Hlavní obsah
Kateřina Tučková (1980) je spisovatelka a kurátorka, získala dvě ceny čtenářů Magnesia Litera za knihy Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně. Foto: Zuzana Lazarová

Povídky do karantény. Kateřina Tučková: Cesta

Koronavirus nás čím dále víc zavírá do našich domovů, což s sebou paradoxně nese spíš nepohodlí než pohodlí. Ale když už hledat i nějaká pozitiva, je to taky příležitost číst. Proto jsme se rozhodli vytáhnout z našeho salonního archivu starší povídky a publikovat je online – pokusíme se vám nabídnout každý všední den jednu. Ta dnešní se jmenuje Cesta, je z roku 2012 a napsala ji Kateřina Tučková.

Kateřina Tučková (1980) je spisovatelka a kurátorka, získala dvě ceny čtenářů Magnesia Litera za knihy Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně. Foto: Zuzana Lazarová
Povídky do karantény. Kateřina Tučková: Cesta

Poprvé se jí ten sen zdál jedné noci krátce před jejími třináctými narozeninami.

Probudil ji uprostřed noci a nešel zaplašit. Usnout se jí už nepodařilo, až do rozednění pozorovala stíny přebíhající po stropě jejího pokoje. Od té doby se vracel pravidelně. V takových chvílích se pak přemlouvala k usnutí, převalovala se, natřásala polštář a obracela přikrývku, zkoušela počítat, ale nic. Jen teplé mléko s medem někdy zabralo, teprve pak usnula, ale to se taky nepovedlo vždycky, a navíc už bylo většinou ke čtvrté ranní a zvonění budíku ji za chvíli ke vstávání zburcovalo unavenou, s pálícíma očima.

V tom snu tam vždycky stál tak, jak ho viděla naposledy – vysoký, hubený, s černými vlasy sčesanými na patku, takový rozpačitý, kymácel se ze strany na stranu a nevěděl, co dál. Oprava: to ona, Ina, nevěděla, co dál, to ona si ho ve svém vlastním snu nedokázala rozhýbat, rozmluvit, vdechnout mu život. Bylo by dobré říct, že to zmíněné naposledy bylo v době, kdy jí bylo necelých pět let. Mlhavé vzpomínky na otce, který doma spíš nebyl, z toho nejde do snů třináctileté dívky vytěžit moc. Takže v nich prostě jen stál, rozpačitě se kymácel a nevěděl, co dál. A děsil ji přitom tak, že se budila se zúženým dechem a slepě mžourala do stropu neschopná znovu usnout.

Tak to trvalo dalších deset let.

Co s tím ji napadlo jedné takové noci, té lepší, kdy už se jí téměř dařilo usnout, s žaludkem ukonejšeným teplým mlékem. Problesklo jí to hlavou v tom letmém okamžiku, kdy se bdění mění v sen, jehož kontury se ještě ne a ne odlepit od skutečnosti, a najednou jí to bylo jasné. Nepřejde to do té doby, než se s ním setká.

Od nedávna má důvod.

Nemoci z otcovy strany, nemoci z otcovy strany. Kdo o nich má vědět? Ale stejně to bylo hloupé, když se na to ptali (neúplná lékařská karta v novém bydlišti) a Ina jen krčila rameny.

Stejně jako krčila rameny matka, když na ní v minulosti vyzvídala.

– Radši o tom nebudeme mluvit.

U nich doma se nikdy o ničem nemluvilo.

Hlavou jí bleskla vzpomínka:

– Dědečku, přijeď častěji, táta mámu bije, šeptávala prosebným dětským hlasem vždycky, než děda odjel. Po jeho návštěvě bude zase pár dní klid, věděla.

– Neříkej mu to, nemluv o tom, říkala jí tehdy máma a bylo vidět, jak je jí zle. Jak se stydí.

Tak se u nich mlčelo. Roky.

– Umřel? ptala se nevěřícně včera.

– Umřel. Už dávno. Nemyslela jsem si, že by tě to mohlo zajímat.

To se tak člověku stane, že mu zemře polovina rodiny ještě dřív, než to stihne zjistit.

Nepropásla totiž jen jeho smrt, ale i smrt jeho rodičů, ale to ji prý taky mrzet nemuselo, stejně je, ji a sestru, vídat nechtěli.

Konec zvonec ještě před tím, než to všechno začalo.

I tak se Ina na tu cestu vypravila.

Stálo to sice trochu přemlouvání, sestra se vzpírala (proč by tam měla jezdit, vždyť si ho vůbec nepamatuje, je to daleko a zabít víkend cestou za takovým účelem se jí vůbec nechtělo), ale nakonec stejně jela.

