Hlavní obsah
Nově objevené dopisy, které psal Klecan své španělské lásce Francisce. Foto: archív Marka Tomana

Jaroslav Klecan jako někdo jiný než zrádce z Fučíka

Kde je hrdina, musí být i zrádce. To věděl novinář Julius Fučík, když psal svou Reportáž, psanou na oprátce. Svůj vězeňský příběh zaznamenaný na kouscích papíru v cele, odbojářskou baladu z druhé světové války, vyprávění o vině a trestu, ideovou píseň o charakteru a selhání. Knihu, kterou znal v druhé půli 20. století v Československu každý. A kterou v mladších generacích dnes nezná v podstatě nikdo.

Nově objevené dopisy, které psal Klecan své španělské lásce Francisce. Foto: archív Marka Tomana
Jaroslav Klecan jako někdo jiný než zrádce z Fučíka

Fučík do role hrdiny obsadil sám sebe. Místo zrádce pak vyhradil spolubojovníkovi z odboje Jaroslavu Klecanovi. A vylíčil ho v těch nejodpudivějších barvách. I Fučíkovy portréty gestapáků se vyznačují určitým porozuměním, nebo spíš nadhledem. Zato Mirek (v knize Klecan vystupuje pod odbojářským jménem), to je člověk zmítaný strachem z fyzického utrpení, který zrazuje své přátele

Kupte si čtvrteční deník Právo i s přílohou Salon. Najdete v ní mimo jiné pohled Ivana Krasteva na Evropu po koronaviru nebo to nejlepší z nadcházející filmové přehlídky Tady Vary! Více informací najdete zde.

Neznámá korespondence Jaroslava Klecana, objevená teď ve Španělsku, jej ale vykresluje zcela jinak. Stejně jako dosud neznámé archivní dokumenty. A také zásadní studie archiváře Davida Majtenyiho „Mirek“ z Reportáže, psané na oprátce z Časopisu Národního muzea.

Julius Fučík se svou ženou Gustou na snímku z roku 1932.

Foto: ČTK

Profesor odboje

Ty dva svedl dohromady boj proti fašismu. Klecan v něm měl oproti Fučíkovi značný náskok. Jako mladý komunista odjel v roce 1937 do Francie a odtamtud přešel do Španělska, aby se stal členem mezinárodních brigád – armády dobrovolníků z padesátky zemí světa, kteří přišli bojovat proti režimu generála Franka, jenž se pokusil svrhnout demokraticky zvolenou levicovou vládu.

Klecan se zařadil mezi československé interbrigadisty, kterých byly více než dva tisíce. Stovky z nich ve Španělsku padly. V únoru 1939 se znovu ocitl ve Francii, kam ustoupily statisíce poražených španělských republikánů. S dalšími Čechoslováky uvízl za dráty francouzských koncentračních táborů, protože Francie chápala interbrigadisty jako nebezpečné radikály.

Z již poražené Francie se Klecan nechal v květnu 1941 poslat na zajateckou práci do Německa, aby se dostal blíž k někdejším československým hranicím. Ty v září 1941 překonal a vrátil se do protektorátu s cílem zapojit se do odboje. V něm strávil ani ne rok, než byl spolu s komunistickým novinářem Fučíkem zatčen. Fučíkovi bylo tehdy v dubnu 1942 třicet devět let, Klecanovi dvacet osm. V září 1943 byli oba popraveni.

Scéna zatčení patří ke kardinálním pasážím Reportáže. Fučík se po měsících izolace v konspiračních bytech konečně dostal do společnosti. Po Praze se jako všeobecně známá osobnost pohyboval leda v bizarním převleku za profesora Horáka, s plnovousem neodpovídajícím jeho věku, který budil pozornost. V pankráckém bytě manželů Jelínkových byl najednou mezi svými. Proti konspiračním pravidlům se tam sešlo hned sedm lidí, porušením pravidel bylo i to, že se zapovídali. Pak skupinu překvapilo gestapo.

Fučík měl dvě pistole, kterými ho vybavil ústřední výbor komunistické strany. A jedno z dalších konspiračních pravidel ho zavazovalo klást při zatčení odpor. Fučík s Klecanem stáli v druhé místnosti dvoupokojového bytu, zatímco v té první se tlačilo s odbojáři nějakých devět gestapáků. U okna přízemního bytu – podlaha byla na úrovni ulice – prý stál další. Zatýkající nicméně o Fučíkovi a Klecanovi nevěděli.

