Hlavní obsah

Rusové nedovedou být skromní, říká spisovatelka Dora Čechova

Právo, Lidmila Kábrtová, SALON

Dora Čechova (1971) se narodila ve vlaku mezi Prahou a Moskvou. V roce 2012 debutovala sbírkou povídek z ruského prostředí Nechtěl jsem být Leninem. Loni jí vyšel knižní rozhovor se sochařem Olbramem Zoubkem. Momentálně dokončuje druhou knihu povídek, která vyjde pod názvem Padaná letní jablka a bude prý o něco víc česká.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Spisovatelka Dora Čechova

Článek

Jste Češka, ale díky otci máte v sobě i ruské kořeny. Připadáte si víc jako Češka, nebo jako Ruska?

Žiju tady, ale část mého srdce bude navždycky ruská, protože v tom jsem vyrostla, čerpala jsem z ruské kultury.

Jedna z povídek vaší knihy Nechtěl jsem být Leninem se odehrává ve vlaku na cestě do Moskvy. Často v něm můžeme potkat i vás. Jací jsou lidé, kteří s vámi cestují?

Jsou, jací jsou. Jde hlavně o Rusy, protože s tatínkem jezdíme pouze ruskými vagóny – ty mají na rozdíl od českých své „děžurné“, které vám uvaří čaj a po celou cestu jsou vám k dispozici. Nastoupíte a mluvíte rusky, i když jste ještě na českém území. Pro mne je to ale víc cesta s mým otcem než s ostatními, v běžném životě si ho tolik neužiju.

Proč jste si pro svůj debut vybrala právě ruské prostředí?

Dlouho jsem psala a nepsalo mi to tak, abych byla spokojená. A při jedné cestě vlakem z Moskvy jsem se rozhodla rezignovat na všechny své představy o tom, jak bych měla psát, přiznala jsem si, že literární svět je pro mě navždycky uzavřený. A dala jsem si jen tak pro sebe dohromady povídku, která pak paradoxně nastartovala můj veřejný literární život. Pod dojmem toho, co jsem viděla nebo prožila při cestě do Ruska, jsem začala vyprávět příběhy, které se skrz obrazy, situace a pocity odrazily a zřetězily s mými myšlenkami do literárního tvaru.

Co nejbizarnějšího či nejpodivnějšího jste při cestách do Ruska zažila?

Překvapila mě schopnost Rusů podělit se o životní příběh se zcela neznámým člověkem. Byla jsem pozvána do kupé, pohoštěna snad vším, co si ta paní s sebou vezla, a poslouchala jsem příběh o tom, jak oblékala svou dceru do rakve. Říkala, že to bylo to nejsilnější, co v životě prožila, a vyprávěla mi o rituálech pravoslavného pohřbívání.

Celé to bylo obestřené magií, kterou dokážou přivolat do dnešní doby lidé, kterým se říká „staré duše“ a kteří vědí mnohé už od mládí, aniž by je tomu kdo učil.

Z hrdinů vašich povídek dýchá bezvýchodnost, neschopnost překročit kruh určité beznaděje. Je tohle realita současných mladých lidí v Rusku?

Nemyslím si, že je to beznaděj. Dnešní mladí Rusové mají na výběr. Země nemá uzavřené hranice, mohou cestovat, studovat, pracovat a žít, kde chtějí. A řada z nich to také dělá. Mnoho jich ale zůstává, i když jejich vyhlídky, profesní i osobní, jsou kvalitativně jiné, než kdyby žili na Západě. Oni ale milují Rusko. Jsou patrioti, neodejdou, takoví jsou třeba i mí přátelé. Ostatně dcera režiséra Nikity Michalkova Anna v dokumentu svého otce říká, že ačkoliv studovala v zahraničí, musela se do Ruska vrátit a už neodejde. Zůstávají a žijí v Rusku, dělají, co je v jejich silách. A ti odvážnější, třeba členky skupiny Pussy Riot, jdou do přímého odporu proti tomu, s čím nesouhlasí, co chtějí změnit.

V čem jsou Rusové podle vás jiní než Češi?

Rusové nedovedou být skromní, sami to o sobě říkají. To se projevuje ve všem – v emocích, pohostinnosti i ve vědomí vlastní velikosti. Také nás odlišuje historická zkušenost, jak lze s našimi životy naložit. Ale v podstatě jsou to lidé jako my, se svými smutky a obavami i radostmi.

Jak se vaši přátelé z Ruska dívají na současnou situaci na Ukrajině?

Ti starší z mých ruských přátel jsou naučeni o politice nemluvit, protože mají geneticky obtisknuto, že každý vzdor se může nejen jim, ale celé jejich rodině krutě nevyplatit. A mladí? Věří, že mohou usilovat o lepší svět, že lidská práva jsou nepopiratelná hodnota.

Co se týče konfliktu s Ukrajinou, tak mnohé ruské rodiny jsou propojené s rodinami na Ukrajině tak, jako kdysi byly české rodiny propojené s německými. Za léta společného soužití, ať už dobrovolného, nebo nedobrovolného, se pospojovaly do rodinných a osobních svazků.

Dnešní konflikt do těchto svazků zasahuje a rozbíjí je, což se dotýká jak Ukrajinců, tak Rusů. Zachování celistvosti území a umožnění soužití příslušníků různých národů je podle mne známka kultivovanosti lidského společenství. Mlátit se po hlavě kvůli majetku, moci nebo jinakosti druhého, je znak barbarství. Ale cesta, jak se jako společnost kultivovat, je dlouhá, točí se ve spirálách. Možná je to ideál, to, k čemu směřujeme.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám