Hlavní obsah
Karikatury Jarosława Kaczyńského a Viktora Orbána na karnevalu v německém Düsseldorfu, únor 2018 Foto: DPA/Ina Fassbender, ČTK

Revolta proti napodobování? Esej Eszter Kovátsové a Kateřiny Smejkalové nad knihou Světlo, které pohaslo

Když měla Katalin Nováková, maďarská státní tajemnice pro rodinnou politiku, na setkání ultrakonzervativního Světového kongresu o rodině v Budapešti v roce 2017 referovat o reakcích grémia OSN na přístup maďarské vlády ke stejnopohlavnímu manželství, shrnula to jednoduše: Západ si myslí, že se jako Maďaři máme ještě hodně co učit.

Karikatury Jarosława Kaczyńského a Viktora Orbána na karnevalu v německém Düsseldorfu, únor 2018 Foto: DPA/Ina Fassbender, ČTK
Revolta proti napodobování? Esej Eszter Kovátsové a Kateřiny Smejkalové nad knihou Světlo, které pohaslo

„Pořád nás jen zostouzejí,“ prohlásila Nováková. „Neměli by nás neustále takhle poučovat!“

Líčení ze strany Novákové by nemohlo lépe ilustrovat ústřední tezi knihy Ivana Krasteva a Stephena Holmese The Light That FailedSvětlo, které pohaslo (brzy má vyjít i český překlad). Oba autoři argumentují, že jsou to právě sociálně-psychologické dopady neustálého nuceného napodobování Západu a jeho hodnot, co v zemích střední Evropy mobilizuje podporu populistů, a tím pohání jejich politický vzestup.

Krastev s Holmesem nezpochybňují, že jsou tito autoritářští politici především pragmatičtí stratégové, kteří jdou primárně po moci, a ideologii ve formě podobných interpretací reality využívají jen jako zástěrku. Správně ale zároveň argumentují, že nikam nevede vykreslovat je pouze jako zlosyny, kteří své obyvatelstvo nějak „očarovali“, a to je teď slepě následuje. Že je třeba hledat lepší vysvětlení pro to, jak velkou podporou širokých vrstev obyvatelstva tito populisté disponují.

Autoři knihy to vysvětlení nacházejí „v ponížení plynoucím z toho být nanejvýš méněcennou kopií lepšího originálu a být známkován zahraničními posuzovateli, které celá věc vlastně příliš nezajímá a kteří se zřídka skutečně seznámí s místní realitou“.

Svou tezi Krastev a Holmes rozpracovávají pomocí řady cenných postřehů a argumentů. Hlavní roli tu přitom sehrává z psychologie vypůjčená dynamika, kdy se napodobování nedostižného vzoru nutně v určitém momentu zvrátí do trucovitého odmítnutí a snahy získat důstojnost skrze co nejmarkantnější vymezení.

Tato dynamika má o to dramatičtější průběh, že Západ už pro Středoevropany nepředstavuje to, čeho chtěli původně napodobováním dosáhnout, tedy ekonomickou stabilitu a prosperitu, jednoznačnou, tradiční evropskou svrchovanou identitu, či dokonce – úzce vymezené – křesťanské hodnoty. Místo toho, píšou autoři, je dnes ona „normalita“, ona „Evropa“, kterou má Východ dohánět, představována „sekularismem, multikulturalismem a manželstvím homosexuálů“.

Ivan Krastev (vlevo) s Michaelem Žantovským na besedě v Knihovně Václava Havla

Foto: Knihovna Václava Havla/Ondřej Němec

K tomu se přidává masivní odliv Středoevropanů směrem na Západ, jehož následkem je demografická panika, která našla své vyjádření ve vehementním odmítnutí přistěhovalectví z odlišných kulturních kruhů. Demografická destabilizace pak vede rovněž k politice, jež má Západ v očích mladých lidí učinit neatraktivním; je za tím snaha udržet je doma.

Tyto a další interpretace, jak už je ve svém textu pro Salon v prosinci představil Petr Fischer, dělají z knihy Světlo, které pohaslo důležitou část skládanky k pochopení situace ve střední Evropě. Zároveň je však potřeba nabízená vysvětlení značně rozšířit.

