Fejeton Aleny Zemančíkové: Zvěrolékař za časů reforem

Těžiště jeho práce spočívalo v péči o krávy, malá zvířata „nedělal“, neměl ordinaci a nechoval ani žádné ho domácího mazlíčka. Příšerně zasviněnou škodovkou objížděl svůj obvod na severním Plzeňsku, oblast, kam kdysi zasahovaly Sudety. Předěl mezi stabilně osídlenou a po válce vysídlenou krajinou tu byl vůčihledný. Pár kilometrů od krajského města se rozpadaly barokní zámečky, cesty byly rozježděné od traktorů, za humny stál v každé vsi kravín.

Náš veterinář se nad litry čaje magoráku, jímž se udržoval v pohotovosti ve dne v noci, rozčiloval nad tím, jak produkujeme podle socialistického plánu zbytečně moc mléka, že se nadojené za velké spotřeby energie suší, a pak se tím sušeným zase krmí odstavená telata, místo aby se nechala u matek. Mléko, které vypije tele, se totiž nedá vykázat jako ekonomický výkon.

Taky se zlobil, že se zbytečně mění luka v pole a říká se tomu meliorace, což by mělo být zlepšení, ale je to ve skutečnosti zhoršení; že se potoky nemají narovnávat ani ukrývat v trubkách pod zemí, protože každé rozlití vody z břehů zúrodňuje.

„Jako ve starém Egyptě, že jo?“ obracel se na naše děti, když se k hovoru přichomýtly.

Náš soused nebyl odpůrcem kolektivizace, sám byl zaměstnancem Státních statků a jejich vedení si docela pochvaloval, říkal, že jsou v něm „kluci“, kteří už vystudovali zemědělskou fakultu, a ne vysokou školu politickou, a že se s nimi dá leccos zlepšovat. Nesnášel ovšem pojmy živočišná výroba a rostlinná výroba. Když mluvíme o lidech, přece taky neříkáme výroba dětí! Sám děti neměl.

Byla to doba, kdy se začínalo veřejně mluvit o otřesných podmínkách ve velkochovech, a veterinář byl upřímně rád, že kravíny, které měl na starosti, velkochovy nejsou. Na slušné zacházení se zvířaty dohlížel osobně.

Vzájemně jsme si půjčovali knížky anglického zvěrolékaře Jamese Herriota a každý z nás měl o nich jiné postřehy. On na těch vyprávěních z Yorkshiru ukazoval, jak soukromé farmaření lidi ničí. „No čti to pořádně,“ vykládal u nás v kuchyni, „ty vidíš na farmách Angličany z těch svých divadelních her, ne, jsou to většinou primitivové, kteří klidně udřou vlastní děti. Vždyť oni tomu Herriotovi sotva přinesou teplou vodu! Osamělost a dřina z nich dělá kruté a lakotné lidi. Když je starost o zvířata větší než starost o lidi, je to prostě hrůza, to se na mě nezlob.“

Pokud se obzvlášť rozčilil, přinesly děti naši mourovatou kočku a daly mu ji na klín. Kočka začala příst a náš veterinář ji hladil.

Byl to osamělý muž, neznali jsme žádné jeho přátele, kromě různých zanedbaných a mentálně opožděných lidí z vesnic, kam zajížděl. Nechávali mu vzkazy napsané tiskacím písmem, pro samé pravopisné výstřednosti skoro nesrozumitelné, ale o krávy se starali vzorně.

Jeden z nich také jezdil s párem koní a veterinář vykládal, že tenhle jediný Pepa s koňským povozem obstará menší kravín úplně sám: naseká krmení, naloží ho a přiveze, vyveze hnůj, přiveze slámu, mezitím obstará krávy, vykydá a vůbec uklidí a pak nastane odpoledne a Pepa rozhodí do žlabů krmení, které už má nachystané, podojí, uklidí, postará se o koně, dá si dvě piva a jde spát.

Veterinář říkal, že takový Pepa je v každé vesnici aspoň jeden, že na ně bývá spolehnutí, když se toho po nich moc nechce, a hospodářství běží šetrně k lidem, kravám, cestám i zajícům a nespotřebuje se ani litr nafty! Ropná krize byla ještě v čerstvé paměti.

Pepa, na jehož praxi nám veterinář demonstroval svou zemědělsko-ekologickou reformu, obstarával starou usedlost, jejíž stodoly a chlévy byly hospodářstvím zabydleny jen částečně, ale dosud nepadaly. V létě, kdy byly dlouhé dny, stihl Pepa též pospravit střechu, když do ní teklo.

Veterinář říkal, že zemědělství se má provozovat vědecky, ale zase ne moc, že k němu sice patří výnosnost polí a dobytčích chovů, ale důležitý je i život lidí na vesnici. A že není jiný obor lidské činnosti, který by umožňoval smysluplný a spokojený život osobám, které na složitosti technologického světa nemají hlavu.

Jistě, zemědělství nejde provozovat jen s napůl slabomyslnými maníky, jako byl Pepa, to ale veterinář neměl na mysli. Šlo mu o to, že venkov by měl své obyvatele zaměstnat a uživit, aby je pak bavilo ho zvelebovat a povznášet. A hloupý Pepa jako by to věděl, vypěstoval na sluneční straně u zdi kravína meruňku (v chladném kraji, kde jinak meruňky nerostou) a z náletových semínek vždycky i slézovou růži a slunečnici a diviznu.

Když do těch míst člověk přijde dnes, vidí něco, o čem by se na první pohled dalo říct, že je to pokrok. Pole, o kterých veterinář už tenkrát říkal, že jsou moc veliká (a od Státních statků žádal změnu), jsou dnes ještě větší. Malé kravíny na konci vsi už nestojí, krávy se pasou, nevzniká hnůj, který Pepa s potahem vyvážel a rozmetal na pole, všude je čisto; ale čím se ta obrovská pole hnojí? Náves, tehdy blátivá a rozježděná, je upravená, u každého domu parkuje auto; kam ale všichni jezdí? Koňský potah člověk nepotká. Kde je práce pro prosťáčka, jako byl Pepa, nevím a nemám se koho zeptat. Náš veterinář před rokem zemřel.