Hlavní obsah

Fejeton Aleny Zemančíkové: Nákladové nádraží

Právo, Alena Zemančíková, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Moji maminku vyhodili na počátku sedmdesátých let z kulturních institucí, v nichž do té doby pracovala. Nakonec si našla místo v jednom podniku, který sídlil na nákladovém nádraží na Žižkově.

Foto: Petra Hanušková , Právo

Nákladové nádraží Žižkov

Článek

Byla to hrozně chmurná doba, Praha byla špinavá, metro na Želivského ještě nebylo zavedeno a nákladové nádraží fungovalo stále ve svém původním železničním poslání. Podnik, kde máma pracovala, dodával zařízení do družstevních obchodů, restaurací a jídelen. Dělala tam v oddělení fakturace a později se dobrala pozice podnikového právníka, byť právnické vzdělání neměla. Bylo to místo tak špatně placené a tak bezvýznamné, že ani v socialismu ho nechtěl dobrovolně žádný vystudovaný právník zastávat. Máma na tom místě vydržela až do pen -ze.

Nákladové nádraží a ten podnik byly v naší rodině symbolem normalizačního ponížení a neveselého živobytí – mám z té doby schované dopisy, kde mi máma píše, jak už není na co chodit ani do divadla, ani do kina, jak je Praha zahalená ve smogu a hluku a jak ji zlobí angina pectoris. Byla jsem si jistá, že to má z toho všeho. Na nákladovém nádraží jsem za ní byla několikrát a nikdy mě ani nenapadlo na něm vidět něco krásného. Možná můj bratr nebo syn, kdyby měli možnost pobýt trochu déle, pozorovali by rádi, jak se sestavují nákladní vlaky, to posunování vagónů a jejich vážení a především chvíli, kdy se připojí lokomotiva a vlak odjede do místa určení.

Pak železniční funkci nákladového nádraží zrušili, tenkrát jsme si ještě neuvědomovali, že nastává vláda kamiónů, logistických center bez architektury a dálnic, a onen podnik přesídlil do Malešic. A teprve se skupinou architektů v roce 2008 jsem se dostala do areálu nádraží znovu v rámci sympozia Industriální stopy a dozvěděla se, že jsou tu unikátní technická řešení, svezla se výtahem dimenzovaným na obrovsky těžká břemena, který jel hladce jako zdviž v hotelu, a uviděla kolejiště a nástupiště a nákladní rampy úplně jinýma očima. Tehdy, v rámci toho sympozia, se už mluvilo o plánech developerských společností areál zbourat, srovnat se zemí, otevřít bulvár až kamsi a postavit nové budovy, v nichž budou kanceláře, drahé byty, nákupní centra. Přeměna nákladového nádraží na něco občanského podle developerů není možná, jeho původní účel byl příliš specifický, bylo by to příliš drahé.

Mezitím už jsem ovšem viděla některé industriální památky v Německu a v Británii a seznámila se s jejich využitím, a tak vím, že oni tam s těmi objekty zase tak mnoho nedělají, ta funkční technická zařízení nechávají pomalu chátrat a v provozních prostorách budují divadelní, promítací, výstavní či přednáškové sály, ale žádný luxus a zbytečné investice. Památky někdejší technicko-průmyslové slávy esteticky působí samy sebou.

Onehdy se v prostoru nákladového nádraží Žižkov pokusila spojená nezávislá divadelní seskupení Letí a Tygr v tísni o několik divadelních skic a jednu malou hru. Někteří diváci, kteří se nesnažili dost vehementně probojovat do blízkosti dění, všechno neslyšeli a leccos neviděli, do toho nastalo několik prudkých dešťových přeháněk, v nichž někdy museli moknout herci i publikum. Nicméně tři nákladní peróny, tři kolejiště a prostory kolem se rozžily, déšt se projevil jako scénografický prvek, a když skončila krátká hra Romana Sikory Balet developerů, viděli jsme otevřenými vraty všechny aktéry tančit na perónech jako u Piny Bausch ve Wuppertalu.

Nákladové nádraží Žižkov není prázdné, jsou tam všelijaké sklady a obchody a s divadelní akcí si vůbec nepřekážely. Dokonce by tam krásně mohla být třeba velká potravinová tržnice, hospoda a nějaké příležitosti pro děti. A přitom by se tam chodilo i na koncerty a na divadlo.

Chtěla bych na těch třech perónech vidět operu!

Tři developeři v tom jejich baletu nakonec vytančí na špičkách na nástupiště a za tónů Smetanovy Vltavy obsadí celé město.

Podél cesty dolů z žižkovského kopce směrem k hlavnímu nádraží stojí po pravé straně neosobní administrativní budovy a na nich velikánské poutače přes několik pater. Jsou na nich mladí elegantní lidé a u toho nápisy: Vždycky jsem si přál mít vlastní kancelář (mladý muž s notebookem), Vždycky jsem si přál mít kancelář s výhledem (ještě mladší muž v elegantních brýlích a šále), Vždycky jsem si přála mít kancelář blízko svého domova (mladá žena v elegantních brýlích a s notebookem). Ano, už jsou tady, během tance omládli a převlékli se a teď se na nás sympaticky usmívají. Jak to dokázali tak rychle stihnout? – ještě před chvílí tančili na nádraží a už jsou na zdech tolikrát, že člověk musí ujet tři stanice devítkou, aby je všechny uviděl.

Reklama

Související články

Fejeton Aleny Zemančíkové: Hluk

Poprvé jsem se s tím, že hluk je cosi nehygienického a zdraví škodlivého, setkala brzy po převratu, když si v bývalém vesnickém kině vedle našeho domu zřídila...

Fejeton Aleny Zemančíkové: Jste to vy?

Nedávno se mi přihodilo něco, co jistě všichni znáte. Jedu metrem a proti mně, ne bezprostředně, ale šikmo přes uličku, sedí a čte knížku člověk, kterého znám,...

Fejeton Aleny Zemančíkové: Prudký tah vzhůru

V devadesátých letech jsme několikery prázdniny vandrovali s přáteli, dětmi a koněm. Bydleli jsme tehdy u Chebu na samé hranici s Bavorskem a naše kobyla byla...

Výběr článků

Načítám