Esej Ondřeje Císaře a Hany Kubátové: Proč potřebujeme sociální vědy

Rozhovor se podle všeho odehrál na Princetonské univerzitě v lednu 1946, přibližně půl roku poté, co Spojené státy svrhly atomové bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Čtvrt století předtím získal Einstein Nobelovu cenu za fyziku, konkrétně za „vysvětlení fotoefektu a za zásluhy o teoretickou fyziku“. Einsteinova obecná teorie relativity z roku 1915, se kterou si ho pojí většina z nás, byla v té době ještě nedoceněná.

Einstein svou strohou odpovědí, stejně jako celoživotním zájmem o politiku, zdůrazňoval, že technický pokrok se neobejde bez společenských výzev. Jistě si nemyslel, že je fyzika, zkoumající zákonitosti přírodních jevů, banální. Naopak. Pokud ovšem k vysvětlení chování elektromagnetického záření potřebujeme nemalé znalosti fyziky a matematiky, ani porozumění politice se neobejde bez hlubokého poznání historických, kulturních, sociálních a dalších okolností dané společnosti a doby.

To platí zejména, pokud mluvíme o politice jako o společenském řádu, o procesech a metodách rozhodování, o participaci a vyloučení z rozhodování, stejně jako o širokých dopadech těchto procesů na jednotlivce a skupiny obyvatel, tedy nejenom o politice v jejím úzkém, mocenském chápání.

Přiznejme si, že Einsteinův názor na složitost politiky, nepřímo vyzdvihující důležitost jejího zkoumání, není příliš rozšířený. S postupem času se dokonce může zdát, že společenské nebo sociální vědy, jež se studiem politiky zabývají, ztrácejí i to málo respektu, které kdysi měly.

Není překvapením, že pro část obyvatel jsou společenskými vědci ti, kteří mluví v televizi nebo píšou do novin a vyjadřují se zdánlivě ke všemu a navíc často. Pokud exaktní vědci – lékaři, fyzici či biologové – vzbuzují společenský respekt, o sociálních vědách to říct nemůžeme.

Renomé disciplín je mnohdy odvozeno od jejich skutečného nebo údajného prospěchu pro společnost, prospěchu v úzkém, často technickém slova smyslu. Zřejmě nikdo nebude pochybovat o důležitosti medicíny nebo již zmiňované fyziky. Koneckonců každý z nás někdy vyhledá pomoc lékaře, ten je navíc obvykle jedním z prvních i posledních lidí, kteří nás životem provázejí. Exaktní vědy jsou spojovány s lepším životem. Výzkum a pokrok zde jdou ruku v ruce.

Kde je ve srovnání s vývojem léků na rakovinu nebo vakcíny například na nový typ koronaviru důležitost studia společnosti? Lze to vůbec srovnávat? A k čemu jsou vlastně dobří filosofující vědci, tedy kromě toho, aby produkovali další, opět filosofující, a tedy stejně neužitečné vědce? Nemůžou si bádat třeba po večerech ve svém volném čase? A vůbec, nejlepší by bylo, kdyby konečně dělali něco užitečného!

Nad významem sociálních věd často ohrnuje nos i současná politická reprezentace, přičemž ve svůj prospěch využívá ona klišé o oborech, které potřebují nanejvýš samy sebe. Politici tak ale nečiní proto, že by měli strach o vědomostní základnu české populace. Přes všechny proklamace a závazky jim vzdělání na srdci příliš neleží.

Skutečným důvodem jejich předsudků je skutečnost, že sociální vědy jsou vůči politickým představitelům a jejich návrhům často kritické, jejich rozhodnutí nejen zkoumají, ale dávají je do širšího společenského kontextu nebo poukazují na možné nedomyšlené důsledky přijatých opatření.

Politici až na výjimky sociálním vědám nerozumějí, a ani jim rozumět nechtějí. Nepřinese jim to ostatně žádné politické body. Kritičtí sociální vědci, stejně jako příliš dotěrní novináři, je vlastně jen zdržují od práce.

Doznívající koronavirová krize rovněž napověděla, co si o sociálních vědách, ale také o fungování politiky v širokém slova smyslu, myslí někteří naši exaktní kolegové. Kapacity ve svých oborech – od kardiologie přes stomatologii až po pohybovou medicínu – opakovaně vysvětlovaly, jaké dopady bude mít pandemie na ekonomiku, nebo dokonce na samotnou demokracii a společenskou atmosféru. Vytížení exaktní vědci si nejednou našli čas vyjádřit se k otázkám, které do jejich specializace nespadají. Na nemedicínské otázky přitom jen velmi zřídka, pokud vůbec, odpovídali, že nevědí. Neřekli ani: zeptejte se našich sociálněvědních kolegů.