Veronika Holcová: ilustrace k povídce Cesta

Foto: Veronika Holcová

Auto rozráželo rej dešťových kapek, které se proti nim valily, sotva sjely z dálnice. Pravidelný pohyb stěračů sestru uspal. Tam a zpět, tam a zpět, tam a zpět, s měkkým zvukem klouznutí pryže po vlhkém čelním skle, za chvíli začala padat hlava i jí.

Zapnula blinkr a odbočila na rozmoklou cestu svažující se k lesu.

Sotva zastavily, sestra se probudila.

Ze stažených okének jim na klín dopadaly tučné kapky, kouř z cigaret se vracel zpátky do auta. Rádio se ne a ne chytit, odnímatelný panel každou chvíli vypadl. Tak bylo ticho.

– Když už tam budeme, chtěla bych vidět ty pole a vinohrady, řekla sestra pak.

Auto se kolébavě vyhrabalo z kaluží blátivé cesty a vjelo zpátky na hlavní silnici. V protisměru jel náklaďák, tak tak se mu vyhnuly. Úzká lesní okreska vedoucí na jih se vinula v zákrutech, v takových, ve kterých je zatlučený křížek jejich bratrance, co prý jednu z těch zatáček neuřídil. Už to nemůže být daleko.

Řekla jim to matka, když jí oznámily, že pojedou. Sama nechtěla, ale aspoň jim dala seznam mrtvých. Jaký asi byl, ten bratranec, co se mu říkalo Petr a příjmení měl stejné jako ony? Byli by přátelé, nebo by spolu při rodinných setkáních sotva prohodili slovo?

Asi to místo minuly, křížek nikde.

Pak tam přijely a zaparkovaly na odpočívadle nad vesnicí.

Stály na vršku kopce a před nimi se do údolí táhla dlouhá stavení i drobnější domky, řídce rozházené kolem hlavní cesty. Za nimi ta pole a vpravo vinohrady. Pod nimi, v dolíku, sklípky.

– Tamten je náš, zdvihla Ina ruku a s prstem zabodnutým do jednoho z nich překvapila samu sebe. Bylo jasné, že na tom kopci nestojí poprvé. Hlavou jí projela vzpomínka, jak se skleněným koštýřem zhluboka tahali víno z demižonů, děda nasál plnou baňku, zatímco jejich otec to vzdal vždycky dřív, než se doruda zbarvila její polovina. Bývala u toho a byla jí tam zima, to ví jistě.

Pod těžkým, šedým nebem bylo stěží vidět špičku kostela vedlejší vesnice. Všude, kam dohlédly, byla pole, z některých zbyla už jen strniště, některá byla ještě temně zelená. Na jednom oral traktor.

– Která jsou naše? zeptala se sestra.

Pokrčila rameny. Nikdy na nich nebyla, to jen otec a jeho rodiče věděli, která to jsou. I když, co si vzpomíná, museli kolem nich procházet často, ještě teď jí hlavou zní babiččin povzdech nad lánem s cukrovou řepou, který míjeli cestou na nedělní mši. V té době už ta pole dávno patřila JZD. A aby jim to nebylo líto, že dřou na vlastním, a přitom z toho nemají ani stéblo, všechny členy jejich rodiny zařadili do prasečáku. Ten odér linoucí se z šatů, vlasů, ten pach vycházející s potem z pokožky, by poznala snad i dnes.

Jediné, co jim nechali, byla jedna řádka vinohradu – na víno pro vlastní potřebu. Na jejím začátku rostl nádherný keř růží, jejichž listy dědeček s otcem zkoumávali pečlivěji než hrozny vína.

– Ony nám řeknou mnohem dřív, co vínu hrozí, než by to řeklo samotné víno, vysvětlovali jí.

Kéž by jim sebrali i tu poslední řádku.

– Ty si taky myslíš, že tak pil proto, že jim to všechno vzali? zeptala se sestra.

Pochybovačně pokrčila rameny.

– Možná... Ale děda takhle nepil. A toho to mělo bolet víc, nebo ne?

Chvíli mlčely, zdola k nim dolehlo vzdálené zaštěkání psa.

Kateřino, jak trávíte čas v karanténě?

S vyhlášením nouzového stavu se pro mě téměř nic nezměnilo. Už několik let jsem zvyklá trávit osm deset hodin denně v poustevně své pracovny a od ledna, kdy se mi narodil syn, navíc nenavštěvuji ani večerní společenské akce. Na izolaci jsem tedy už adaptovaná. Nový je pouze tísnivý humbuk, který mi do ní v těchto dnech doléhá zvenčí.

Vesnicí projížděly pomalu.

– Tenhle to je, řekla jistě. Kousek za kostelem se táhl nízký, dlouhý dům s povědomými vraty. Bylo znát, že je opuštěný. Ze zchátralé fasády se odlupovaly kusy omítky a okna byla šedivá dlouho usazeným prachem.