Co vše je liberalismus

Asi největší slabina knihy spočívá v tom, že autoři naplno neřeknou, co rozumí pojmem liberalismus – přitom si analýzu odklonu od liberalismu vytyčili za svůj hlavní cíl. Aniž by to zaznělo explicitně, z textu vyplývá, že liberalismem míní střídavě kulturní liberalismus a koncept státu, který chrání lidská práva a občanské svobody. Bohužel přitom opomíjejí, že obojí do střední Evropy přišlo ještě s jednou formou liberalismu – totiž s ekonomickým a politickým neoliberalismem.

Přitom korelace mezi prekaritou, bezvýchodností, sociálním vyloučením a materiální nouzí, které tato ideologie v praxi části společnosti přináší, a příklonem ke konzervativně nacionalistickým politickým projektům je ze sociologických dat jasně patrná.

Místo toho však Krastev s Holmesem jen tvrdí, že se zemím střední Evropy „daří ekonomicky dobře“, a tím pádem je nutné hledat dynamiky vzniku problematických politických postojů jinde. Autoři tady zjevně nejsou schopni kriticky rozklíčovat makroindikátory, které to mají dokazovat. Protože ve skutečnosti ani stabilní hospodářský růst, ani nízká úroveň nezaměstnanosti, o něž se v době před koronavirem mohli opřít, neříkají nic o tom, jak se v těchto zemích reálně žije, jak spravedlivě nebo nespravedlivě jsou rozděleny zdroje, jaké mají lidé šance vést důstojný život.

Více vypovídající byla už v době vzniku knihy jiná čísla: například že v Česku je skoro každý desátý dospělý v exekuci, na Slovensku každý pátý. Když v roce 2019 vypočítala česká expertní skupina tzv. minimální důstojnou mzdu – tedy finanční ohodnocení za práci, z něhož by bylo možné pokrýt všechny zcela normální výdaje – ukázal výsledek, že více než polovina pracujících na takto vypočítaných cca 31 500 korun hrubého měsíčně nedosáhne. Existence je zde zkrátka pro velkou část obyvatel značně prekérní a nejistá.

To ale jako by reálně existující liberalismus nezajímalo. V jeho jméně tu byla zaváděna občanská a lidská práva, ale ta sociální byla vynechána, a to ne náhodou: ze zemí s nízkými sociálními standardy totiž profituje západní kapitál. A nejen ten – v současné koronakrizi je dobře vidět, jak z nízkých mezd ve střední Evropě těží i západní zdravotnictví nebo zemědělství, které se bez přísunu obvyklé levné pracovní síly z Polska či Česka kvůli zavřeným hranicím místy skoro hroutí. Ale i v této situaci se pokrytecky apeluje hlavně na hodnoty, jako když německé veřejnoprávní zprávy Die Tagesschau káraly Poláky za to, že když zavřeli hranice, nemá se kdo starat o nemocné a nemohoucí Němce, a že takhle by evropská solidarita tedy vypadat neměla.

Angela Merkelová a Viktor Orbán

Foto: MTI,

Kapitalismus natolik neoliberálního ražení, že by to bylo v mnoha západních zemích nepředstavitelné, ve střední a východní Evropě v podstatě rozvrátil širší komunity a rodiny – a liberalismus následně požadoval, aby ženy, které na tom byly bity nejvíce, ještě začaly bojovat proti patriarchátu, a tím mnohdy i proti vlastním mužům, byť právě nukleární partnerství, jakkoli v mnoha ohledech toxické, bývá pro ně v této situaci posledním zdrojem jakés takés ekonomické stability.

Solidární systémy, které existovaly před rokem 1989, byly spolu s totalitním dědictvím prohlášeny za historický omyl, a tak není žádný div, že se pospolitní náhražkou postupně stal národ, jak ho vzývají pravicoví populisté.

Krastev a Holmes nezmiňují ani to, že někteří středoevropští populisté zavedli velkorysé sociální programy, které znovuobnovení důstojnosti v rétorické rovině doplňují i rovinou materiální. Kupříkladu vláda Práva a spravedlnosti přišla v Polsku s největším přerozdělovacím programem od roku 1989 nazvaným 500+, který rodinám původně od druhého dítěte, a teď už dokonce od prvního garantuje zhruba tři tisíce korun měsíčně a který od zavedení v roce 2016 v zemi významně snížil obecnou chudobu i chudobu dětí.

Nezřídka jsou ze Západu, ale i ze strany domácích liberálních elit tato politická opatření zesměšňována jako „úplatky zabedněným voličům“. Podobná intelektuálně líná interpretace však přehlíží, že populismus má komplexní příčiny, které jsou sice zčásti sociálně-psychologického charakteru, avšak mají hmatatelné kořeny i v materiálním strádání, prekaritě a ekonomických mocenských asymetriích současné Evropy.

