Hlavní obsah

Malá úvaha Miroslava Petříčka: O novinkách

Právo, Miroslav Petříček, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

I když už známí autoři politických thrillerů Tom Clancy nebo Robert Ludlum nějaký čas nejsou mezi živými, nemine rok, aby nevydali další román. Pozornější čtenář si sice na obálce všimne i jmen spoluautorů, avšak sama velikost písma dostatečně svědčí o jejich bezvýznamnosti.

Článek

Zjevné je toliko, že mistři mezinárodních intrik znovu a znovu posílají své nejznámější postavy do boje proti terorismu. Jason Bourne se stále ještě nezbavil své amnézie a ve stopách Jacka Ryana, jenž se zase stal prezidentem, kráčí už i jeho syn. Některé zápletky jsou slabší, jiné silnější, a pokud nás netrápí jejich naprostá nepravděpodobnost, máme se stále na co těšit.

Tento zvláštní, pouze zdánlivě okrajový jev je však velmi zrádný, pokud se začneme ptát: Kdo je vlastně skutečným autorem všech těchto příběhů? A v čem spočívá přitažlivost výtvorů vznikajících podle schématu, jehož vlastníkem je nakladatelský dům? A proč mají takový komerční úspěch?

Nakonec nelze nevidět paradox, který je v tomto případě víc než očividný: vše nové je přijatelné, jen pokud je již ověřené. Clancy a Ludlum v tom nejsou sami: úspěšné filmy, jež vznikly v době, kdy se za nové ještě považovalo nové, jsou v pravidelných intervalech obohacovány o sequely a prequely – a jsou-li do té míry notoricky nové, objevují se po čase i jejich divadelní verze. Agent 007 je zavedená značka, kterou je možné čas od času a podle přesných regulí variovat. Co bylo natočeno ve dvou rozměrech, je možné přetočit do formátu 3D. Znovu se vydávají staré knihy, které se staly předlohou úspěšných filmů.

Jean Baudrillard by řekl, že toto vše je možné a nezbytné, protože jsme vstoupili do éry simulace a simulaker: kopie nejsou kopie, protože neexistují originály, jimiž by se měřila jejich odvozenost. Originály se prostě v procesu recyklování ztratily, Jason Bourne pořád neví, kdo je, a Jack Ryan starší je replikou Jacka Ryana mladšího. Počátek každé řady opakování je na jejím konci, jenž je ovšem v nedohlednu. A vlastně to dává smysl – tím, že jej všechny příběhy odkládají na později, tušíme, že tu někde je.

Foto: ČTK

Miroslav Petříček

Jinak řečeno: máme strach z toho, co se nepodobá něčemu jinému, co již známe. Z pohodlné vily se stala jeskyně, pračlověk se bojí opustit své doupě a uklidňuje se nekonečnou řadou mytických příběhů. Tak jako se má syrové maso k přírodě, má se vařený pokrm ke kultuře: tak jako se má terorista ke zlu, má se vlastenecký agent tajemné polostátní organizace k dobru. To, co je v této rovnici nalevo, je analogické tomu, co je vpravo, a protože jde o rovnici, kterou lze rozvíjet donekonečna, nemáme čas si všimnout, že pod analogií se skrývá neřešitelný protiklad. Právě proto ale musí stále stejné příběhy následovat rychle jeden za druhým a právě proto jsou jejich údajní autoři nadáni ne snad nesmrtelností, nýbrž nezničitelností.

Reklama

Související témata:

Související články

Malá úvaha Miroslava Petříčka: O vyvažování

Bylo vědecky dokázáno, že v průměru žije více průměrných lidí než podprůměrných či nadprůměrných. Avšak ti průměrní i ti neprůměrní nejsou stále stejní –...

Výběr článků

Načítám