Článek
Komiksy kreslíte od dětství a ovlivňovali vás nejrůznější tvůrci. Který z nich opravdu nejsilněji?
Jeden z nejvýraznějších vlivů byl určitě dlouhý komiks Eternauta od Héctora Germána Oesterhelda ze šedesátých let. Bylo mi deset, když jsem ho hltal. Jednak protože se jednalo o temné sci-fi a taky se odehrávalo v Buenos Aires, kde jsem sám vyrůstal. Až když jsem byl o hodně starší, viděl jsem dokument o jeho životě a nemohl jsem strávit, co se mu stalo. Zabila ho vojenská junta a nejen jeho, taky jeho dcery a další příbuzné…
Když si přečtu celou vaši knížku nazvanou Macanudo, tedy v češtině Báječný nebo V pohodě, nejsem příliš v pohodě, mám spíš melancholickou náladu… Není to klasická vypointovaná humorná kniha komiksových stripů…
Já jsem určitě melancholik. Jsem asi úplně nejvíc ovlivněný Chaplinem. To, jak někdo musí sníst vlastní botu, aby zahnal hlad, je přesně ten typ humoru, který mě zajímá. Je to strašně emocionálně silné a nevíte, jestli se smát, nebo brečet. Líbí se mi tragikomické věci.
Která z vašich postaviček vám připadá nejtragikomičtější?
Možná holčička Jindřiška. V žádném stripu se neobjevují její kamarádi, jen vycpaný medvídek Madariaga, nikdy tam není tatínek, jenom maminka.
Přál byste si, aby byla Jindřiška vypodobněná na kachlíčkovaném obraze v buenosaireském metru, jako se to povedlo postavičce kreslíře Quina Mafaldě?
Žádný velikánský obraz v metru není pro Quinovu Mafaldu dost velký! Quino je génius a taky mě hodně ovlivnil, i když moje Jindřiška je úplně jiná než Mafalda. Řekl bych, že není tak uvědomělá a angažovaná, nekomentuje tolik svět kolem sebe. No ale je pravda, že už je taky na zdech – v Madridu jsou Jindřiščiny podobenky jako graffiti. V Córdobě jsem zase na zdi viděl nastříkaného mého kocoura Felliniho, to jsem byl fakt děsně hrdej! Nejen, že mám rád graffiti a vůbec street art jako takový, ale že moje postavičky takhle zlidověly…
Zůstaňme ještě chvilku u Jindřišky. Dost často píše romány a kocour Fellini jí chystá projev na předávání Nobelových cen. Je jejím předobrazem vaše žena spisovatelka, nebo vaše maminka, která napsala výbornou sbírku povídek Malý zelený svět?
Určitě obě. Má žena píše skvělé věci a máma je fanatická čtenářka. Když jsem byl malý, neustále mi předčítala samé hororové věci, třeba Kafku… Ostatně já sám jsem zneuznaný spisovatel. Když mi bylo dvanáct, dostal jsem psací stroj a strašně jsem chtěl být Stephenem Kingem. Pak jsem ale napsal dvě stránky a dalo mi to tak šílenou práci, že při představě dalších tří set se mi zatmělo před očima a vzdal jsem to navždycky. No a Jindřiška, to jsem samozřejmě já, pořád čte nějaké knížky, dívá se na horory, miluje Felliniho a zombii… Je ale především čtenářka a samozřejmě budoucí spisovatelka.
A proto jste se taky s jednou spisovatelku oženil, ne?
No jasně! Mezi mnou a mou chotí leží spousta knih! Jenže mě dost štve, že moje žena čte tak dvakrát rychleji než já a vždycky mi k posteli nastaví takovou hraničku knížek, které bych si měl přečíst. Vůbec knihy nás doslova požírají, všude jich doma leží hory a pořád mutují.
Kromě spisovatelství jsou vaše komiksy obydlené spoustou zvířat. Vždycky se nachází tak trochu v prekérní situaci. Třeba ptáci zavření v kleci nebo tučňáci v zoo, kteří se mají fajn, jen kdyby moře nemělo zdi…
Já mám samozřejmě zvířata strašně rád, ale v komiksech obecně, a ty moje nejsou výjimkou, slouží hlavně k tomu, aby se ukázalo, jak absurdní je někdy chování lidí k nim. Dobře se na nich ukazují taky lidské fóbie.
Když třeba nakreslíte lvouna, který chce jít na liposukci, je to prostě hezky popsaná lidská hloupost. Všechna stvoření na zemi kromě člověka se snaží neumřít hlady. Jen lidé umírají hlady dobrovolně. Neuvidíte lvouna, co by chtěl být štíhlý, nebo tygra, který by měl problémy s tloušťkou. Na zvířatech naše obsese působí legračně.
Navíc v komiksech zvířata a děti dobře fungují, takže já kromě naprosto vymyšlených postaviček, jako jsou třeba skřítci gurmáni nebo různé příšerky, kreslím taky hodně zvířat. Nejraději mám tučňáky.
A to vás naučili v kurzu kreslení komiksu, na který jste chodil?
