Hlavní obsah
Thomas Piketty Foto: Profimedia.cz

Srážka s černou labutí. Jan Adamec nad novou knihou Thomase Pikettyho

V rodném jazyce minulý rok a letos v angličtině vydal známý francouzský ekonom a statistik Thomas Piketty knihu Capital and Ideology (Kapitál a ideologie), druhý a jistě ne poslední důkaz své fascinace kapitálem a nerovností.

Thomas Piketty Foto: Profimedia.cz
Srážka s černou labutí. Jan Adamec nad novou knihou Thomase Pikettyho

Troufalý tisícistránkový opus v sobě vlastně skrývá knih několik. Piketty se pokouší nastínit historii globální nerovnosti od starověké Indie přes Velkou francouzskou revoluci až po finanční krizi v roce 2008. Vedle toho se pouští do teorie společenské stratifikace, ale zkoumá i kořeny současného populismu a ústup sociální demokracie a levice obecně z dnešního evropského mocenského pole. V neposlední řadě pak přichází se souborem více či méně propočítaných politik a ekonomických nástrojů, které by mohly problém nerovnosti řešit.

Nerovnost a ideologie

Jak podotýká jeden z recenzentů knihy ekonom Marshall Steinbaum, pro Pikettyho stejně jako u jeho předchozí průlomové práce Kapitál v 21. století (česky 2015) zůstává leitmotivem příjmová a majetková nerovnost, a především to, že se přes všeobecný globální růst bohatství a prosperity v období let 1980 až 2018 příjmová nerovnost paradoxně prohloubila.

Nově se Piketty zaměřuje na zkoumání historické podmíněnosti nerovnosti a jejích dobových ospravedlnění. Nerovnost nechápe jen v ekonomických, ale i v politických a ideologických souřadnicích. Každý historický režim podle něj disponuje více či méně koherentní ideologií ospravedlňující stávající mocenskou hierarchii a s ní spojenou společenskou, politickou či ekonomickou nerovnost.

Bez této ideologie, jež má na jedné straně historicky podložené racionální jádro, ale v mnoha svých aspektech může být rozporná, není podle Pikettyho možné pochopit politické ani ekonomické vztahy v dané společnosti.

Piketty ideologii nepovažuje za „závoj“ ekonomických a politických zájmů, ale za nedílnou součást systému, kterou lze v daném historickém kontextu pochopit, a tedy i analyzovat jako soubor představ, jak by společnost měla být řízena, strukturována a hierarchizována. „Každá lidská společnost si musí nerovnosti zdůvodnit,“ píše.

Jedna ze základních defenzivních strategií těchto ideologií zní, že změna není možná; Piketty jako mírně optimistický progresivista k tomu dodává, že změna je možná vždy, a to i u režimů operujících s „konci dějin“ či definitivní uzavřeností historické trajektorie. Znát historickou podmíněnost daných režimů a proniknout do struktury jejich ideologické obrany znamená získat svobodu „myslet změnu“ a tím i naději na jinou, méně nerovnou společnost.

Thomas Piketty

Foto: Profimedia.cz

Pikettyho doplnění ekonomicko-statistické „artilerie“ o historickou komparaci vychází podle jeho slov ze zkušenosti z práce na předchozí knize a z poznání, že ne vše lze kvantifikovat. Mimo jiné tím Piketty potvrzuje čerstvý, sympaticky holistický trend, v němž se společenské vědy stále více „síťují“ v zájmu pochopení fungování komplexních společností.

Například právě ekonomové stále více objevují a „berou na milost“ vědy jako historii, sociologii a antropologii. Ekonomické chování tu neexistuje coby nějaká přirozená síla či pole nezávislé na našich myšlenkách či společenském a historickém kontextu. Naopak, je součástí společnosti a je podmíněno, vysvětlováno a ospravedlňováno často iracionálními myšlenkami racionálně spojenými do ideologických systémů.

Jako červená nit se tak Pikettyho knihou táhne snaha pochopit systémy nerovnosti a analyzovat pokusy je ideologicky zdůvodnit, racionalizovat a proměnit ve funkční hierarchickou strukturu společnosti.

V jeho historickém „čtenářském deníku“ najdeme odborníky na Velkou francouzskou revoluci jako Rafa Blaufarba, u nějž Piketty oceňuje analýzu revoluce coby procesu, během kterého bylo „vynalezeno“ moderní pojetí majetku.

Dominantní vrstvy předrevoluční Francie úspěšně legitimizovaly pro ně výhodný mocensko-majetkový stav tím, že systém stál na vzájemně výhodné výměně služeb. Jedni organizují, řídí a udržují pořádek a řád, druzí poskytují duchovní vedení a vzdělání.

