Kulturní zážitek roku 2015: Uhde, Švec, Stehlíková, Kučera, Pilátová a Bellová

Skutečným zážitkem se mi stala nová próza Milana Kundery Svátek bezvýznamnosti, přečetl jsem si ji v němčině. Autor zde předložil osobitou galerii usmívajících se tváří nebo tváří, které se smějí, a to z různých důvodů a příčin, nakonec však dospěl k pointě, která má všechny vlastnosti komického výjevu, a přesto k smíchu není. Milan Kundera vždy rád citoval jednu židovskou anekdotu: Člověk přemýšlí, bůh se směje. Ve své nové próze jako by se pokusil bohu kus této schopnosti ukrást, totiž kus schopnosti smát se lidské touze zmocnit se světa myšlenkou. Člověk jednak zapomíná, jednak nezná a nemůže znát všechny souvislosti… Tak se stane, že na závěr svého vyprávění o čtyřech pařížských přátelích dá spisovatel vystoupit i jistému Josifu Vissarionoviči Stalinovi, přičemž masového vraha pozná jen jediný Kunderův smutný hrdina – a nemá komu se s tímto zjištěním svěřit. Lidstvo je vydáno všanc starým a věčně se opakujícím nebezpečenstvím…

Výstavu Umělci a proroci propagovala Národní galerie trochu nešťastně. Plakát na ni nalákal spoustu milovníků Egona Schieleho, kteří doufali, že se pokochají svým oblíbencem. Od Schieleho toho sice bylo vystaveno minimum, ale výstava jako taková byla přesto skvělá. Ukázala obecné mystické a prorocké třeštění přelomu 19. a 20. století, ducha doby, který se odrazil v tak odlišných osobnostech, jako byli František Kupka, antroposof Rudolf Steiner či Adolf Hitler. Osvětlující a zároveň vtipná výstava demaskovala i postupy leckterých lžiproroků a huráspasitelů dneška. Přitom na ní bylo vidět i dost dobrého umění v souvislostech, které si člověk u expozic, věnovaných třeba jen jednomu výtvarníkovi, může jen těžko domyslet.

Největším kulturním zážitkem pro mě nebyl divadelní kus ani skvělá kniha, ale představení britského NoFit State Circus v rámci Letní Letné. Takové akrobatické mistrovství na volně zavěšených lanech nebo létajících hrazdách je nepopiratelně náročné umění – taneční umění. Stačí dvacet pět dokonale sehraných lidí a nebude vám vadit, že jste celé představení dle vůle souboru přesouváni z rohu do rohu, ale klidně i doprostřed manéže, abyste měli možnost vidět dosud neviděné ze všech úhlů, ani to, že celou dobu stojíte. Choreografie Britů je humorná i vážná, a akrobati „slouží“ také jako technický ansámbl a zdatní zpěváci. Klaunská čísla jsou vtipná, nikoli uboze laciná. K tomu živá hudba, zcela v pozadí. Kostýmové kousky a cingrlátka s padajícími okvětními plátky růží mě už tolik neozářily, ale to spral čert…

Ludvík Vaculík po sobě loni zanechal mimo jiné knížku Další tisíce, výbor fejetonů a všelijakých jiných textů od konce sedmdesátých do konce osmdesátých let, ze svého nejspíš nejsilnějšího spisovatelského údobí. Psal jsem už o té knížce do Salonu dlouhou recenzi, tak teď přenechám poslední slovo samotnému Vaculíkovi a ocituju závěr z jeho Poznámky o statečnosti, kterou sepsal v roce 1978 k padesátým narozeninám Karla Pecky: Zvláště protivník má nás zastihnout připraveny – ne umřít za jakousi všivou svatou věc, ale pochopit jeho dobrou stránku a uchopit ho za ni. Zatímco hrdinské činy lidi lekají a dávají jim možnost pravdivě se vymluvit, že na to nejsou stavěni, setrvat statečně na dobré normě můžou za přijatelné oběti všichni, a vědí to.

Výstava Děvčata z pokoje 28 v Porto Alegre. V nádherné výstavní síni místní univerzity je pořád plno. Vypráví se zde o dívkách z pokoje 28, vězněných v Terezíně, a o jejich učitelce výtvarné výchovy Friedl Dicker-Brandeis, zakladatelce arteterapie. Najdete tu akvarely plné barev a radosti. Friedl Dicker-Brandeis, jež prošla školou nacisty rozpuštěného Bauhausu, se prý snažila své svěřenkyně především odvést od hrůzné přítomnosti. Říkala jim, že mají vzpomínat na to, co bylo v minulosti hezké a co bude ještě hezčí v budoucnosti. Zavedla jsem na výstavu i své studenty češtiny a pak jim navrhla, aby každý napsal, samozřejmě česky, pohlednici děvčatům z pokoje 28, která ještě žijí v USA, v Česku nebo v Izraeli. A mí žáci psali: Váš příklad nám dává sílu. Vaše obrazy jsou důkazem, že i přes smutné věci je život krásný… Byl to pro mě ten nejsilnější kulturní zážitek, snad proto, že přítomný okamžik bylo možné prožívat a nemuseli jsme utíkat ani do budoucnosti, ani do minulosti.

Dechovka souboru Vosto5 je divadelní zážitek téměř extatické povahy. Jediné netradiční místo – autentický sál Baráčnické rychty – ve třech různých historických okamžicích. Jednání obecního zastupitelstva o tom, zda a jak velký pomník postavit Němcům, zavražděným při odsunu v obci Dobronín. 75 minut, které o uplynulém století české historie vypovídají víc, než bychom chtěli slyšet. Jsme svědky slavnostního otevření sálu v roce 1923 a radostné prvorepublikové pospolitosti, dramatické poválečné tancovačky i posttraumatického počítání kostí. Nic se nemění, traumata a křivdy zůstávají. V nápaditých a jednoduchých kulisách jsou diváci děje účastni rozhodně nejen tím, že během představení dostanou od členů souboru v rolích obsluhy čerstvě natočené pivo. Takhle má vypadat moderní a aktuální divadlo.