Kódy v antikódech. Jiří Přibáň o Havlově myšlení mezi smyslem a absurditou

Ve státě takto od samého počátku zatíženém pravdou, od níž se navíc neočekává nic menšího než vítězství, není snadné vládnout, ale ani být vládě podřízen. Očekávání jsou vysoká a zklamání hluboká.

Ono mnohoznačné heslo si přivlastnili i komunisté, tito domýšliví majitelé domnělé historické a objektivní pravdy, ačkoliv ona věta na standartě během jejich vlády sloužila jen jako součást automatického jazyka propagandy a kryla ty nejhorší lži, politické zločiny, nespravedlnosti a křivdy.

O to provokativněji zpětně působí myšlenka Václava Havla o „životě v pravdě“, jak ji zformuloval ve své Moci bezmocných a ve které je zachycen právě tento automatismus jazyka a jednání coby zdroj politické represe i morálního ponížení.

Zmiňovaný esej není jen intelektuální reflexí Charty 77, lidských práv a obecného stavu tehdejšího bipolárního světa i moderní civilizace vůbec. Nepředstavuje jen radikalizaci Solženicynovy výzvy „nežít ve lži“, o které se v polovině sedmdesátých let živě diskutovalo v obou částech rozděleného světa. Ozývají se v něm také slovní a myšlenkové obraty, které v české kultuře trvale rezonují jako její živé tradice, jejichž síla současně osvobozuje i zavazuje.

Havlova odvaha podívat se do očí pravdě, ať ve formě popisu civilizační a politické krize, nebo přijetí morálního závazku a tradice, nakonec zafungovala jako pružina, která rozpohybovala paradoxní představení, jež svedlo do jednoho řečiště život bohémy i každodennost politiky a v němž hlavní hrdina přijal roli prezidenta bez toho, že by se zpronevěřil etice disentu.

Deset let po Havlově smrti a téměř dvě desetiletí po konci jeho prezidentského úřadování ho doma stále častěji citují, ale o to méně čtou. Ve světě je tomu přitom naopak. Jeho dílo se čte, a to hlavně v zemích, ve kterých se z něj veřejně citovat nesmí.

Mám v živé paměti rozhovory o svobodě a lidských právech s egyptskými studenty, kteří mi vyprávěli, jak zásadním způsobem je inspirovala v jejich protestech právě Moc bezmocných a jak si Havlovy překlady půjčovali a o jeho myšlenkách vášnivě diskutovali během takzvaného arabského jara. Ptali se mě, jestli je vůbec možné, aby politická realita neznásilnila ideály, kvůli kterým riskovali své životy, a já měl pocit hlubokého zmaru při vědomí, jak se jejich boje za svobodu a důstojnost nejprve zmocnili islamisté se svými výlučnými nároky na pravdu, aby ho následně za mohutné lidové podpory převálcovaly tanky bez ohledu na to, jestli byla na oněch náměstích nějaká pravda vyřčena, nebo ne.

Auctoritas non veritas facit legem. Tak zní první poučka politického realismu, která praví, že společnost a její zákony se řídí podle toho, kdo má moc, ne podle toho, kdo má pravdu. A přesto nemá nic větší sílu zákona než politické ideály! Vítězí tedy nakonec idealisté?

Když během sametové revoluce Václav Havel zpopularizoval jako jedno z hesel větu Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, mimo jiné tím ukázal, jakou sílu mají ideály v našich životech. Je to síla smyslu, který nekalkuluje s tím, co je výhodné, ale podřizuje se tomu, co je správné. Díky této síle dochází k obratu, kdy platí: Veritas non auctoritas facit legem.

Politická logika je v neustálém pokušení redukovat své vlastní problémy na rozdíl mezi realismem a idealismem. Václav Havel však tuto logiku nikdy nenásledoval a jeho oblíbená věta rozhodně nepředstavuje naivní moralismus nebo idealismus. Vždy totiž odkrýval vnitřní paradoxy politiky a jeho dílo i život se jednoduchým kategoriím a distinkcím realismu a idealismu zcela vymykaly.

Ukazuje to již jeho raná básnická sbírka Antikódy z roku 1964, v níž se vzájemně doplňují estetická hravost a ostrá ironie. A ukazuje to i závěrečná scéna z filmové verze poslední Havlovy hry Odcházení, ve které autor a režisér v jedné osobě sám sebe paroduje, když se vynoří ze zahradního jezírka, aby znovu pronesl onu stokrát opakovanou a v klišé se proměňující větu o pravdě a lásce a následně diváky upozornil, že už si mohou opět zapnout mobilní telefony. Představení končí a smysl té důležité věty byl zachráněn tím, že byla zesměšněna a zrelativizována – a s ní i její autor.

