Štěpán Kučera: Kolumbovo kolo

Tomu by tak trochu nasvědčoval i článek Šlápnutí do pedálů, který nedávno vyšel v časopise Time (a který pro české čtenáře našli a přeložili lidé z iniciativy Prahou na kole) o cyklistice ve Spojených státech. Autor Bryan Walsh v něm oceňuje rozvoj městské cyklodopravy ve Washingtonu, Minneapolisu, Chicagu, San Francisku nebo New Yorku, jedním dechem však dodává: „Ale i v těch kolům nejpřívětivějších amerických městech se mohou cyklisté cítit, jako když se snaží plavat proti proudu, po právní i po kulturní stránce. Je to, jako by počet cyklistů právě dosáhl hranice, která již je schopna vyvolat protiútok, jakoby se chodci i řidiči teď spojili proti těmto rebelům uzurpujícím cenný dopravní prostor.“ A vzhlíží ke štěstí, jaké zažívají cyklisté v Evropě.

New Orleans drží krok s pěticí výše jmenovaných metropolí, má šestý největší podíl cyklistů ze všech amerických měst a těžko si představit ke kolům přátelštější místo. Po hurikánu Katrina, který New Orleans před sedmi lety téměř vyvrátil z kořenů, se místní rozhodli postavit si město znova a líp; výsledkem je mimo jiné síť cyklostezek umožňujících dostat se na kole prakticky kamkoli. Když vyrazíte ze severu, od jezera Pontchartrain, a projedete městským parkem (mimochodem druhým největším městským parkem v USA), dostanete se na cyklostezku, která je od silnice oddělená pásem trávy; po takových pohodlných stezkách dojedete až do centra města, do všemi milované Francouzské čtvrti, do Audubonova parku, kde sídlí zoo, nebo k řece Mississippi; tam začíná 3000 mil dlouhá cyklostezka opisující tok řeky přes celé Spojené státy až do Minnesoty, což zní jako splněný sen cyklisty-dobrodruha (který má hodně času).

Ovšem sama infrastruktura by přátelskou tvář New Orleans nezrodila. Důležití jsou lidé. Bryan Walsh si za průvodce svým článkem vybírá doslova ostříleného cyklistu Jeffa Fringse. „Po jeho hlavě létají bez varování lahve od sodovky a neznámí lidé jej nazývají neotisknutelnými jmény. Byl již smeten ze silnice, vytlačen a knockoutován vícekrát než dokáže spočítat,“ píše autor o Fringsově zkušenosti s automobilisty v jeho rodném Milwaukee. To řidiči v New Orleans dávají kolům přednost skoro vždycky, bez ohledu na to, co jim velí dopravní předpisy, pěší v centru s cyklisty poměrně ochotně sdílejí chodníky a autobusy přepravují kola zdarma. Vznikají spolky, jako je Plan B, něco mezi bazarem, opravnou a komunitním centrem, kde si můžete pod dohledem zkušenějších jezdců svůj bicykl sami opravit, nebo si aspoň vyzvednout mapu New Orleans s vyznačenými cyklotrasami (což je pro jízdu po městě opravdový poklad). Jezdit na kole je tady chic a hlavně místní si dávají záležet, aby jejich dopravní prostředky byly zároveň i módními doplňky, s designem ladných oblouků nebo aspoň výstředně pomalované.

„Jak se postupně cyklistika ve Spojených státech rozjíždí, mohla by se ze skupiny, která je dnes out, stát skupina, která bude zítra in. A pak bude možná ubohej Jeff Frings konečně moci jezdit v klidu,“ končí Bryan Walsh svůj článek odstavcem, kterým by článek o New Orleans mohl začít.

Možná že Praha by taky potřebovala nějaký menší hurikán.