Článek
„Václav dlouho tvrdil, že pohádku pro děti nemůže napsat. Zaprvé proto, že nic takového neumí, zadruhé proto, že špatně vyslovuje hlásku ‚r‘ a v pohádkách jsou samí drraci, krrálové, čarrodějové, prrincové, trrpaslíci, rrusalky, rrarráškové a podobné potvorry, a zatřetí, protože nemá čas, neboť v pivovaru musí vařit pivo,“ napsal Ivan Klíma v polovině sedmdesátých let v předmluvě ke sbírce pohádek z disentu a okolí, kterou sestavil pro exilové vydání v Německu. Jak se pan Václav nakonec utrhl od vaření piva, se neví, ale druhý svůj problém vyřešil stvořením pižďuchů a vzápětí dokázal, že první problém není problém.
Podařilo se mu to, o co se snaží většina autorů moderních pohádek, ale povede se to popravdě málokomu – Pižďuchové upoutají čtenáře malého i velkého. Když jsem je četl poprvé, jako malý čtenář v českém vydání té původně německé sbírky Uzel pohádek (LN 1991), bavili mě z celé knížky nejvíc, a to v „konkurenci“ pohádek autorů, jako jsou Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jan Skácel nebo Jan Werich.
Podruhé jsem Pižďuchy slyšel už jako odrostlejší čtenář, když je autor načetl pro charitativní audioknihu Kdo to psal, ten to čte (Radioservis 2002) a znovu jsem se smál nahlas, tentokrát za „konkurence“ textů Ivana M. Jirouse, Petra Šabacha nebo Zdeňka Svěráka.
Štěpán Kučera
„Druhý pižďuch si pozval k sobě do kanceláře třetího pižďucha, chvíli s ním jen tak klábosil a pak mu řekl, že by měli společně odstranit prvního pižďucha, protože se příliš povyšuje nad ostatní pižďuchy a nedá se to s ním už dál vydržet. Třetí pižďuch s tím souhlasil a slíbil druhému pižďuchovi, že mu bude při odstraňování prvního piž ďucha pomáhat. Pak šel třetí pižďuch domů na oběd a řekl všechno mamince.“ Tak začíná Spiknutí, možná nejvtipnější z pětice Havlových pohádek.
Umíte si představit, milé děti a rodiče, že by takovou pohádku napsal některý z prezidentských nástupců pana Václava?
Vždyť jsou sami pižďuchové.