Havel jako dramatik i politik dokázal pracovat s paradoxy a vždy je uměl použít tak, aby se vyhnul politické, estetické nebo morální banalizaci. Dokonce s paradoxy zacházel paradoxně a parodicky, takže věta „To jsou paradoxy, co?“, opakovaně pronášená v nejrůznějších souvislostech postavou sládka v jednoaktovce Audience, zlidověla a stala se populární konverzační hláškou.

Když chceme někoho velebit a chválit, morální klišé nám zpravidla zavelí označit ho za člověka principů nebo osobu s morální integritou. Za muže principů byl označován také Havel, i když ve skutečnosti vše, co napsal a učinil, zpochybňuje právě schopnost principů jednoduše a jednoznačně narýsovat morální přímky našeho života.

Foustka z Pokoušení i další dramatické postavy Havlových her potvrzují, že morálka nespočívá v přímých principech, ale naopak v dilematech vznikajících tehdy, když se tyto okázale principiální přímky protnou a způsobí střet.

Záliba v paradoxech a dilematech i schopnost vložit je do absurdních jazykových či logických přesmyček a ideologických nesmyslů, jakými jsou například jazyk ptydepe ve Vyrozumění nebo byrokratické floskule v Zahradní slavnosti, mimo jiné sblížila Václava Havla s Tomem Stoppardem, jehož podpora disentu a lidských práv v Československu měla ve své době nedocenitelný význam.

Stoppard přijal za svůj základní paradox lidských práv, který často zdůrazňoval právě Havel. Spočívá v tom, že ohrožení svobody a lidské důstojnosti v jedné zemi znamená současně jejich ohrožení všude na světě. Co se zdá být partikulární, má ve skutečnosti univerzální důležitost, jež se ale může projevit vždy pouze v konkrétním a ohraničeném čase a místě.

Stoppardova hra Professional Foul (Taktický faul), sepsaná pro Amnesty International v roce 1977, jako by vypadla z pera tehdy právě vězněného Václava Havla, kterému byla věnována. V současném dramatickém umění bychom našli málo takových příkladů souznění a vzájemného porozumění estetického i etického mezi dvěma autory, jaké se ukazuje právě v této hře. A Václav Havel toto souznění potvrdil, když později Stoppardovi věnoval své Largo desolato, které následně Stoppard scenáristicky upravil pro televizní adaptaci.

Taktický faul začíná jako filosofická konverzační hříčka o dilematech morálních principů a zájmů, o nichž s akademickou lehkostí konverzují dva britští filosofové cestující letadlem na kongres o etice do Prahy. V průběhu hry, plné filosofických argumentů a paradoxů, které se přitom z intelektuální roviny nečekaně přelévají do konkrétních rozhodnutí, v jednom okamžiku probleskne dialogem typicky havlovská poznámka, že důležitost jazyka se přeceňuje, protože „jazyk je schopen pravdu zrovna tak zastírat, jako i odhalovat“.

Nejen jazyk, ale i reálné situace jsou nejednoznačné a nutí nás občas k nemorálním taktickým faulům, díky kterým ovšem paradoxně můžeme nejen konat v morálním zájmu, ale také naplnit morální principy. Jak v odlehčeném závěru hry ironicky poznamenává postava filosofa Andersona: „Etika je komplikovaná záležitost. Proto se pořádají takové kongresy.“

Paradox univerzality lidských práv radikálně mění pohled na etiku i politiku. Podle něj politiku nedefinují naše zájmy a to, co bezprostředně zasahuje do našich životů, ale naopak teprve to, co naše osobní zájmy přesahuje a vede nás ke starosti o druhé a k solidaritě s nimi. Právě té solidaritě, kterou Jan Patočka pojmenoval jako „solidaritu otřesených“ a v níž Václav Havel spatřoval hlubší smysl Charty 77 a všech dalších forem občanského i politického protestu.

Solidarita otřesených vede k neotřesitelným přátelstvím, jako bylo i to mezi Havlem a Stoppardem. Když Havel dostal v roce 1984 čestný doktorát v Toulouse, převzal ho za něj právě Stoppard; přečetl při té příležitosti jeden z nejdůležitějších Havlových esejů Politika a svědomí. Přitom do něj vložil několik vlastních poznámek, z nichž jedna zněla: „Všechny politické otázky jsou morální otázky.“

Ta věta, která opět jako by vypadla z Havlova textu, pochopitelně není výzvou k morálnímu fundamentalismu, jemuž by politika měla být podřízena. Je mnohem skromnější, ale o to zásadnější, odkazuje na klíčové Havlovo téma antipolitické politiky a připomíná, že politika není primárně technikou moci či výkonem byrokratického aparátu, ale oblastí lidského jednání a rozhodování, ze které nelze vyloučit morálku ani svědomí.