Revolucionáři pak ovšem stáli před nelehkým problémem se této „ideologie“ zbavit a rozlišit, co má racionálně-funkční jádro – a co je důsledkem historických práv, útlaku a násilí. Museli oddělit práva na majetek od práv politických a zároveň definovat, co znamená legitimní majetek. Pikettyho především zaujalo, jak byl tento revoluční proces nedeterministický, že jej definovaly série zvratů, střetů a individuálních rozhodnutí.

U dalšího historika Nicolase Barreyra, specialisty na období rekonstrukce po americké občanské válce, zase Piketty hledá klíč k pochopení toho, jak Demokratická strana přešla od podpory otroctví k Novému údělu a prosazování občanských práv. Před a po občanské válce zastávali demokraté spíše nativistický a segregacionistický, zároveň ale výrazně egalitářský postoj, pokud se jednalo o bílé Američany. Jejich ideologická racionalizace antiabolicionismu zněla, že osvobozením otroků chtějí jejich političtí soupeři republikáni zaplavit ulice levnou pracovní silou, a zvýšit tak své zisky.

S historikem indických dějin Nicholasem B. Dirksem zase Piketty zkoumá, jak na sebe narážely snahy britské koloniální správy klasifikovat v kontextu evropské byrokratické tradice pestrou populaci jejich obrovské indické kolonie – a její tradiční systém kast a sociálních pravidel. Na indickém příkladu ho také zajímá, jak například pozitivní diskriminace a kvóty po roce 1947 umožnily přístup ke vzdělání a úřadům nejvíce diskriminovaným kastám.

Kam zmizela levice?

Pikettyho bestseller Kapitál v 21. století změnil na Západě veřejný narativ o ekonomické i společenské nerovnosti. Jak podotýká Steinbaum, bezprostředně po roce 2008 byl tento problém definován jako výsledek politické polarizace především v USA mezi Obamovými liberály a republikánským odporem v Kongresu. Piket ty ho redefinoval jako snahu elit na obou politických pólech definitivně zatlačit a pohřbít zbytky Nového údělu a zbavit kapitál „okovů“ přebytečné regulace a zdanění.

Franklin Delano Roosevelt v roce 1933, kdy odstartoval Nový úděl.

Foto: Profimedia.cz

Podle Pikettyho je nerovnost systému inherentní, funguje-li jen podle pravidel kapitalismu a volného trhu. Jeho populární „einsteinovská“ rovnice r > g měla ukázat, že návratnost kapitálu roste rychleji než ekonomika jako taková. Ti, jejichž příjem plyne z kapitálu, bohatnou rychleji než ti, kdo by měli teoreticky bohatnout z práce. Piketty se pak snaží ukázat, že existovala období, kdy tomu tak nebylo a kapitalismus byl „spoután“ rovnostářskými politikami – například progresivním zdaněním příjmu a majetku.

Jednou z klíčových otázek, které Piketty řeší, je pokles vlivu sociální demokracie po konci studené války. Proč ztratila tradiční elektorát a s ním i silnou páku proti kapitálu v podobě masové kolektivní akce zdola? Proč se tradiční voliči odklonili od stále více identitární politiky levice směrem k nativismu a nacionalismu?

Podle Pikettyho se část občanů z politiky úplně stáhla, nechodí volit a stojí mimo systém, jemuž podle nich dominují nesrozumitelná témata a jejich intelektuální a političtí nositelé.

Dalším důvodem je odcizení kdysi levicových voličů od levicových elit. Piketty dokonce varuje před postupným názorovým, hodnotovým i mocenským sbližováním elit z obou politických pólů. Na jedné straně podle něj stojí „kupecká pravice“ finančníků, manažerů a byznysu, jež usiluje o deregulaci trhů, snižování daní i veřejných rozpočtů a oslabení organizovaných odborů a státu obecně. A na zdánlivě opačné straně stojí lidé středolevého liberálního mainstreamu, kteří se definují především svým vzděláním a meritokratorní profesní kariérou a které Piketty ne bez pejorativního přídechu nazývá podle tradiční kněžské třídy staroindické společnosti „bráhmanskou levicí“.

Jak z toho ven?

Piketty ale nezůstává u popisu a analýzy. Ví, že se od něj již jaksi očekává, že nabídne řešení, která by rostoucí nerovnost mohla napravit. A jak trochu zlomyslně komentují recenzenti, stačí přeskočit stovky stran historické „hlušiny“, aby se politici, aktivisté i političtí komentátoři dostali k tomu, „co dělat“.

Piketty vychází z několika jednoduchých předpokladů – nerovnost je špatná, změna je vždy možná, nemusí proběhnout nutně revolucí a konečně: demokratické režimy vždy potřebují nějaký nosný politicko-ideologický koncept, ať už to byl sociálnědemokratický stát blahobytu, nebo naopak neoliberální „malá vláda“.