Fučík pistole zasunul do postele Jelínkových, vyšel ven a vzdal se. V Reportáži, ze které díky svému žurnalistickému umu vyšel jako hrdina, to popisuje charakterně – nechtěl prý střílet gestapákům do zad a způsobit, že by spustili palbu proti jeho spolubojovníkům. A Klecan? Co dělal Klecan? O Klecanovi není v tomto klíčovém místě Reportáže ani slovo.

Jaroslav Klecan

Foto: archív Marka Tomana

Připomeňme, že Klecan měl za sebou zkušenost krvavé občanské války ve Španělsku. Interbrigadisté si soukromě pořizovali revolvery, aby se mohli v nouzi zastřelit. Na druhé straně fronty na ně totiž čekali Frankovi elitní příslušníci marockých střeleckých jednotek, obávaní Mauři, kteří své oběti přinejlepším stříleli, v horším případě podřezávali. Klecan byl ve Španělsku vyznamenán za statečnost při útoku nepřítele. Zdá se k nevíře, že by se s touto zkušeností, navíc po sebevražedném návratu do protektorátu, nechal jen tak zajmout. Fučík líčí, že když se vzdal, srazili ho k zemi. Na fotografii pořízené po zatčení má ovšem na oku monokl jen Klecan.

Když se koncem devadesátých let vnuk interbrigadisty Miloše Nekvasila Michal snažil dopátrat něčeho o Klecanovi v Hostivici (jeho předválečném bydlišti), dozvěděl se ústně následující: „Paní Daně Limburské Klecan řekl: ‚Chtěl jsem střílet po gestapácích, ale Fučík mi to zakázal.‘“

Klecanův nadřízený z interbrigád, komisař československého praporu T. G. M. a pozdější vyznamenaný odbojář ve Francii Miloš Nekvasil považoval Klecana za „nesmírně čestného, velkého, upřímného člověka“ a přál si, aby se jeho jméno očistilo.

V nepodepsaných vzpomínkách přímého účastníka odboje na Klecana, které se zachovaly v Nekvasilově pozůstalosti pod názvem Profesor odboje, se píše: „Podezření a odsouzení Mirka Fučíkem je krutě nespravedlivé. Hrstka jeho přátel, co po něm zbyla, nepochybuje o jeho nevině, je ale chabou baštou proti zdrcující Fučíkově obžalobě. Iniciály JF jsou stále ještě pojem, JK nikdo nezná.“ – „Profesorem odboje“ se zde vzhledem k rozhledu i rozhodnosti míní Jaroslav Klecan.

Španělská stopa

Informace o Klecanovi byly dosud sporé. Tradovalo se o něm například, že nebyl žádný intelektuál, protože při výsleších mluvil o „spisovateli Vančurovi, jméno neznámé“, neboli že mu význam Vladislava Vančury unikal.

Při výsleších mluvili Klecan i Fučík. Oba čelili brutálnímu nátlaku gestapa, samotný fakt výpovědi tedy neříká nic o jejich odvaze. A oba se snažili krýt své kontakty – Fučík levicové intelektuály, Klecan komunistické odbojáře (Fučíkovy pasáže o tom, že mluvil, po válce komunisté z Reportáže vypustili, čímž zcela změnili její vyznění.)

Ví se, že Klecan podepsal svůj první výslechový protokol už pár dní po zatčení. Ten první Fučíkův se nezachoval – až rozsáhlý souhrnný protokol vzniklý o několik týdnů později. Vlastně tak nevíme, kdy začal kdo z nich vypovídat a jakou to mělo relevanci. Míru taktiky či zrady je dnes ošidné odhadnout. Fučík ovšem vidí jako hlavního zrádce Klecana.

Dnes již ze vsetínského veřejného prostoru odstraněná Fučíkova socha, kterou vytvořil Josef Malejovský.

Foto: Lukáš Machalínek, ČTK

Ve svém románu Oko žraloka jsem i já Klecana vylíčil jako někoho, kdo se ocitl uprostřed dějin, kterým pořádně nerozuměl. Soustředil jsem se ale na okolnosti zatčení, protože mě zaujala míra Fučíkova opovržení vůči Klecanovi. Taková nenávist, takové zpochybňování může vyplynout ze špatného svědomí. Fučík ve scéně zatčení a vlastně v celé Reportáži monumentálně, dovedně a zdatně obhajuje své chování. A kde je hrdina, musí být i zrádce…

Po vydání Oka žraloka se pak začaly dít věci. Na jedno z mých čtení se dostavily neteře Jaroslava Klecana. Tušil jsem, že rodina Klecanových Fučíkovým nařčením trpěla. A náhle přede mnou stál někdo, komu stále ještě záleží na „očištění strýčkova jména“.

