat

Argumenty na podporu reprodukční svobody, kam patří i právo na potrat, někdy vycházejí z pojetí těla jako majetku: moje tělo je mým majetkem. Mnoho feministek, zejména z Jižní Ameriky, se ale proti takovému pojetí postavilo a odmítlo ho coby klasický liberální koncept člověka jako majitele, kdy je jedno, jestli vlastní pozemek, nebo své tělo, majitele, který má výsadní právo rozhodnout, co se svým majetkem udělá. Útok na přístup k potratům je útok na ženy a ženské svobody. A odpovědí by tedy měla být obrana těchto svobod jako takových. Naší základní svobodou je žít žitelný život. Pro někoho je porodit dítě důležitou součástí žitelného života, pro jinou ženu jde naopak o překážku takového života. Útoky na reprodukční svobodu jsou snahou učinit život těchto žen nežitelný.

Judith Butler a Tereza Matějčková

Foto: MFDF Ji.hlava/Jan Hromádko

O kolektivní povaze reprodukčních práv

Reprodukční svoboda je propojená se svobodou sexuální, o níž jsem už mluvila. Součástí sexuální svobody ženy, která je schopna otěhotnět, je i svoboda brát antikoncepci nebo jít na potrat. A znovu – pokud řeknete, že se staráte jen sama o sebe a je vám jedno, co se děje ostatním ženám, nedává to smysl, protože pokud budete součástí třídy žen, které byla jako celku upřena reprodukční práva, bude se to týkat i vás. Takže byť moje tělo, moje volba, moje sexualita působí jako ryze individuální záležitost, zároveň je to záležitost společenská a politická. Moci si říct „moje tělo“ znamená, že si i ostatní ženy mohou říct „moje tělo“, což nás přivádí do kolektivní situace.

O cestování v čase klimatických změn

Cestování a jeho vztah k uhlíkovým emisím je velmi závažný problém. A ano, asi bychom měli krotit své konzumní choutky po dalekých cestách, nejspíš je to morální povinnost každého z nás směrem k žitelnému životu na planetě Zemi. Individuální spotřeba je však jen jednou součástí ekonomiky a myslím, že musíme ty věci nahlížet ve větší šíři. Pod nějaký dohled a regulaci musíme dostat například těžbu nerostných surovin či průmyslovou výrobu cílící na velké zisky. Uhlíková stopa je hlavně systémový problém, který souvisí s nespoutaným kapitalismem, radikálními nerovnostmi a tím, jak tyto nerovnosti vznikají. A my někdy vnímáme individuální rozměr toho problému právě na úkor rozměru systémového.

O garantovaném příjmu

Myslím, že by bylo skvělé, kdybychom něco jako roční garantovaný příjem měli. Kdybychom dokázali ustavit nějakou formu globálního řízení, které by podobný princip prosadilo. Ostatně tak velký problém jako klimatická změna globální řízení stejně nutně potřebuje. A všichni bychom se měli zamýšlet, jak ho dosáhnout.

Judith Butler na MFDF Ji.hlava

Foto: MFDF Ji.hlava/Jan Hromádko

Obzvlášť mě na současném systému znepokojuje, kolik lidí musí tvrdě pracovat, aby byli schopni nějak přežít, a kolik lidí je kvůli tomu, jak práce dnes vypadá a jak ji ovlivnila koronavirová pandemie, ke své práci nedobrovolně připoutáno. V něčem to připomíná Marxův popis situace za průmyslové revoluce v 19. století, kdy mluvil o zdraví ohrožující dřině kapitalistického dělníka, kterému práce nezajišťuje žitelný život, ale paradoxně mu ho bere. Marx z této situace neviděl jiné východisko než zánik kapitalismu. Dnes, kdy se tento paradox znovu čím dál více vyjevuje, vidíme cestu právě v garantovaném příjmu.

Mimochodem o Marxovi mluvím jako o filosofovi, což neznamená, že sdílím marxistické hodnoty nebo že bych byla fanouškem současných marxistických režimů po světě.