Kdo to nepochopí, může se dál bez úspěchu rozčilovat nad dalšími a dalšími omezeními svobod v dotyčných zemích i nad chybějícím odporem obyvatelstva. Kdo to naopak pochopil, bude se raději zasazovat například o zpevnění sociálního pilíře Evropské unie tak, aby se mu sociální pilíř vůbec mohlo říkat. Anebo bude v debatách o evropské minimální mzdě požadovat, ať je vysoká aspoň tak, aby skutečně pokryla nutné výdaje. Případně se bude snažit, aby hospodářská krize, jež naváže na tu koronavirovou, trvala co nejkratší dobu a měla co nejmenší dopady na nejohroženější vrstvy společnosti.

Významná část obyvatel střední Evropy přitakává populistům, kteří liberalismus vykreslují jako nepřítele, hlavně proto, že ho vidí jako pokrytectví, které Východu předepsalo namáhavé a nevděčné kulturní a civilizační napodobování Západu, zatímco ekonomické nerovnosti zůstaly v lepším případě stranou pozornosti a v horším byly přímo delegitimizovány.

Eszter Kovátsová je maďarská politoložka, působící na ELTE University v Budapešti.

Foto: Friedrich-Ebert-Stiftung Prag

Současně je ale zřejmé, že zrovna polský sociální program 500+ sice lidem v praktickém slova smyslu navrací důstojnost, když konečně uznává důležitost péče jako takové, skutečné příčiny krize péče a chudoby však neřeší. Stejně tak není Orbánův po osvobození z cizího vlivu volající diskurz schopen skutečně oslabit závislost maďarského hospodářství na přímých zahraničních investicích.

Právě proto je kritika liberalismu ze strany těchto populistických lídrů jen chytře vykonstruovaným obrazem nepřítele, který jim umožňuje si třeba i v desátém roce vládnutí udržet pozici ustrkovaného a legitimizovat autoritářské zásahy ve všech oblastech společenského života.

Potřeba sebereflexe

Poptávka po pravicově populistickém diskurzu a politických alternativách k liberalismu má jistě specificky středoevropské důvody. Některé z nich Krastev a Holmes přesvědčivě odhalují. Zároveň by ale bylo příliš jednoduché věc odbýt jen jako středoevropskou deviaci – a to zejména v oblasti hodnot. Liberální koncept lidských práv je přece zprava napadán v Brazílii, v Itálii i v Maďarsku velmi podobným způsobem – s odkazy na „fundamentalismus lidských práv“, „genderovou ideologii“ či „politickou korektnost“. Narozdíl od toho, co tvrdí Krastev a Holmes, není kupříkladu odpor proti sexuální výchově ničím specificky středoevropským: jde o kontroverzní otázky i v Německu či ve Francii.

Kateřina Smejkalová je česká politoložka, pracuje u zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v Praze.

Foto: Zuzana Lazarová

Na co ale Krastev s Holmesem upozorňují správně, je, že také liberální hodnoty se proměnily a že se vyplatí se jimi kriticky zabývat. Čistě sociálně-psychologická analýza, jako je ta jejich, ovšem nestačí k pochopení toho, proč tak rozsáhlé skupiny společnosti nejsou ochotny se s těmito nově definovanými hodnotami ztotožnit. Požadavky progresivní politiky – ať už jde o více žen ve vedoucích pozicích, či vyhrocenou podobu genderově korektního jazyka – totiž vyvolávají v ekonomicky a sociálně znevýhodněných společenských vrstvách nedůvěru. Děje se tak uvnitř západoevropských států i mezi Západem a Východem především proto, že se tyto hodnoty často prezentují jako univerzalismus, představují ale fakticky diskurzy elit, respektive diskurzy vzniklé v západní Evropě a Severní Americe, které mají s mnohdy prekérní životní realitou neelitních vrstev málo společného.

Je to právě tato dimenze napodobování, kterou by se dnes měly progresivní síly s dostatečnou mírou sebereflexe zabývat – než bude pozdě a (nejen) středoevropský prostor se svými hodnotami definitivně ovládne konzervativní pravice.

Článek je aktualizovanou verzí anglického originálu, který vyšel na komentářovém portálu Friedrich-Ebert-Stiftung IPG

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků