Článek
Kdybych v České republice navrhl, že uspořádáme konferenci věnovanou poslednímu prvnímu tajemníkovi KSČ, nevyhnali by mě zřejmě jen ze sídla komunistické strany. Vy jste s kolegy právě takovou konferenci koncem loňského roku uspořádali v polském Sejmu.
Bylo to u příležitosti pěti let od smrti Mieczysława Rakowského. To byl člověk, který sice Polskou sjednocenou dělnickou stranu (PZPR), tedy obdobu vaší KSČ, jako poslední vedl a byl za ni i premiérem, ale jako kdyby do ní nepatřil. Byl intelektuál, novinář, redaktor, který v době vzniku Solidarity jako první z vysoce postavených funkcionářů napsal, že je třeba „respektovat partnera“. Nemluvil o reakcionářích ani o kontrarevoluci, ale o zaměstnancích a odborech. Vnímal, že nemůžete, už proto, že jste nominálně dělnická strana, mluvit o dělnících jako o sebrance. A už vůbec ne proto, že nesouhlasí s porušováním práv zaměstnanců a privilegii vládnoucí třídy.
Ještě předtím jako redaktor a šéfredaktor dával prostor svobodné debatě na stránkách časopisu Polityka. Když v roce 1968 zmítaly Polskem antisemitské nálady, tak odmítal publikaci antisemitských textů. Za to se ho tehdy pokusili zabít, když mu na autě poškodili brzdy.
Jaký je vůbec vztah dnešní polské sociálnědemokratické levice k reálnému socialismu?
Dlouhou dobu ho výstižně dokládalo heslo z první prezidentské kampaně Aleksandra Kwaśniewského: Zvolme si budoucnost!, tedy dívejme se do budoucnosti, neohlížejme se do minulosti. To byl rok 1995. Reálněsocialistický rodokmen byl zátěží jak pro tehdejší Sociální demokracii Polské republiky (SdRP), tak později pro Svaz demokratické levice (SLD). Tížil ty strany dokonce tolik, že SLD svůj původ od jisté chvíle už ani nebránil. Dnes už si ale i jeho vedení uvědomuje, že se za svou minulost nesmí stydět. Že pokud strana nebude své tradice obnovovat sama, pravice to za ni dělat nebude.
Česká sociální demokracie reálný socialismus za svou minulost nepovažuje. Poté, co skončila léta vlády KSČ, obnovila svou činnost s odkazem na exil a svou krátkou existenci po druhé světové válce.
Jsou jen tři sociálnědemokratické strany v Evropě, které jsou dědici těch režimních stran: polská, maďarská a litevská. Obnovit na přelomu osmdesátých a devadesátých let předválečnou Polskou socialistickou stranu (PPS), i když je její existence bezpochyby světlou kapitolou polské historie, nebylo možné. Tehdy pravice v Polsku chodila pod prapory Jana Pavla II. A levice měla na praporech Mieczysława Rakowského a generála Wojciecha Jaruzelského. Tomu, že se PPS po pádu komunistické vlády neetablovala, pomohl i sám Rakowski. Předal totiž komunistickou PZPR mladým kádrům, jakými na počátku devadesátých let byli Józef Oleksy, Leszek Miller nebo Aleksander Kwaśniewski – později dva premiéři a prezident. SdRP, která coby struktura nahradila domácí komunisty, byla tvořená mladými inteligentními lidmi, kteří znali Západ.
Výsledkem práce vašeho Centra, který zatím vzbudil asi největší pozornost, je útlý heslář Niezbędnik historyczny lewicy. Mohl byste ho představit?
Je to knížka, která ukazuje polské dějiny tak, jak je dnes neukazuje nikdo jiný. Samozřejmě mají pravdu historici, kteří mluví o proviněních minulého režimu: o padesátém šestém roce a střelbě do dělníků v Poznani; o šedesátém osmém a vlně antisemitismu; o osmdesátých letech – výjimečném stavu a vraždách studentů a duchovních jako Grzegorze Przemyka a Jerzyho Popieluszka. Naším úkolem ale bylo ukázat také další stránky věci. Nikdo totiž neupře Edwardu Gierekovi, prvnímu tajemníkovi PZPR ze sedmdesátých let, že jeho půjčky nešly na luxusní auta, ale na rozvoj Polska, na stavbu domů. Moji rodiče se narodili v jednapadesátém roce a Gierek je pro ně spojen s Pepsi-Colou, prvními maluchy, dělnickými domy. Lišil se od dalších komunistických vůdců třeba tím, že v meziválečném období vyrostl na Západě.
Z posledních desetiletí je v Niezbędniku zase zdůrazněn podíl SLD na vstupu Polska do OECD, NATO a Evropské unie. Mnoho výtisků té malé knížky bylo rozdáno. Asi 8000 kopií si lidé stáhli z internetu. A co mě potěšilo, podařilo se znervóznit polskou pravici. Musela si uvědomit, že interpretace minulosti, kterou nabízí její Institut paměti národa, není jediná možná.
Úspěchem historické politiky Svazu demokratické levice bylo mimo jiné hlasování Sejmu o usneseních k 70. výročí bitvy u Lenina a k uctění památky prvního polského premiéra, socialisty Ignacyho Daszyńského. S českou zkušeností se zdá téměř nemožné, aby taková usnesení prošla téměř jednomyslně, což se v Polsku povedlo.
Snad Právo a spravedlnost i Občanská platforma myslí na troje blížící se volby. A nechtějí zbytečně odradit voliče SLD, kteří by jim mohli hodit hlas v některém druhém kole hlasování. Bitva u Lenina (Lenino je vesnice na hranicích dnešního Běloruska – pozn. red.) byla bojovým křtem jednotek polské armády, bojující na východní frontě po boku Rudé armády. Jsem za to rád, i když usnesení přišlo s asi třítýdenním zpožděním po výročí bitvy. Hlavně ale díky němu oficiálně vidíme, že není horší nebo lepší krev obětí podle toho, ze které strany se snažili Polsko osvobodit. A Daszyńského nemůže ani pravice jako zakladatelskou osobnost polského státu pominout. Pro polské socialisty je pak postavou symbolicky srovnatelnou třeba s Willym Brandtem.