Jako kritik absolutizace majetkových práv Piketty považuje postupné rozšiřování sféry soukromého majetku a práv akcionářů za jedno z hlavních prokletí kapitalismu a primární příčinu růstu nerovnosti. Je proto podle něj nutné vyvážit práva vlastníků směrem k posílení práv zaměstnanců. Chce jít za horizont tradičního modelu, kde sice akcionáři mají plnou kontrolu, ale zástupci odborů a zaměstnanců disponují minimálně z titulu členství v představenstvu přístupem k informacím a celkové strategii firmy. Navrhuje, aby polovinu křesel v představenstvu měli u velkých společností zaměstnanci a hlasovací práva vlastníků nad deset procent firemního kapitálu byla omezena.

Dalším krokem je redistribuce bohatství a příjmů prostřednictvím výrazně progresivního zdanění. Jak ale podotýká další z recenzentů knihy ekonom Jean Pisani-Ferry, Piketty zde redukuje kapitalismus na pouhý systém akumulace bohatství a opomíjí ho například jako primární motor ekonomické transformace, pokroku a zlepšování řízení. Případná daňová reforma by se tak podle Pisaniho-Ferryho v kombinaci vysoce progresivní daně z bohatství, dědické daně a daně z příjmu a nemovitostí v podstatě proměnila v konfiskační „superdaň“ z bohatství a ve svém důsledku by znamenala konec vlastnictví kapitálu jako takového.

Pikettyho recepty nejsou nové, ale buď k nim chybí politická vůle, anebo narážejí na „technikálie“: například jak u výrazně vyššího zdanění superbohatých zabránit odlivu jejich kapitálu do daňových rájů.

Proto Pikettyho i v kontextu výše zmíněných historických exkurzů zajímá otázka nadstátního federalismu jako receptu na nedostatek daňové koordinace způsobující daňovou soutěž a únik a ukrývání kapitálu. Jak to ale provést v situaci renesance národních států a jejich agend a často neodůvodněné averze vůči všemu, co ne se razítko Bruselu?

Piketty se znovu obrací k inspiraci do minulosti a spolu s historikem Frederickem Cooperem nahlíží do plánů poválečné Francie, jež se pokusila proměnit své koloniální impérium ve federaci, v níž nabídla zástupcům bývalých kolonií zastoupení v parlamentu, ovšem v disproporčním poměru tak, aby měla metropole vždy poslední hlas. Tento plán nakrátko inspiroval i samotné postkoloniální státy, aby v letech 1958 až 1960 utvořily vlastní federaci.

Pikettyho na tom zaujala právě problematika federalismu a sdružování států v kontextu probíhající globalizace a více či méně úspěšné budování mimořádně aktuálních nadnárodních institutů typu společné měny, přeshraničního zdanění či svobody pohybu.

William Beveridge v roce 1947

Foto: Profimedia.cz

V kontextu chápání nerovnosti nejen jako ekonomického, ale i jako ideologického problému se Piketty také, spolu s historičkou Or Rosenboimovou, zaměřil na intelektuální prostředí v předvečer a během druhé světové války. Západní intelektuálové a politici tehdy začali tváří v tvář hroutícím se koloniálním impériím a nástupu USA a SSSR promýšlet novou vizi světa. Potkávaly se tu myšlenky a koncepty volného trhu, federální vlády a redistributivní moci státu od tak rozdílných osobností, jako byli „guru neoliberalismu“ Friedrich Hayek, britská ekonomka a socioložka Barbara Woottonová, ekonom a jeden ze zakladatelů britského National Health System William Beveridge nebo ekonom Lionel Robbins.

Pandemie, válka, změna

Jak uzavírá svou recenzi Pikettyho nové knihy Pisani-Ferry, znepokojujícím rysem tu není ani tak radikalita autorových názorů s cílem „ujařmit kapitál“, ale rozpor mezi precizní analýzou a nedomyšlenými, respektive stěží uskutečnitelnými řešeními.

I na základě historické empirie nakonec Piketty poněkud fatalisticky (byť nerad) připouští s odkazem na dalšího historika Waltera Scheidela a jeho analýzu vztahu mezi válkou, násilím a nerovností, že společenské rozdíly skutečně zásadně „narovnaly“ jen zlomové historické události, války a katastrofy.

Tyto „černé labutě“ přiletěly obvykle nečekaně a zásadně oslabily vládnoucí elity i jejich dominantní ideologické narativy. V ostatních, méně katastrofálních historických konstelacích vládnoucí režimy většinou dokázaly uhájit své mocenské pozice i „pravdu svého příběhu“ o nutnosti a nevyhnutelnosti společenské nerovnosti.

Piketty jako autor má tak trochu smůlu i štěstí, že se anglická verze jeho knihy dostala ven v době celosvětové pandemie. Problematiku nerovnosti v kontextu nikoli cílené a řízené reformy, ale katastrofy, „černé labuti“, která si přiletí nečekaně a dramaticky zamíchá kartami, teď může studovat takřka v reálném čase. Třetí díl jeho kapitálové trilogie, třeba Kapitál a pandemie, bychom tedy mohli očekávat velmi brzy.

Autor je historik a politolog. 

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků