Článek
Druhá světová dokonce ztratila už i masochistický rajc, jak lze vidět třeba z takového detailu, jako je letošní březnové číslo týdeníku Der Spiegel. Titulní strana s textem Věčné trauma: Němci a válka a s uplakaným klukem před pobořenou Braniborskou bránou byla prodejním fiaskem, zatímco dříve by to byla sázka na jistotu.
A právě v této marketingově zdánlivě nevýhodné době přichází satirický román Timura Vermese Už je tady zas (přeložila Michaela Škultéty, Argo 2013) o fýrerově zmrtvýchvstání po 66 letech. Jenže jak dokládá prodaných 700 tisíc výtisků, překlady do 27 jazyků za jediný rok od loňského vydání originálu a připravovaná filmová adaptace, přesycení je jen zdánlivé. Nechme promluvit autora: „Problém není v tom, že bychom měli příliš mnoho Hitlera. Máme jen příliš mnoho pořád stejného Hitlera.“ Takového, jakého servíruje Timur Vermes, si německý čtenář asi nepředstavoval ani v nejdivočejších snech…
Na prohřáté louce pod nadýchanými obláčky se probouzí Adolf Hitler. Zprvu neví, která bije. Naposledy si vybaví, jak „s Evou seděli na sofa… v podstatě bezstarostně, zřejmě jsem se rozhodl, že nechám státní záležitosti na chvíli stranou… neměli jsme na večer žádné další plány, nakonec biograf by tu člověk hledal stejně marně jako ve Stalingradu“. Hitlerovy vzpomínky z dubna 1945 končí tím, že „Evě ukázal svou starou pistoli“. A teď, v Berlíně roku 2011, v zaprášené uniformě, ale s učesanou pěšinkou a knírkem jen lehce přerostlým, se vydává zpět na scénu…
Vermesův nápad je geniální v jedné věci – nechává Hitlera býti Hitlerem. Ten o ničem nepochybuje, nic nepřehodnocuje, nic neskrývá a žádná tvrzení neuhlazuje. Naopak právě svými kriminálními výroky, pronášenými zcela samozřejmě a pěkně nahlas, asi jako když si jdete ráno koupit rohlíky, v kombinaci se známou schopností žvanit nonstop naprosto ohromí zástupce firmy Flashlight, která Hitlera jako domnělého komika nasadí jako novou hvězdu do televizní šou. A to rovnou vedle Turka Aliho – „jako kontrapunkt“. Čich měli správný. Tak jako ve dvacátých letech ovládl stranu, dnes televizní pořad. Kam se hrabe ZDF! Jak je to možné? „Bez pevného světonázoru je člověk v zábavním průmyslu pochopitelně ztracený, a tudíž nemá právo na existenci. O zbytek se postarají dějiny. Nebo sledovanost.“ Ta samozřejmě roste; jen je čím dál jasnější, že diváci Hitlerovy skeče nechápou jen jako parodii.
Novinář Timur Vermes se narodil v roce 1967 v Norimberku, kam jeho maďarský otec uprchl po potlačeném maďarském povstání. Vystudoval politické vědy a historii a obojí velice funkčně využil při psaní románu v pasážích, v nichž fýrer vzpomíná a srovnává. Autor přes postřehy hlavní postavy (text navíc provokativně napsal v ich-formě) řeže i do dalších německých tabu, jako jsou euro, bundeswehr, integrace přistěhovalců, německé znovusjednocení nebo sociální dávky, tedy tenký led i bez Hitlera. Vermes na něm ani neškobrtne. Možná i proto, že Už je tady zas je sice jeho debutem, nicméně v minulých letech si přivydělával jako tzv. ghostwriter, tedy nájemný spisovatel, který za „skutečného“ autora zaskakuje v případě, že tento nemá čas anebo schopnosti knihu dotáhnout.
A pokud některé nuance německé reality čeští čtenáři nechytnou, jistě ocení, řekla bych až tuzemskou, míru drzosti, ironie a satiry ve skvělém a s obrovskou chutí psaném překladu Michaely Škultéty. Už je tady zas je taková „česká soda“ z německé sodovkárny. A právě proto, že si dovolil napsat parodii, a ne další dryják, ne nové Laskavé bohyně, dokázal Vermes skutečnou míru německého vyrovnání se s minulostí: Už si ze svých nejtemnějších koutů dokážeme dělat i legraci. A to aniž bychom zapomínali, že svá nebezpečná tabu má i náš dnešek.