O inspiraci Karlem Marxem

Zaprvé je Marx jakýmsi fenomenologem sociální úzkosti. Dokázal velmi živě popsat, jak to vypadá, když pracujete, ale nevyděláváte dost peněz, jaké to je, když vás může někdo okamžitě nahradit, když pracujete v nedůstojných podmínkách, když musíte dřít jako mezek nekonečné hodiny, ale přitom stejně chudnete a cítíte ke své práci čím dál větší odcizení. A my si z tohoto jeho popisu můžeme vzít poučení, protože i v dnešním světě je práce čím dál vzácnější, málo lidí má jistotu zaměstnání, málo lidí ví, čemu se bude věnovat v příštích měsících, pracují beze smluv či jen na krátkodobé smlouvy, prekarizace se rozšiřuje, možnosti odborů se naopak zužují. Marx dokázal vykreslit, jaké to je v takových podmínkách žít.

Zadruhé: Marx je občas kritizován, že je příliš antropocentrický, že do středu všeho dění klade člověka, což jakoby neodpovídá dnešní situaci klimatické změny. Ale když se podíváte na jeho rané spisy, které většinou nejsou přeložené do angličtiny – musela jsem je přelouskat v němčině, a ani nevím, jestli vyšly česky, protože třeba v Sovětském svazu jich bylo hodně zcenzurováno –, tak v těchto spisech Marx píše, že žít lidský život v souladu s přírodou i neživým světem nelze v rámci kapitalistického individualismu, a nabízí alternativní model společenskosti a solidarity. A podobný model by nám mohl být k užitku i dnes.

O roli univerzit

Moje zkušenost je, že akademici sami čelí prekarizaci, dostávají krátkodobé smlouvy a velmi malé peníze, musejí tak kombinovat více úvazků a pak nemají dost energie na psaní či publikování, a nakonec často akademický svět vyčerpaní opouštějí. To je jistě problém, který ovlivňuje, jak jako společnost žijeme a přemýšlíme. A potřebujeme to změnit. Přesto vnímám, že univerzity dnes více doceňují svou úlohu angažovat se ve veřejném životě, přispívat společnosti. Podílejí se na transformaci veřejné sféry, aniž by se přímo politizovaly. Stávají se společensky odpovědnějšími institucemi.

O roli filosofů

Filosofie je pro společnost zásadní, protože když filosofové dělají dobře svou práci, dokážou vás přimět, abyste nahlédli vlastní předsudky, skrze něž se díváte na svět a skrze něž ve světě jednáte. Filosofové by měli přispívat k formování veřejného myšlení, jež bude schopno pojmenovat lež autoritářství, lež fašismu, rasismu, mizogynie, homofobie. A odhalovat předsudky, které stojí na počátku nerovností a vylučování. To vnímám jako úkol filosofů. Zároveň nelze jen kázat to, v co věříte, musíte učit i to, s čím nesouhlasíte, učit mluvit s těmi, s nimiž nesouhlasíte.

O tom, jak pomáhat méně privilegovaným

Byl by to velmi smutný svět, kdybychom se bili jen za svou vlastní identitu, jen za svou vlastní komunitu. Když se ale chceme brát i za další skupiny, třeba za uprchlíky nebo za menšiny, musíme to dělat ve spolupráci s nimi. Musíme s nimi uzavřít spojenectví, dozvědět se jak o nich mluvit, co tyto skupiny samy chtějí, co jim můžeme nabídnout. Neměli bychom být paternalističtí a tvrdit, že víme, co je pro druhé dobré, lépe než oni. To není v pořádku, to je antidemokratické.

Judith Butler

Foto: Profimedia.cz

Součástí každého spojenectví je i náročný dialog: pokud se chci za někoho bít, musím mu umět naslouchat, nesmím vycházet jen z vlastních předsudků. Musím své předsudky naopak rozkládat. To jediné je skutečně odpovědný přístup.

O tom, kdo je ten „druhý“

Beru vážně Levinasovo pojetí „druhého“ jako učitele, který mě ustavuje. Jen bych si ho drobně upravila tak, aby lépe odpovídalo mému etickému a politickému rámci. Pokud někoho učím, pokud někdo učí mě, pokud s někým spolupracuji, nejde jenom o to, co společně děláme, ale i o to, kým jsme. Nestačí si druhého zařadit do nějaké společenské kategorie, musíte se neustále ptát, kým je. „Kdo jsi?“ A ptát se pořád dokola, byť třeba ne takto doslova. Znamená to být otevřený rozdílnosti a jedinečnosti druhého. Nikdy bychom na tu otázku neměli zapomínat a myslet si, že jsme druhého definitivně pochopili, nebo že on definitivně pochopil nás. Žádná společenská škatulka nikdy nikoho zcela nevystihne, vždycky je tu mezi ní a skutečností mezera. Kdo jsi? – to je ta klíčová otázka.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků