Hlavní obsah
Stanislav Kolíbal: z cyklu Šedobílé reliéfy (2017), k vidění na výstavě Spojitosti v pražské Galerii 1. patro do 23. června. Foto: archív Galerie 1. patro

Jiří Přibáň: Spojitosti a průsečíky. O geometrické abstrakci v díle Stanislava Kolíbala

Geometrie, její znázorňovací schopnost, symbolické významy i dekorativní užití, tvoří neodmyslitelnou součást onoho pomyslného okamžiku na úsvitu lidských dějin, kdy se zrodila kultura a s ní i umění.

Stanislav Kolíbal: z cyklu Šedobílé reliéfy (2017), k vidění na výstavě Spojitosti v pražské Galerii 1. patro do 23. června. Foto: archív Galerie 1. patro
Jiří Přibáň: Spojitosti a průsečíky. O geometrické abstrakci v díle Stanislava Kolíbala

S tímto zrodem úzce souvisí i pozdější skok, k němuž došlo na Kykladských ostrovech před pěti tisíci lety na přelomu neolitu a doby bronzové. Tamní umělci tehdy zbavili sošky zobrazující ženskou postavu biomorfní zátěže a nahradili ji od přírody očištěnou krásou geometrických tvarů a linií. Zatímco o desítky tisíc let starší Věstonická venuše nebo její willendorfská jmenovkyně dodnes fascinují tím, jak bezprostředně se jejich tvůrci inspirovali přírodní existencí lidského rodu a jak ji zvládli začlenit do symbolického univerza, kykladská kultura dokázala při zachování těchto symbolů vytvořit mnohem abstraktnější a ideálnější formy uměleckého projevu.

Podobně jako o paleolitických venuších toho víme pramálo také o kulturních a společenských funkcích těchto kykladských sošek a soch, z nichž ty největší dosahovaly lidských rozměrů. Mohly mít náboženskou funkci, ale zrovna tak se mohlo jednat o talismany nebo obyčejné hračky. Vytesávána byla ženská i mužská těla a některá byla natolik abstraktní, že dodnes probouzejí lidskou imaginaci a vedou ke srovnávání s jinými předměty. Jedna z nejobdivovanějších sošek v Britském muzeu se například tradičně označuje jako Houslová figurka.

Některé sošky byly zjevně opravované, takže měly důležitý význam pro své majitele. Jiné se zase rozbíjely, aby část z nich byla pohřbena společně s osobou, která je pravděpodobně vlastnila, což vyvrací domněnku, že se jednalo o idoly doprovázející zesnulé na jejich posmrtné cestě. O co míň víme o jejich funkci, o to víc nás ovšem přitahují jejich geometrizované tvary a zdůraznění čistoty obrysu, které je v rozporu s objemem zatíženými staršími paleolitickými soškami. Tady někde se totiž zrodil rozdíl mezi konkrétní postavou a abstraktní figurou, pro kterou platí obecná pravidla kompozice a tvarosloví. Jednotlivé sošky tak mohou zobrazovat zcela konkrétní situaci a osobu, jako například harfistu nebo flétnistu, a současně využívají abstraktních geometrických forem k vysoce stylizovanému uměleckému projevu.

Stanislav Kolíbal

Foto: Václav Šálek, ČTK

Zatímco starší sošky přírodu imitují a symbolizují přesahováním míry, kykladské figury vycházejí naopak z přesnosti, symetričnosti, měřitelnosti a proporcionality.

Modernistické inspirace proto v případě kykladských sošek nebyly estetickým experimentem s „primitivní“ kulturou, ale pokusem oživit někdejší schopnost umění vyjadřovat se synteticky, skloubit abstraktní reprezentaci světa s jeho konkrétními projevy a podřídit jejich zdánlivou chaotičnost estetickému řádu, který by měl současně morální i spirituální význam. Modernismus se tak vracel do dob končícího pravěku, aby porozuměl silám, které ho zdánlivě ženou neustále vpřed, ale ve skutečnosti se dostal zpět k počátkům dějin umění i k nadčasové otázce jeho smyslu.

Síla geometrického pohledu

Kdykoli vidím výtvarná díla Stanislava Kolíbala, navzdory jejich ryze současnému projevu, který je vzdálen modernisticky rozmáchlým gestům, vždy paradoxně myslím na tyto počátky dějin umění a umělce z Kykladských ostrovů. Nemám přitom na mysli jen Kolíbalovy figurativní sochy nebo výjimečný cyklus torz s rukama v bok z druhé poloviny padesátých let, ale obecně jeho umělecké vidění světa a tvůrčí metodu.