Určitě je to jedna z takových chytrých pouček: Vraž tam zvíře, nebo dítě… Ale ten kurz byl skvělý, vedl ho kreslíř Pablo Sapia. Bylo to v době, kdy jsem nechal školy a hledal něco, co by mě doopravdy bavilo. Pablo nechtěl, abychom malovali jako on, říkal nám, že máme hlavně hledat svůj styl, hodně pracovat a hodně číst. Dal mi do života pár zásadních rad, třeba jednou mi řekl: „Ty Ricardo a nemohl bys třeba kreslit na nelinkovaný papír?“
Vraťme se ještě k těm tučňákům. V Institutu Cervantes na vaší pražské besedě se muselo vysvětlit publiku, proč jsou vaši tučňáci v Argentině tak zpolitizovaná zvířata…
V tomhle jsou ale mí tučňáci úplně nevinně. Prezidentskému páru v Argentině se říkalo tučňáci, protože pocházejí z patagonské provincie Santa Cruz. Když začali vládnout, mé komiksy se už nějaký ten pátek v La Nación tiskly. A i když já politické věci většinou nekreslím, stejně si všichni mysleli, že teď mí tučňáci provozují satiru…
Stranit se společenské kritiky není v Argentině zrovna obvyklé.
No jasně, že někdy něco zkritizuju, to bych musel být naprostý ignorant, abych občas nevyužil možnost se k něčemu, co mě štve, vyjádřit v novinách, ale většinou to dělám co nejjemněji.
Mám pocit, že lidé by měli na poslední stránce novin, které jsou plné černočerných vizí budoucnosti, ekonomické krize a korupčních skandálů, najít něco hezkého, jemného a pokud možno i vtipného. Něco macanudo.
Na druhou stranu, myslím, že jsem trochu ovlivnil třeba společenskou debatu o zákonu o homosexuálních sňatcích, když se o tom loni v senátu hlasovalo. Přál jsem si, aby ten zákon prošel, kromě jiného proto, že i mí skřítkové gurmáni jsou velmi homosexuálně ladění… Vystupovali jsme taky se zpěvákem Kevinem Johansonem na jednom happeningu na podporu toho zákona a dav nás dokonce skandováním přinutil k polibku… No…
Vystupujete s Kevinem Johansonem na koncertech, ale jako kreslíř, ne jako zpěvák. Je to další náplast na nějakou vaši zhrzenou ambici?
Přesně tak. Já jsem chtěl být samozřejmě taky rocková hvězda, jenomže nemám vůbec žádný smysl pro rytmus. Tak jsem aspoň začal kreslit Kevinovi obaly na desky a postupně se zrodil nápad, že bych vystupoval s ním a při koncertech ilustroval na velké plátno texty jeho písní.
To mě docela překvapilo, protože když jsme se poprvé potkali, působil jste na mě jako introvert, schovaný ve své pracovně, která připomíná dětskou noru plnou zelených plastikových trpaslíků. Pak jsem vás ale viděla při vaší nezapomenutelné show jednoho muže v Institutu Cervantes a už tomu koncertování věřím.
Já jsem se taky docela dlouho osměloval. Nejdřív jsem kreslil schovaný za zvukovým pultem, ale postupně jsem se vynořoval a teď si asi v polovině koncertu dokonce s Kevinem vyměníme na chvíli role – já zahraju a zazpívám jednu písničku a on nakreslí jeden obrázek. Je to samozřejmě v obou případech příšerné, ale lidi to baví.
Ale tady v Praze jsem byl dost k nezastavení, že jo?
Dostal jste se docela slušně do varu, škoda, že ta kaskáda historek a promítání stripů musela po hodině a půl skončit…
Jenže víte, já myslel, že přijde pět lidí, maximálně šest, ale ono bylo plno! Bylo to jak z nějakého surrealistického snu, vyjde vám knížka v čestině a ještě vás v Praze znají.
Vy ale kromě kreslení Macanuda a veřejných vystoupení provozujete společně se svou ženou nakladatelství Común, které vydává mladé nezavedené komiksové tvůrce a spisovatele. Ovlivnila vás v tom komiksová autorka, královna argentinského komiksu Maitena, vaše objevitelka?
Určitě, je to taková záležitost karmy. Vděčím Maiteně za všechno, kdyby mě nezavedla do velkého deníku La Nación a nepostavila se za mou poetiku, nebyl bych tam, kde jsem. U nás máte dvoje velké noviny a na každém prstu deset skvělých kreslířů. Nebyla to moje kamarádka, napsala mi mail, že se jí líbí, co dělám, viděla mé komiksy v jednom menším časopise. Já se to teď snažím mladým, neznámým autorům oplatit.
Jak dlouho myslíte, že vydržíte každý den kreslit jeden komiksový příběh do novin?
Já mám strašně rád, co dělám, a dělám to už osm, nebo devět let. A myslím, že to vydržím ještě pěkně dlouho. Ale jakmile mě to bavit přestane, když mě Macanudo začne nudit, určitě toho nechám, jako jsem třeba nechal školy.
Často kreslíte lidi, jejichž práce nemůže být zábavná ani náhodou, pokladní na peáži, prodavače, lidi, jejichž životní úděl je pěkně drsný…
Ano, přijde mi, že jim taky něco dlužím, proto o nich kreslím příběhy, o lidech, kteří nevycházejí s penězi, kterým nevzali v nakladatelství sbírku básní, o těch, co nejsou vtipní, co se míjejí se svou láskou. Snažím se jim nějak vynahradit, že sám mám práci, co mě baví. Kreslím jejich životy, protože mám dojem, že jsou alespoň občas stejně poetické, nebo melancholické, jako ten můj.
Ricardo Liniers
Ricardo Liniers Macanudo
Ricardo Liniers Macanudo Přeložila Markéta Pilatová.
Meander