– Ten dům vedle, tam bydlí teta Šebestová. Je vdova, vypadlo z ní a sestra se na ni nedůvěřivě podívala.

– Jak to víš?

Ina nechápavě zavrtěla hlavou: – Nevím, ale je to tak. Když ses narodila, byla tu s námi babička… To by mě zajímalo, proč nás sem pak už nikdy nevzala, když se s námi nejdřív tak chlubila. To jsou naše holky, heleďte! pitvořila se pod dojmem náhle vytanulé vzpomínky.

– Asi kvůli statku, nebo ne? Aby zůstal v rodině, kdyby se měl vracet… Víš, že tu zůstal ten bratranec… Proč by je zajímaly holky rozvedené snachy? řekla sestra.

Ano, to byl důvod. Aspoň nějaký.

– Tak jedem, už to chci mít za sebou, vytrhla ji z myšlenek pak.

Ina zase zařadila a projely vesnicí. Bez zaváhání zahnula na prašnou cestu za posledním domem. Lemovala ji řada tújí.

– Můžu si s sebou vzít tatranku? zeptala se sestra, když dorazily na místo. – Mám strašný hlad.

– Teď? otočila se na ni Ina nechápavě. – Proč sis ji nedala v autě?

– Nechala jsem ji v kufru. Ty si jako myslíš, že tím něco pokazím?

Ina pokrčila rameny.

– A hodí se to? zkusila to ještě.

Sestra jen mávla rukou.

Klika železné brány nešla stisknout, tak do ní zatlačila. Se skřípěním se otevřela. Nebude to jednoduché, napadlo ji, když nakoukly dovnitř.

Před nimi se na zešikmené rovině táhla řada náhrobků. Černé, šedé, bílé, s kříži, bez nich, s andělíčky i holubicemi, s kameninovou malbou portrétů zemřelých nebo s fotografiemi. Pomalu procházely úzkými uličkami.

Sestra tatranku nedojedla.

– Trmalovi, Trmalovi, Trmalovi, Kameníkovi, Sedlářovi, Trmalovi, Řádkovi, Trmalovi…, četla.

– Taky se ti zdá, že po nás jdou? zeptala se pak přiškrceným hlasem.

Upřímně, bylo to trochu divné.

– Tahle vypadá jako ty, ukázala Ina.

A opravdu, bylo jí dvanáct, když zemřela, a nasupeným kukučem i světlým, nepečlivě sestříhaným mikádem, připomínala její sestru v dětství.

– No to je nechutné, řekla sestra a sklonila se k fotografii v kulatém rámečku. – Tak se mi zdá, že nám toho dost neřekli. To jsou jako všichni tihle tady naši příbuzní? zeptala se pak.

Ina pokrčila rameny. Nevěděla o nic víc než ona.

– A kde v tomhle budeme hledat jeho?

Ale netrvalo to tak dlouho.

Na fotce zasazené v desce z pepřového mramoru vypadal úplně stejně jako v jejích snech. S černou patkou, rozpačitý, takový, k jakému by chtěla natáhnout ruku a čekat, že ji stiskne.

– Kdo by do něj řekl, že byl schopný vzít na mámu sekeru, že? řekla sestra s odfrknutím. –Tváří se jak neviňátko a přitom byl schopný nás všechny oddělat.

Ina z kapsy vytáhla svíčku a zapalovač.

– Ty mu neseš svíčku? zeptala se sestra překvapeně.

– Jo, kývla Ina.

– Ty si myslíš, že si ji zaslouží?

Bylo cítit, že to sestru štve.

– Ne, odpověděla váhavě, ale pořádně si to nerozmyslela. Zaslouží si ji?

– Spíš ne, řekla pak ještě jednou. Ale stejně se sklonila nad světlý štěrk pod náhrobkem a zapálila ji. Chvíli se mihotala v poryvech vánku a pak zhasla.

– Vidíš, řekla sestra a kousla do zbytku tatranky. Z dětství si nepamatovala nic, ale tohle byl další důkaz, že si jejich otec nezasloužil ani krapet slitování. Ani plamínek.

Povídka vyšla nejprve v Salonu a následně v knize Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014).

Foto: archív, Právo

Bylo to zvláštní. Bylo to tak zvláštní!

A přitom se ten den vlastně skoro nic nestalo. Několikahodinová cesta tam a několikahodinová cesta zpátky. Pár desítek minut strávených ve vesnici o několika číslech na jihu Moravy. Jeden náhrobek vypálený do paměti dvou mladých žen. Jedna svíčka.

Ale přece.

Od té doby, a je to už další desítka let, se Ina nebudila. Už v jejích snech nestál.

---------------------------

Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Cesta, si můžete objednat zde.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků