S Listopádem se není třeba prát, bohužel. Nad novým románem Aleny Mornštajnové

Pád ale prožívají čtenáři i v jiném smyslu. Propadají se do listů knihy se snadností, která je pro psaní Mornštajnové typická. Vypravěčský drajv bez větších komplikací a složitostí žene proud slov dopředu tak svižně a hladce, že si čtenář ani nevšimne a je na konci knihy.

Kniha je dobrá, když je čtivá, říká se; Mornštajnové „listo-pád“ však odhaluje také slabiny magie čtivosti, spočívající v lehkosti a nedotaženosti syžetu a zápletky, v tomto případě v samozřejmosti očekávané podoby reality, která přichází spíše v podobě kopie minulosti než jako samostatné rozvíjení světa daného možnostmi alternativní historie.

Příběh Marie řečené Maja, která kvůli víceméně náhodnému zapojení do demonstrací v listopadu 1989 přijde o muže i děti a stráví patnáct let ve vězení, je nesen mateřskou nadějí, vírou v život, jenž se, i když je ničen a pošlapáván ideologií a jinou nepřízní, přenáší do dětí jako pevné lano, kterého se nakonec nově narození mohou chytnout.

Empatické čtení umožní nalézt v textu tuto „přirozenou religiozitu rodiny“, tedy vztah tak hluboký, že ho nezničí ani tanky v ulicích, ani nespravedlivě trestající komunistický režim, ani převýchova dětí v socialistických ústavech.

Rodinné pouto se ve vyprávění rozpíná mezi matkou Marií a dcerou Magdalenou (Lenkou) a v opakované narážce na obraz světice nabírá lehce biblické rozměry, tak jako přenášení osudu a utrpení má najednou smysl jen pro budoucnost, v níž se i kovaná soudružka, úspěšná v systému ideologicky podmíněných výhod, může proměnit v hluboce dějinně cítícího a vnímajícího člověka. Zázraky se dějí.

Dějiny jsou tu oním rodinným poutem, které je nakonec i poutem k místu, žádná hlubokomyslná filosofie či koncept, nýbrž praktická, každodenně vykonávaná odpovědnost, odpovídání těm, kteří nás přivedli na svět a dali nám žít.

Všechny tyto motivy provzdušňují jinak velice suchou půdu románu, který ve své snadnosti a lehkosti nemůže ani na chvilku zastavit, nic příliš neprobírá, protože je třeba mířit k pointě, na niž se přece všichni těší, a tak se čtení mění v rychločtení, aniž by čtenář o něco důležitého přicházel.

Mornštajnová se v zájmu uhlazeného povrchu románových polí vzdává zádrhelů a zákrut hlubších vrstev, kde by se mohlo něco podstatného stát. Proto je zde i konstrukce „alternativního“ polistopadového světa poražené revoluce roku 1989 mimořádně chatrná, legrační, místy až dětsky prostá.

Pro Mornštajnovou není důležité zaobírat se geopolitickými, ekonomickými a jinými souvislostmi života ubráněného socialistického tábora a jeho vztahem ke zbytku světa, protože pro ni bylo v principu vše vyřešeno v padesátých letech a za normalizace. „Vystrašený lid rovná se poslušný lid, a tak bylo občas potřeba někoho, kdo příliš vystrkoval růžky, zavřít do chládku, aby trochu zjihl,“ píše autorka.

Kontrafaktuální realita Listopádu je kombinací komunistického teroru a normalizační práce se strachem, který si nakonec v sobě pěstuje každý sám. Staré známé obavy, stará známá řešení: podřízení a hledání bezpečí v relativní intimitě, obrat za hranice, kde je svoboda.

Způsob, jakým autorka vymezuje svět přežitého socialismu, je projekcí výkladových stereotypů z minulosti do budoucnosti, často jsou to jen velmi naivně nahozené črty, na něž se tu až tak neklade důraz, a to ze dvou důvodů.

Zaprvé: všichni, kdo tehdy žili, i ti, co nežili a dobře to znají z domácího, školního či filmového vyprávění, si přece dokážou představit, jak by to vypadalo, kdyby komunisté po listopadu 1989 utáhli šrouby. A za druhé: Mornštajnovou nezajímají podrobnosti dějinných kulis a systémů, zajímají ji lidé uvnitř a jejich vztahy, kontrafaktualita je tak jen zběžně načrtnutým pozadím jednoho malého rodinného dramatu, ostatně jako ve všech autorčiných románech.

V realistických historických ságách (a Mornštajnová vždy píše ságu, potřebuje pro psaní prostor) to jistě nevadí, ale líčí-li se svět nikým neprožitý a vymyšlený, ledabylost jeho vymezení a charakteristik je prostě problém.

Listopád potvrzuje všechna dřívější podezření o stereotypnosti typu psaní, v němž se Mornštajnová našla jako vypravěčka pro širokou veřejnost. Čtenářská oblíbenost a masová přitažlivost jejích knih totiž evidentně nespočívají jen v krásné hladkosti toku slov a syžetové přehlednosti a uměřenosti, ale i ve vzorovosti figur či charakterů, jež nesou stále stejný všelidský étos, ať už se příběh odehrává kdekoliv a kdykoliv.

Konzervativní pevnost forem lidskosti najdeme i v jejím Listopádu, který je podle autorčiných slov zamýšlen také jako varování před jakýmikoli současnými experimenty se svobodou, jejichž důsledků se Mornštajnová vážně obává. Až příliš snadné prolítnutí „listo-pádem“ budí pochybnost, zda jsou tyto obavy skutečně vážné. Kniha nikde nevyvolává odpor ani pochybnosti a není se třeba s ní prát, a tak spíše ukolébává, než varuje. Zvlášť když vítězství lidskosti nad lží a nenávistí je zde tak nějak bytostně, osudově a dějinně dané.