Článek
„Před Rájem od Bosche drž v dlani živou vlaštovku. Před zátiším Morandiho postav láhev, do níž jsi zazátkoval vosu. Před Pokušením sv. Antonína od Grünewalda spolkni pavouka“ – texty básníka a výtvarníka Ladislava Nováka z cyklu Jak se chovat před obrazy jsou výjimečné svou zprostředkující silou, probouzejí chuť zmíněné obrazy spatřit, zažít tu zazátkovanou vosu, tep pod sevřeným křídlem, nožičky na stěnách vlastního hltanu. Ale také si je vybral teoretik a popularizátor umění Igor Zhoř, aby v knize Proměny soudobého výtvarného umění vyložil, co je to konceptuální umění.
A vida, za snahou galerií našich dvou největších měst o podobně silné zprostředkování výtvarného umění můžeme aktuálně vidět také jakési konceptuální strategie.
Výtvarné umění se na přední strany denního tisku nedostává často. Nestačí k tomu totiž samotné umění, je třeba najít ještě nějakého společenského zakopaného psa. V poslední době se to podařilo Muchově Slovanské epopeji, před pár týdny zase kvůli sporům s bezpečnostní agenturou Abas na víkend zavřela Národní galerie.
„…buď si opatřím vlaštovku, vosu, láhev a pavouka, nebo si sednu někam do ticha a celou věc si pouze představím,“ píše Zhoř o konceptu neboli umění v hlavě. Myšlenka sama je podle něj uměleckým dílem. Náš zážitek z intelektuálních zdrojů je často silnější než z těch smyslových. Vždyť i v naprosto svébytné formální malbě hledáme spíš příběh, literární podklad, prožitek na úrovni rozumových vazeb než zážitek z působení barev a tvarů.
A uzavření Národní galerie, prezentované jako naprostý skandál, nás ponouká představit si, o co všechno přicházíme, když do ní nemůžeme, redaktory novin nutí vyjmenovávat slavná díla, a dokonce vyčíslit jejich celkovou hodnotu. Zatímco u člověka, který v Národní galerii již někdy byl a její expozice si dokáže vybavit, vyvolávají všechna ta lákadla především touhu je znovu spatřit, u člověka neznalého spíše hněv na špatného správce pokladu, ale snad také zvědavost. Oba tedy galerii, každý po svém, o tom víkendu „navštívili“, přestože měla zavřeno.
Oznámení z 25. února o dočasném uzavření Národní galerie v Praze
Aniž bych chtěl přilévat do dobře živeného sváru mezi pražskou metropolí a brněnským venkovem, je třeba konstatovat, že se stejnou „konceptuální strategií“, jakou zřejmě nezáměrně použila Národní galerie, by v Brně příliš nepochodili. Události tam nevybízejí k takové mediální pozornosti, a to ani v případech, že se jedná o dění podobného významu – i ten zakopaný pes musí být nejmíň mamut. Příkladem budiž chystaná výstava Gerharda Richtera v Národní galerii. Přestože se opakovaně píše, že se pražskou akcí konečně splatí dluh vůči tuzemskému publiku, premiérová výstava tohoto předního světového umělce se u nás konala již v roce 2005 v brněnském Domě umění – za nesouměřitelného (ne)zájmu.
V případě uzavření brněnských galerií tak hrozí, že si toho nikdo nevšimne a koncept zůstane nenaplněný.
Uvažování nad tím, jak tuto nelichotivou situaci změnit, vedlo v roce 2010 teoretika umění Radka Horáčka, dědice popularizačních snah Igora Zhoře, k uspořádání Týdne výtvarné kultury, pojatého jako happening, do něhož se od té doby rok co rok zapojují desítky institucí, umělců, kurátorů, studentů a uměleckých i propagačních forem, aby (nejen) Brňanům ukázaly, že galerie mají otevřeno.
Příbuzné akce fungují i v zahraničí. A třeba podobně velkoryse umělecky rozkročený berlínský Art Week je dokonce mladší. Ale zatímco v Brně se snaží vymyslet něco atraktivního, aby lidé do galerií vůbec přišli, v Berlíně se Art Week koná v návaznosti na veletrhy umění proto, aby uspokojil tamější poptávku publika po výtvarných zážitcích.
Po loňském vymezení tématem Napiš obraz půjdou v Brně příští týden S barvou ven! malíř Vladimír Houdek, performer Petr Nikl, v ulicích streetartová brněnská legenda Timo, na přednáškách Ladislav Kesner, Petr Veselý nebo Jozef Cseres.
Za zmínku také stojí organizace akce. Ideové, tvůrčí i PR oddělení je totiž v rukách a hlavách pedagogů a studentů katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty MU, kde funguje mimo jiné obor galerijní pedagogika a zprostředkování umění. Kromě toho, že se jedná o finančně méně náročné řešení, než vyžaduje outsourcingová bezpečnostní performance pod značkou Abas, je studentský sourcing velmi in především pro spojení nadšeného aktivismu s důrazem na smysluplnost takového studia.
Jsem stejně tak příznivcem minimalistické umělecké zkratky jako strategie, při níž umělec vynakládá značné úsilí, vystavuje své tělo fyzické i mentální zátěži, aby poukázal na něco, co tady je, co funguje i bez jeho zásahu, jen třeba nepovšimnuto. Proto jsou mi blízká konceptuální řešení Národní galerie i Týdne výtvarné kultury. Barva totiž obstojně komplikuje náš černobílý pohled.