Jak Havel ostatně v závěru Politiky a svědomí připomíná: „Pravda a mravnost mohou zakládat nové východisko politiky a mohou mít i dnes svou nespornou politickou sílu. (…) Ukazuje se, že tak veskrze osobní kategorie, jako je dobro a zlo, mají stále svůj jednoznačný obsah a za jistých okolností jsou schopny otřást zdánlivě neotřesitelnou mocí s celou její armádou vojáků, policistů a byrokratů.“

Téma antipolitické nebo nepolitické politiky má v českých zemích dlouhou tradici. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že Češi nikdy pořádnou politiku nedělali a nejraději by se politickým dilematům i konfliktům vyhnuli, a proto si vymysleli její protiklad jako náhražku.

Ona „nepolitická politika“, jak ji prosazoval již v 19. století Karel Havlíček Borovský i další čeští obrozenci a kterou později oceňoval též Tomáš Garrigue Masaryk, ovšem ve skutečnosti představovala výzvu navýsost politickou a označovala potřebu každodenní občanské angažovanosti a „drobné práce“ potřebné k dosažení velkých a zásadních cílů.

Právě to měl na mysli Havel, když se zmiňoval o antipolitické politice, která staví zájmy člověka proti neosobnímu mocenskému aparátu. Není to praktický návod, jak bojovat proti autoritářskému režimu, ani příručka občanského aktivismu pro ty, kdo žijí v otevřené a demokratické společnosti. Je to cosi mnohem závažnějšího, co souvisí s něčím tak bytostně lidským, jako je svědomí.

Svědomí coby politická síla bez hranic, která se nedovolává moci aparátů nebo tanků a nehledá funkce ani sekretariáty, ale o to více si uvědomuje, že naše dnešní krize není jen ideologická nebo systémová, ale civilizační a planetární, protože v ní jde o naše samotné lidství.

Havlovo dílo je mnohovrstevnaté a bohaté stejně jako jeho osobní příběh, ale zcela zásadním způsobem ukazuje, že žádná politika si nevystačí sama se sebou a ke svému fungování potřebuje i to, co se tak či onak vzpírá jejím vnitřním pravidlům a logice. Disidentská zkušenost z komunistických zemí má obecnější platnost a v naší současnosti nám mimo jiné připomíná, že ani demokracie neznamená jen občanský a politický konsenzus, ale zrovna tak předpokládá disent a protest.

Z antipolitické politiky se teprve rodí možnost souhlasit i protestovat. V ní si člověk uvědomuje hodnotu věcí, pro které stojí za to bojovat i zemřít, ale pro které zrovna tak stojí za to žít. Je to politika hodnot, které nediktují, co je správné a dobré, ale varují před tím, co nás ohrožuje a ubíjí. Je to politika každodennosti, ale současně i každodenního varování ve smyslu Sókratova daimonion, které dokáže odporovat všemu, co sebe sama označuje za samozřejmé, normální nebo jedině správné.

I proto hodnota antipolitické politiky roste také dnes, kdy se naše planetární civilizace ukazuje být stále křehčí, méně samozřejmá a závislejší na životním prostředí, které sama sobě ničí.

V projevu Slovo o slovu, kde Václav Havel v předvečer demokratických revolucí v roce 1989 varoval mimo jiné před nejednoznačností a neprůhledností i násilím obsaženým ve slovech, je zmínka, že „se vždycky vyplatí být ke slovům podezíravý a dávat si na ně pozor“. Když varovat, tak i před tím, co spisovatel a dramatik ovládá nejvíc, totiž před mocí samotného slova!

V této obezřetnosti a jisté míře humanistické skepse připomíná Havel Karla Čapka, jenž také varoval před despotismem totalitních hnutí a popisoval vnitřní rozpory moderní technické civilizace i člověka, který na sebe v touze páchat dobro dokáže přivolat totální zkázu.

Jestliže pro Čapka se symbolem ohrožení lidstva stal robot jako umělý výtvor techniky vedoucí lidstvo do záhuby, Havel toto ohrožení spatřoval v umělém jazyku ptydepe, který vede ke ztrátě samotného smyslu. A protože symboly i slova přicházejí zvnějšku, není náhoda, že slovo robot poradil Karlu Čapkovi jeho bratr Josef, zatímco nesrozumitelný jazyk prázdných frází ptydepe vymyslel Havlův bratr Ivan.

Jestliže po první světové válce se lidé oprávněně báli, že se moderní civilizace řítí do záhuby, po té druhé už bylo jasné, že zhroucení hrozí i samotnému jazyku a lidské komunikaci. Ze zápasu o holý život se stal zápas o zachování smyslu v jazyce i v samotném životě. A právě tento zápas spojuje Havlovy texty a jejich politické kontexty a řadí Václava Havla mezi nejvýraznější postavy moderní politiky, kultury i myšlení.