Hlavní obsah

Natočit v době posedlé rychlostí pomalý sentimentální nostalgický film není zas tak neobvyklé. I v české kinematografii posledních let najdeme pár příkladů naplňujících definici alternativní tvorby jdoucí proti „duchu doby“ (Prach, Rodinný film, Chata na prodej). Uměním je z takového snímku udělat událost, kterou nikdo nepřehlédne, což opravdu není totéž jako „mít dobrý marketing“.

Petr Fischer: Cuarónova událost

K podobnému průlomu je třeba víc: být již dostatečně známý a úspěšný, takže se vystoupení z mainstreamu bere jako určitá zajímavost; vyplatí se také zaujmout netradičním zpracováním, jež filmovou nostalgii, tolikrát již viděnou, promění v živé aktuální dílo. Mexický režisér Alfonso Cuarón, jenž si své přijetí velkým filmovým světem odbyl třetím dílem Harryho Pottera a sci-fi Gravitace, splňuje svým novým snímkem Roma obě podmínky.

Zpracování příběhu rozpadající se mexické rodiny, v níž se aristokratismus měšťácké a poněkud znuděné kultury velkoměsta sedmdesátých let minulého století misí s vesnickým světem služky indiánského původu, je ozvláštněno už černobílým kontrastem světla a tmy. Cuarón, který tentokrát drží i kameru, jde ale ještě mnohem dál. V pečlivě vystavěných pomalých táhlých obrazech stejně jako v důrazu na vystupování detailů v celku se koncentruje dojem minulého času, který tak snadno svou aurou obklopuje diváky.

Kompozice tu přitom vychází ze statického vyzařování překvapivých dlouhých záběrů v úvodu a v konci. Film, jehož centrem je rodinný dům, je dynamickým výřezem téměř neměnného trvání. Ostatně tak jako příběh rodiny, v němž se odehraje zásadní výměna figury otce (odchází k milence) za figuru rodinou přijaté služky. Z určitého pohledu jde o osudovou událost, z hlediska života domu jakožto symbolu rodiny se ale nic radikálního nestalo. Pouze – a to předvádějí scénář (slova a děj) i kamera (obraz a kompozice celku) – došlo k výměně, přesunu, přerodu, znovuzrození. Čas trvání pohlcuje čas akční přítomnosti i vyprávění.

Petr Fischer

Foto: archív Petra Fischera

Cuarónův nový snímek, který vyhrál benátský festival a uspěl i na Zlatých glóbech, nemá cenu převypravovat (ostatně jako většinu těch dobrých), zápletka není tak podstatná; krom toho je od začátku zřejmé, že tento film nelze pouze zhlédnout, že je třeba ho trpělivě vystát. Roma nepřitahuje dějem, nýbrž koncentrací obrazových vzpomínek, jejichž emocionální energie se pomalu sbírá a hromadí, až „klasicky“ vyvrcholí krizí a katarzí. Do poloviny filmu se zdá, že se vlastně nic neděje, potom ale přijde citová tsunami a skrze jednu z nejhrůznějších sekvencí v dějinách kinematografie se přelije kinem jako očistná potopa.

Roma vyrostla z režisérových vzpomínek na dětství. Je v ní kus osobní historie, ale také stopa bouřlivých politických a sociálních dějin Mexika. Zároveň je to poklona umění filmu a jeho magii. A někde tam, v magickém prostoru kouzelně propojených obrazů, přebývá i tajemství, o něž v Romě běží především: tajemství rodiny, tajemství (lidského) vztahu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků