Článek
Mimo jiné pracujete jako nezávislá dramaturgyně pro tři německá divadla. Co vás teď zaměstnává?
Podílím se na dalším projektu berlínské divadelní skupiny INTERNEST. Její zakladatelé Tim Müller a Nina Tacklenburg mě požádali, jestli bych nehrála a i jinak se nezúčastnila příprav jejich příští hry a následné inscenace. Ohromně se na to těším. Vytvářejí futuristický a velice ironický scénář o privatizaci jazyka. Ptají se, jak by vypadal svět, kde jazyk už není veřejným majetkem, kde je vyvíjen a prodáván soukromými společnostmi.
Bude to zajímavá zkušenost kvůli tématu, ale hlavně i proto, že jsem doposud hrála jen v jednom divadelním kuse. Byla to inscenace divadla SHE SHE POP. Na začátku si mě přizvali jako dramaturgyni, ale během zkoušek se mě zeptali, jestli bych nechtěla být i na jevišti. A já jsem to zkusila – a byla to legrace!
Máte pocit, že to současnému světu hrozí? Že bude jazyk úplně zprivatizován?
Ne, nevěřím v možnost budoucí privatizace jazyka – téma hry je míněno v nadsázce. Ale umím si představit zvyšující se obchodovatelnost jazyka: už teď si můžete koupit lekce typu Rétorika v byznysu a mnoho lidí si myslí, že si je musí koupit, protože by bez nich nebyli úspěšní. A řeč se kvůli tomu mění – slova jako výkonnost už dlouho patří i do slovníku běžných lidí, dávno ho nepoužívají jen obchodníci a ekonomové.
V Brně jste hlavně za spisovatelku. Proč jste si pro práci na nové knize vybrala právě tohle město?
Bylo to především kvůli jedné z postav z mého chystaného románu. Jde o ženu, které je skoro 81 let a která stejně jako já miluje knihy Bohumila Hrabala. Tak jako Hrabal i její rodiče se narodili v Brně, ale ona sama přišla na svět až v Liberci (v té době měl německý název Reichenberg), kam byl její otec přemístěn. Zatím se v mé hlavě pomalu formuje celá její biografie, je čím dál víc jasnější, zpřesňuje se. A to byl právě důvod, proč jsem potřebovala chvíli žít a hledat detaily v České republice, nejlépe v Brně, kde začíná příběh jejích rodičů.
Hovoříme spolu na konci vašeho pobytu: Našla jste v Brně to, pro co jste přijela?
Ano, objevila jsem tady toho hodně, dokonce víc, než jsem čekala. Potkala jsem mnoho přátelských lidí, kteří mi vyprávěli o historii města v první půlce minulého století. V Moravské zemské knihovně jsem našla řadu starých německých učebnic ze čtyřicátých let, třeba matematiku pro první a druhé třídy, v níž se děti učily počítat příklady na obrázcích zbraní a vojáků. Navíc jsem toho v Brně dost zjistila i o Liberci: o transportech antifašistů, které začaly právě tam, nebo o geologických nálezech v jeho podloží. Všechny tyto informace se chystám v nějaké formě použít.
Bára Olmrová: Sen o ostrově (2012)
Štěstí a paměť. Tahle abstraktní témata jsou hlavním námětem vaší první knihy Legenda o lidském štěstí (ukázka byla v posledním tištěném Salonu). Jak jste s nimi nakládala v případě konkrétního děje?
Je to příběh o třech generacích jedné rodiny a většina z něj se odehrává v Německu. Hlavní postavou je Ina Endes, třiatřicetiletá žena, která je nejmladší členkou této rodiny. Jednoho dne v bytě svého dědečka objeví fotografickou knihu z roku 1967 vydanou v bývalém východním Německu. Ta kniha se jmenuje Lidské štěstí a skutečně existuje – byla publikována ke stejnojmenné výstavě, která se tehdy ve východním Berlíně konala. V románu je ta kniha spouštěcím momentem pro mnoho otázek, které si Ina klade. Najednou se jí vrací vzpomínky z jejího dětství ve východním bloku. Ptá se sama sebe, co by to mohlo být, to štěstí – v jejím vlastním životě, v životě jejích rodičů, jejích prarodičů. Co se dá pokládat za štěstí v tak odlišných osudech? A co vlastně vůbec ona sama ví o své rodině? Právě těmito otázkami začíná Ina vyprávět příběhy nebo spíše legendy o minulosti i o současnosti.
Jak zásadní je pro vaše psaní historický kontext?
Velmi. Nepoužívám ho však v dokumentárním slova smyslu, je spíš jako krajina pro mé postavy, je to prostor, kde sídlí a který ovlivňuje jejich myšlení a chování. A mladé postavy z mých knih k historii vztahují své otázky, své vnitřní monology, a tak vytvářejí svůj vlastní příběh v současnosti.
K historii a zároveň divadlu, kterému se také věnujete, se pak vztahovala i vaše disertace. O čem byla konkrétně?
Pojednává o představách o práci a pohlaví v uměleckém diskursu východoněmeckých divadelních textů z let 1961 až 1990. Studovala jsem kulturologii a to, co mě v mém oboru nejvíc zajímalo a co se odráží v mých knihách, bylo, jak se věci, představy a významy stávají (kulturně a historicky) tím, čím jsou dnes. Třeba práce je dnes v našich životech velice důležitá, není to jen způsob vydělávání peněz, je to i oblast, s níž se často zcela identifikujeme. A bylo pro mě důležité zjistit, že toto kulturní porozumění práci bylo možné číst už v těch starých textech z východního Německa – jako utopickou ideu a propagandu v jednom.
Máte tedy pocit, že identifikace s vlastní prací, zaměstnáním, podnikem s politickým režimem nesouvisí?
Myslím, že způsob, jakým myslíme, mluvíme, vidíme a také pracujeme, je vždycky propojený s okolnostmi času a místa, v němž se nacházíme. Lidé vždy žijí ve speciálním – kulturním a politickém – prostředí, které považují za normální, je to jakýsi obraz normality. A veškeré naše jednání je ve stálé interakci s tímto prostředím, každou minutu se s tím obrazem propojujeme – a to myslím platilo v minulosti i dnes.