Na rozdíl od jiných Kolíbal totiž nikdy nebyl tvůrcem, který by do abstraktních linií a tvarů projektoval mystické zážitky a kterému by geometrie sloužila jen jako žebřík k dosažení vyššího duchovního stavu mysli a duše. Nepodlehl ani svodům považovat čistotu geometrického vyjadřování za reprezentaci platónsky dokonalého světa idejí. Hledání řádu a jednoduchosti forem nebo uspořádanosti a jednoty světa pro Kolíbala vždy znamenalo výzvu, jak s geometrickými formami aktivně pracovat a jak propojovat a komponovat jednotlivé soustavy, aby dokázaly zároveň promlouvat jazykem současnosti i nadčasovosti.

Kolíbal se nikdy nenechá geometrií okouzlit a nepracuje s ní lyricky. Nehledá jejím prostřednictvím ideální dokonalost v nedokonalé realitě nebo duchovní vytržení z každodennosti. Nejde mu ani o využití geometrie jako nástroje a metody v moderním boji o přesnou evidenci světa, protože svět, jak nás učí právě umění, není nikdy zcela evidovatelný.

Stanislav Kolíbal: z cyklu Šedobílé reliéfy (2017), k vidění na výstavě Spojitosti v pražské Galerii 1. patro do 23. června.

Foto: archív Galerie 1. patro

Kolíbal se naopak obrací ke každodenní zkušenosti, aby v ní geometrii objevil, vystavil ji novému úhlu pohledu, a tím uvedl do často netušených souvislostí. Také proto ji používá v sochařských nebo grafických technikách, ale zrovna tak i v důmyslných instalacích blížících se architektuře. Ačkoli je sochař, obrys je pro něj často důležitější než objem. Kolíbalovy reliéfy prozrazují zkušené oko grafika a leckterý architekt by mohl žárlit při pohledu na jeho trojrozměrné konstrukce.

Přesto není Kolíbalova geometrická abstrakce dílem vizionáře nebo mystika, ale člověka, který se především pozorně dívá okolo sebe a v exaktně nepředmětných formách dokáže zachytit obecnou nejistotu a nezměřitelnost světa.

Vizuální konstrukce otevřeného díla

Geometrie Kolíbalovi slouží svou názorností a stálostí. Jejím prostřednictvím probouzí lidskou imaginaci a současně představuje nejrozmanitější a nejpřekvapivější modely skutečnosti. Může se o tom přesvědčit i návštěvník výstavy Spojitosti, která právě probíhá v pražské Galerii 1. patro a pro kterou umělec ve svých 92 letech připravil obdivuhodně vitální a široce rozevřený i deníkově intimní soubor šedobílých reliéfů převážně z poslední doby, doplněných o některé starší bílé a černé reliéfy, sochy a objekty.

Výstavu uvádí šedobílý reliéf, který vznikl rozpracováním Kolíbalovy gymnaziální geometrické kompozice z roku 1937. Konkrétní dílo tak znázorňuje obecné i osobní souvislosti a převádí do vizuální formy základní existenciální zkušenost vztahu autora k jeho vlastní tvorbě i životu. Symbolický kruh umělcovy dráhy se však po osmdesáti letech uzavírá jen zdánlivě, protože Kolíbalovy reliéfy jsou typické právě tím, že v nich přímky mizí, aby se z nich staly například hrany zobrazených těles, jednotlivé obrazce se posouvají a opakují nebo otáčejí okolo jedné osy atd. Mnohem víc se proto jedná o variaci na někdejší téma, v němž se ukazuje překvapivá stálost umělcova pohledu i metody. Konec jednoho je tu současně příslibem pokračování nebo začátku jiného.

Každé Kolíbalovo dílo je konstrukcí, ale namísto radikálních a leckdy siláckých gest modernismu je v nich křehkost, zranitelnost a labilita našeho světa, jak je asi nejlépe vyjadřují čtyři vzájemně se podepírající polokoule v díle Labil z roku 1964 nebo rozvolněné dráty v díle Socha pro vítr z roku 1966 a především postupně stále víc redukované a naklánějící se válce v Pádu z roku 1967. Popisovat přitom Kolíbalova díla jako instalace nebo konceptuální tvorbu by bylo projevem intelektuální lenosti, protože umělcova díla těmto pohybům a hnutím v mezinárodním umění posledního půlstoletí předcházela a současně se rozvíjela paralelně a nezávisle na módních trendech. Kolíbal navíc jako málokdo vždy dokázal vložit i do zcela minimalizovaných forem významově bohatá a zásadní sdělení i intenzivní zkušenosti a pocity.