Stejnou touhu měla i paní Francisca, Španělka z Valencie, Klecanova láska z doby španělské občanské války. Ta oslovila v devadesátých letech naše velvyslanectví v Madridu a ptala se po jeho osudech. Přečetla si tehdy také Fučíkovu Reportáž a obraz Klecana ji zranil. Znala ho jinak – jako, řečeno jejími vlastními slovy, „idealistu“. Bez ironie.

Podařilo se mi oslovit děti paní Francisky. Neměl jsem v ruce nic než její adresu z roku 1998, takže jsem dopis posílal do neznáma. A pak jsem dostal facebookovou žádost o přátelství od někoho se španělským jménem.

Ukázalo se, že pro děti paní Francisky je Jaroslav Klecan dosud živá postava, bezprostředně související s jejich rodinnými osudy. Paní Francisca totiž na svou první lásku nikdy nezapomněla. Provdala se v roce 1947 a svého nastávajícího varovala, že kdyby se na svatbě objevil Klecan, odešla by s ním. Její snoubenec to přestál s nadhledem, protože soudil, že po šesti letech, které uplynuly od posledního písemného kontaktu Francisky a Jaroslava, to není příliš pravděpodobné.

Kromě osobních vzpomínek dorazily i fotografie Klecanových dopisů, napsané Francisce v letech 1939–1941 z francouzských koncentráků. Uchovávala je po celý život.

Klecan se tu vyjadřuje i v cizím jazyce přesně a zároveň strukturovaně. A jeden motiv se opakuje: Klecan píše, že se pokládá za čestného člověka. „Jsem čestný člověk a vždycky jím budu,“ říká doslova a nepůsobí to ani jako póza, ani jako přehánění. David Majtenyi ve své studii cituje další vzpomínky současníků na Klecana: byl prý „statečný, neohrožený“ a „v boji se choval skvěle“.

Konečně vlastní hlas

Ta zrada, o které Fučík plamenně mluví v Reportáži, možná vypadala úplně jinak. Možná Fučík odmítl bojovat – a rozhodl i za Klecana. Ten pak vypovídal, přitom se snažil chránit a uchránil své kontakty z odboje na účet literátů. Jeden příklad člověka, který dovede skvěle mluvit a psát, ale nedovede jednat, měl v živé paměti. Klecan se ovšem mohl naposledy vyjádřit leda do protokolu.

Marek Toman (1967) je prozaik, básník, překladatel a publicista, pracuje na Ministerstvu zahraničních věcí ČR.

Foto: David Konečný

Fučík se naopak v cele vzepjal k životnímu dílu, ke svůdné Reportáži, kde s nadhledem a sebejistotou, které mu jeden musí závidět, rozdává odsudky napravo nalevo. To je možná hlavní kvalita jeho textu, její temné jádro a její nejsvůdnější magnet. Fučík zde vystavěl dokonale černobílý svět, v němž někdo je prostě charakterní a jiný ne. Hrdina v něm vypovídá, ale jen takticky a vlastně vodí gestapáky za nos. Na Klecana zbylo místo zrádce.

Ve svých dopisech Francisce z Valencie může Jaroslav Klecan konečně promluvit vlastním hlasem. Samozřejmě, jsou to osobní dopisy. Oproti pasážím Reportáže věnovaným Fučíkem manželce Gustě (popisuje ji jako „bojového druha“, „kamaráda“, oceňuje ji prakticky jen politicky) jsou nicméně plné citu. Klecan neměl výmluvnost zkušeného literárního marketéra Fučíka, takže v jeho slovech o čestném člověku lze zaslechnout stín pochybností. Fučíkova sebejistota je naproti tomu nadlidská (nebo snad nelidská), proto se tak hodila ideologickým manipulátorům – a asi proto Fučík s Reportáží zaplul do zapomnění, když se „ideologická linie dějin“ změnila. Na rozdíl od něj má Jaroslav Klecan ještě co říct.

Prosíme čtenáře, pokud by měli informace k osobě Jaroslava Klecana, aby se ozvali Marku Tomanovi na e-mail tomanm@yahoo.com.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků