Článek
Komu do mejlu nepřistávají zaručené zprávy o tom, jak Romové berou desetinásobné dávky, jak stát plánuje odebírat děti z rodin a dávat je homosexuálům a jak Majdan řídili fašisti, ať zvedne ruku. Informacím ze zákulisí nebo s puncem zakázanosti máme přirozený sklon věřit. Je to speciální české dědictví, plynoucí z našich moderních dějin od Habsburků dál. Když zjistíte, kolik lidí bere vážně i to, že spiknutí všech lékařů na světě utajuje zázračné účinky pití chloritanu sodného, tak už vás to zděsí. Začnete si říkat, kolik z těch nesmyslů vypouštějí a šíří tajné služby, aby v nich utopily skutečně alarmující zprávy.
Na podivné informace, které svou jedinou důvěryhodnost berou z toho, že narušují oficiální verze pravdy, už vznikají specializované weby. Servery jako ac24.cz, aeronet.cz nebo svobodnenoviny. eu mají situaci o to snazší, že zavedená média bojují s krizí důvěry. Dokud vlastnili skoro všechny velké noviny Němci, každý nadával, ale nikdo to vlastně neřešil. Teď, když si je rozdělili domácí oligarchové, je z vlastnictví médií téma.
Češi a Moravané procházejí zrychlenou mediální výchovou pro dospělé. Natvrdo zjišťují, že je třeba sledovat, kdo kterou zprávu vypouští, nebo naopak skrývá. Proč se na iDnesu moc nepíše o biopalivech a na Aeronetu nikdy nekritizuje Putin? V serióznosti a otevřenosti obou médií je zásadní rozdíl, princip je ale stejný.
Mafru vlastní Babiš, Blesk Křetínský s Tkáčem, Economii Bakala. Málokdo z toho má radost, ale je aspoň jasné, odkud kde vane vítr. Aeronet či Svobodné noviny své vlastníky tají. Nikdo neví, kdo rozdává jejich redaktorům notičky. První lekce té zrychlené mediální výchovy by tedy měla znít: Berte vážně jen toho, u koho víte, kdo ho platí.