Stanislav Kolíbal: z cyklu Šedobílé reliéfy (2017), k vidění na výstavě Spojitosti v pražské Galerii 1. patro do 23. června.

Foto: archív Galerie 1. patro

Kromě poselství o labilitě a nezajištěnosti světa představují další důležitou zprávu nejen ony spojitosti, ale hlavně průsečíky v reliéfech vytvářených od konce osmdesátých let. V průsečících se Kolíbal přibližuje a slouží světu, v němž i míjení paradoxně vede k setkávání a kde se vzájemně kříží nejrůznější cesty. Kříž, tento křesťanský symbol smrti a vzkříšení, tak může odkazovat i k místu, v němž dochází k setkávání a kde člověk může potkat kromě mnoha jiných i sám sebe. Kruh sice prostor uzavírá, ale posunutím jeho středu se otevírají nové prostory a vznikají nové útvary, spojitosti a průsečíky v celkové kompozici díla.

Kolíbalovy reliéfy však nejsou jen důmyslným a vizuálně uzavřeným systémem průsečíků a geometrických soustav, protože rozmanitá přerušení, nedokončenosti a vizuálně naznačené souvislosti současně inspirují lidskou imaginaci a nutí diváka vstoupit do díla a stát se jeho aktivním spolutvůrcem a interpretem. Jedná se o vizuální formy otevřeného díla, jehož otevřenost ovšem není způsobena nejasností nebo neurčitostí významu, ale naopak ji zajišťuje uspořádanost a přesnost vnitřní struktury. V této hře mezi uměleckým znázorněním a diváckou imaginací se symbolicky otevírají cesty k sobě samému i ke světu a tomu, co se skrývá za všemi jeho možnými formami a podobami.

Proti destrukci a chaosu

Stěží bychom hledali v současném českém abstraktním umění dílo, které by představovalo tak komplexní modely skutečnosti založené na obecných distinkcích času a existence, řádu a chaosu, celku a části, začátku a konce nebo procesů trvání a pomíjení. V Kolíbalově případě však nejde o nějakou obdobu středověkého organonu nebo abstraktní symbolizaci předmětného světa, ale o složitý proces, v němž si můžeme prostřednictvím geometrické abstrakce osvojit krásu obyčejných věcí a materiálů, od sádry s její jasnou bělostí nebo samovolně se kroutících nití až po důmyslné konstrukce důlních věží, v jejichž blízkosti se Kolíbal v Orlové v roce 1925 narodil a kde vyrůstal.

Jeho pohled na každodenní svět se přitom vždy podstatně lišil například od civilistní poetiky členů Skupiny 42. Zatímco oni v moderním městě už poetiku předpokládali, Kolíbal ji objevoval v samotných formách a materiálech, z nichž takové město vzniká. Vždy mu byla cizí alegorie, ale o to důležitější význam mají v jeho dílech struktura a kompozice, v jejichž samotné povaze je už zakódovaný odpor vůči destrukci a chaosu.

Jiří Přibáň (1967) je právní filosof, působí na univerzitě v Cardiffu.

Foto: archiv Matěje Schneidera

Také proto mám tak rád Kolíbalův syrový, a přitom nesmírně elegantní reliéf v průčelí brutalistní budovy českého velvyslanectví v Londýně od architektů Šrámka, Bočana a Štěpánského. Kdykoli procházím okolo, alespoň na okamžik lehce prsty přejedu přes jeho povrch. I v kontrastu jemných linií a hrubého materiálu tohoto reliéfu se totiž ukazuje, že Kolíbalova tvorba je svou podstatou meditativní a vychází z autorova vnitřního pohledu, ale současně předpokládá fyzickou i mentální spoluúčast.

Geometrie zde nechystá rafinované intelektuální hádanky, ale představuje zástupné viditelné tvary bez vazby na konkrétní realitu. Nejde v nich o racionální spekulaci nebo techniku, ale o čistou estetickou formu oslovující ty, kdo se ocitnou na stejném místě a ve stejném čase. A vyvolává v nich odvěkou otázku po smyslu umění a jeho místě v lidské existenci, která je neodbytná zrovna tak na rušných ulicích dnešních globálních metropolí, jako na archeologických nalezištích rozesetých po ostrovech ve Středomoří. A dílo Stanislava Kolíbala je výrazným průsečíkem právě na této pomyslné mapě dějin umění.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků