Hlavní obsah
Jeden z lístků, které domů z Údlic u Chomutova poslal Antonín Záruba. Foto: archív Polní pošty

Paměti z velké války, díl první: Mým národům!

Letos si připomínáme sto let od vypuknutí první světové války. Žádní přímí účastníci bojů už nejsou naživu, ale mnoho českých rodin stále přechovává písemnosti, které po sobě vojáci zanechali – deníky, korespondenci, paměti. Těmto dokumentům je věnován cyklus pořadů nazvaný Polní pošta, který od června vysílá stanice ČRo 3 Vltava. A staly se základem i pro tento letní seriál Salonu.

Jeden z lístků, které domů z Údlic u Chomutova poslal Antonín Záruba. Foto: archív Polní pošty
Paměti z velké války, díl první: Mým národům!

28. července 1914 oznámilo jeho c. a k. Apoštolské Veličenstvo František Josef I., že „pletichy protivníka plného nenávisti jej nutí, aby se po dlouhých letech míru chopil meče“. Mocnář ve známém manifestu vyslovil důvěru v jednotu a věrnost svých národů a také ve Všemohoucího, že jeho zbraním dopřeje vítězství.

Mezi prvními českými vojáky, jichž se červencová mobilizace dotkla, byl i Jaroslav Janda z Vysokého Újezdu nedaleko Prahy, který tehdy sloužil u 11. zdravotního oddílu. V neděli 26. července 1914 byla vyhlášena částečná mobilizace a do 24 hodin se měli svým velitelům hlásit příslušníci vybraných vojenských těles. Jandův oddíl nikde vypsaný nebyl, a tak se třicetiletý četař dostavil na vojenské velitelství na pražském Karlově náměstí až v úterý ráno 28. července. Ven už ho stráže nepustily, nedovolily mu ani rozloučit se s rodinou. Ve svých pamětech Janda vzpomíná na zmatky, které mobilizaci v Praze provázely.

Mobilisace šla u našeho útvaru velice špatně, jako by to byla již předzvěst pozdějších potíží a nesrovnalostí. Speditér, který nám měl přivézt ze skladiště vojenskou muntúru a výzbroj, ji celý týden vozil po Praze. Rozkazy se neustále měnily, kočí se závozníkem a nákladem se řídili dle těchto rozporuplných příkazů a z Karlova náměstí vezli vše do Albrechtských kasáren, do Karlína na Invalidovnu, poté na Vyšehrad a nakonec opět na Smíchov. No a na cestě v červencovém vedru zavlažovali svá hrdla pivem, kočí popíjel a vyprávěl, jak ho honí s nákladem sem a tam, a týden pěkně uplynul.

Na srbskou frontu se Jandův oddíl vydal v polovině srpna.

V noci ze 14. na 15. srpna jsem spal v kasárnách oblečen, měl jsem službu jako „tagskaprál“. Ve tři hodiny ráno byl vyhlášen „tagwach“ a již ve čtyři jsme táhli o síle 12 sanitních oddílů po 60 mužích středem Prahy na nádraží císaře Františka Josefa. Náš oddíl měl hornistu, kterému chyběly přední zuby, a ani neuměl troubit, to mu však nebránilo, aby ve všech ulicích nevzbouřil spící obyvatele, kteří udiveně a rozespale vystrkovali hlavy z oken.

Budoucího obecního kronikáře Václava Gayera z Jezeřan-Maršovic na Znojemsku zastihla až všeobecná mobilizace 1. srpna ve čtyři hodiny ráno.

Zpráva ta ohlášena v časných ranních hodinách bubnem byla ohromující a působila při rachotu bubnu, jenž se zdál přímo příšerným, jako hromová rána. Hned nato shromáždili jsme se všichni branci prvé výzvy včetně 38letých k obecní radnici za příčinou vojenských pasů. Po celý tento den slyšeli jsme jen nářek a viděli uplakané tváře našich starostlivých matek, manželek, dítek a přátel. Hned se každý připravoval na tu smutnou, neznámou cestu plnou běd a trudů. Odpoledne asi o 2. hodině odbyvše si osudné loučení se svými milými, vsedli jsme za účasti celé vesnice na vozy a za velkého vzrušení a nářku přítomných opouštěli jsme rodnou vísku. Ještě poslední ruky stisk, poslední pohled zavlhlých očí a již jsme ujížděli do neznámé budoucnosti. Jak mnohý z nás upíral poslední pohled na rodnou vísku, kde prožil tolik krásných, ač i někdy trapných chvil svého mládí.

Jedenadvacetiletý Jaroslav Brandejs z Lípy nad Orlicí pracoval u koní na velkostatku hraběte Šternberka. Císař ho povolal do zbraně v září roku 1914.

Narukoval jsem k pěšímu pluku č. 18 do Hradce Králové. Na cvičák jsem chodil nerad, poněvadž nás tam honili hrozně. Ještě tak v sobotu, když pro nás přišla vojenská hudba a odvedla nás do ubytoven, to jsem mašíroval v předposlední čtveřici, kolem Grandu. Nohy jsem sekal jako starý mazák. Po výcviku po 8 týdnech jsme měli jíti na frontu, už jsme měli polní výzbroj, a tak vše bylo připraveno během 2–3 dnů odejít. Já nevím, zda z neopatrnosti, či úmyslně polil jsem si horkou vodou na čaj levou ruku, ta mně otekla a druhý den jsem šel ještě na střelnici, to mě nastydlo a udělal se mi puchýř, šel jsem k lékaři a ten nařídil, že zůstanu doma u kádru. Svlékl jsem polní výstroj a zůstal jsem u kádru v Hradci Královém.

Válka zasáhla do pracovních i osobních plánů Antonína Záruby z Maršova u Úpice. Se svou milou Boženkou se už před říjnovým odjezdem nestihl oženit, v květnu se jim narodil syn, ale svatba se mohla konat až v prosinci 1916. V listopadu 1914 poslal Antonín své milé lístek z výcvikového tábora v Údlicích u Chomutova.

Draze milovaná Boži, přijmi ode mne pozdrav srdečný a sladké políbení a moc na Tebe vzpomínám, jak se máš. Dnes v sobotu jsme tady šli poprvé na execírák, ale stala se s námi velká změna. Muselo to být, že jsme přišli na jinou zdravu a na jiný vzduch. Přišlo nám všem špatně a šest se jich svalilo na zem jako mrtvoly. Dnes nám bylo nařízeno, že nesmíme nic domů psáti a psaní otevřený všecko musí jít skrze kancelář. Proto to píši tak malý, aby to nebylo tak znatelný. Piš mi, jestli to prošlo a jestlis to obdržela, snad Ty to přečteš. Teď Ti budu psáti a nebudu to známkovat, ale musí to jít skrze kancelář a psaní otevřený. Bude brzy s námi zle. Pojedem zase pryč a nebudu smět psát místo pobytu, kde se zdržujem. Psal bych to do psaní, ale to by bylo spíše zabaveno. Lístku si tak nikdo nevšimne. Buď s bohem, milko milená, a žij!

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků