Článek
Ve vší úctě ke čtyřiaosmdesátiletému Mistrovi, nepřestává mě udivovat svým klukovsky pobaveným pohledem, kterým nás pozoruje, ať už přímo, nebo nepřímo, když pootočením úhlu náhledu dává zažitým věcem často až paradoxní kontext.
Důstojné se v mžiku stává groteskním, banální metafyzickým.
„Poslouchej,“ říkal mi asi před rokem, „měl bych vysoce zajímavou přednášku o svatém Václavu, zbožném knížeti a křesťanovi, který odmítal války a krev a nám dneska v Praze pod muzeem cválá vyzbrojenej po zuby.“
A když jsme se před lety spolu procházeli po Vysokém nad Jizerou, zarazil mě před místní pekárnou a ukázal na pomník obětem první světové války – mladý, smrtelně raněný voják s neobyčejně bohatými vlasy se tam kácí vzad. „Tak ty vlasy,“ říkal, „ty tam po první válce nebyly. A to z jednoho prostýho důvodu... že to byl legionář a na hlavě měl baret. Jenomže pak samozřejmě přišli soudruzi, legionář se nehodil, no tak mu baret přetesali na tyhle zvlněný kadeře.“
A například o úkazu na tamním hřbitově, ukřižovaném Ježíši, kterému za zády kříž chybí, protože zrezl a upadl, takže Ježíš nevisí, ale spíš příchozí zdraví a vítá, se můžete dočíst ve Vodseďálkově sbírce esejů Felixír života.
Jako by se v jeho aktivitách neustále filosofie prolínala s uličnictvím a poznání s nutkavou potřebou znejisťovat... Bankovka na provázku je nastražena na chodníku, párátko vězí v domovním zvonku.
Ivo Vodseďálek, milovník absurdit a profesor paradoxů, nejen že stále nové a nové okamžiky, kdy je vše náhle jinak, objevuje, ale také je vlastním životem vytváří.
Jako básník se představil v závěru čtyřicátých let, ale jen okruhu nejbližších. S básníkem a filosofem Egonem Bondym zakládá první českou samizdatovou edici Půlnoc a stává se otcem tzv. trapné poezie. Nepřetržitě a intenzivně pak píše dalších čtyřicet let, leč jak sám uvádí, publikovat necítil jako podstatné. Než v roce 1992 přijde jeho chvíle.
Zatímco většina autorů po uveřejnění své prvotiny čeká dlouhá léta na vydání souborného díla, a mnohdy se ho vůbec nedožije, Ivo Vodseďálek ve svých 61 letech debutuje rovnou vydáním sebraných spisů o pěti svazcích (Zuření, Snění, Bloudění, Probouzení, Nalézání).
Podobné je to s jeho kolážemi. Vznikají od počátku šedesátých let, ale veřejnost se s nimi může seznamovat teprve od let devadesátých. Od té doby Vodseďálek uspořádal téměř třicet výstav, jednu z posledních v Českém centru v německém Mnichově.
Paradoxy v jeho životě neberou konce, potomek krkonošského písmáckého rodu prožije většinu života na jedné z nejrušnějších pražských turistických ulic (dnes už je však zase zpátky ve své vysocké chalupě), v šedesátých letech zakládá klub balónového létání, staví řadu plynových balónů, aby mu o pár let později bylo pilotování zatrhnuto, a hodně po sedmdesátce, kdy se většina akademiků loučí s vysokoškolskou kariérou, začíná přednášet na FAMU a znervózňuje studenty debatami na téma kýč.
Vodseďálkova výstava Lepené události v Pojizerské galerii Semily se zdá být ve výše uvedeném světle až nečekaně logická a neabsurdní – Mistr zde ještě nevystavoval, má tu přátele a Vysoké nad Jizerou je na dohled. O to spíše bychom měli být obezřetní...
Vodseďálkova výstava koláží Lepené události začíná v Pojizerské galerii Semily dnes a navštívit ji můžete do 3. ledna 2016.