Vývody exaktních vědců se přitom ve společenskovědních otázkách často překlápěly do obecných a s prvoplánovou jistotou vynášených soudů o tom, jak společnost funguje nebo jak by fungovat měla. Tyto soudy zároveň zpravidla pouze odrážely vědcovu konkrétní a nutně omezenou zkušenost, nejednou jeho vlastní politické preference a někdy i předsudky.

České společenské vědy jistě mají ve světovém měřítku co dohánět. Musejí si otevřeně a kriticky vyhodnotit, co vlastně kvalitní sociální vědy tvoří. Stojí před nimi důležité otázky, jež si musejí zodpovědět, přičemž odpovědi určí podobu společenských věd u nás na několik let dopředu. Je zároveň zřejmé, že je čeká ještě dlouhá cesta. Avšak každý, kdo se aspoň trochu vyzná ve společenskovědním prostředí, ví, že v něm všechny tyto složité diskuse probíhají. Ne vždy s kýženým výsledkem, ale v tom se nijak neliší od ostatních disciplín, včetně těch exaktních.

Složitost sociálních věd spočívá především v tom, že analyzují společenské jevy, které jsou nejen komplexní, ale hlavně jsou tvořeny samotnými zkoumanými aktéry. Sociální svět, který sociální vědci zkoumají, neexistuje nezávisle na nich, dokonce je jejich poznatky dále ovlivňován. Protože jsou lidé nadáni schopností (sebe)reflexe, mohou měnit své jednání také na základě poznatků o fungování společnosti. Vědecké poznatky tedy samy spoluutvářejí společenskou realitu, o níž mají vypovídat.

Společenští vědci nezkoumají objektivně existující skutečnost přírody a její zákony, ale proměnlivou skutečnost sociální, kterou univerzálními zákony nelze popsat.

Pokud jsou společenské vědy někdy vnímány jako upovídané, je to z velké části tím, že jejich výstupy nelze vměstnat do obecných vzorců a diagramů. Každou nalezenou pravidelnost v životě společnosti může navíc narušit neočekávaná „černá labuť“, jako v případě koronavirové krize. Poznatky sociálních věd jsou tak vystaveny ještě větší nejistotě, než je tomu v případě věd exaktních.

Společenské vědy jsou založeny na mnohosti poznávacích rámců, které při pohledu na společnost využívají. Skutečnost, v níž žijeme, je natolik složitá, že nelze rozumně předpokládat, že by ji byl schopen plně zachytit jeden jediný poznávací model. Teoretické modely, jak věděli již někteří zakladatelé společenskovědních disciplín před více než sto lety, nezachycují podstatu skutečnosti, ale vždy jen její určité aspekty. Z toho plyne skromnost a pokora, s nimiž se obvykle, ovšem samozřejmě ne vždy, vyjadřují společenští vědci v médiích, když mluví o konkrétním problému, který zkoumají.

Dobrá společenská věda ví, že se skutečnost skládá z mnoha aspektů a perspektiv v nich jednajících jedinců a skupin, které je třeba nejprve znát, abychom se ke společenským otázkám mohli kompetentně vyjadřovat.

Do společenskovědních otázek nutně zasahují i politické preference a zájmy společenských vědců. V tom se nijak neliší od svých exaktních kolegů, pokud se ti rozhodnou komentovat společenské dění. Liší se však velmi podstatně v tom, že na rozdíl od většiny exaktních vědců mají dnes společenští vědci nástroje sebereflexe, které jim umožňují s hodnotově zabarvenými otázkami transparentně pracovat.

Každý společenský vědec ví, že často vzývaná myšlenka hodnotové neutrality vědeckého poznání spočívá především v tom, že na každého vědeckého pracovníka klade břímě sebereflexe, což jej nutí činit vlastní hodnotová východiska čitelnými. Na rozdíl od řady exaktních vědců, kteří se vyjadřují ke společenským otázkám, jsou si sociální vědci vědomi toho, že jen sebereflexe vlastní pozice, a nikoli její prezentace jako objektivního východiska, umožňuje dosáhnout relativně objektivní znalosti o daném společenském fenoménu.

Jak dnes upozorňují i příspěvky v těch nejvýznamnějších odborných časopisech, soudobé krize bez společenskovědní kompetence nevyřešíme. Zásadní problémy dneška – ať už jde o současnou koronavirovou, nebo o klimatology předvídanou klimatickou krizi – nejsou zvládnutelné jednoduchým technickým postupem. Naopak, jde o komplexní otázky, jejichž řešení budou dlouhodobá a vždy neúplná, nejistá a dočasná, vyžadující pravidelné revize v reakci společnosti na ně. Budou vyžadovat nejen pochopení společenské dynamiky, ale také hledání cest vyjednávání a komunikace těchto řešení napříč společností, aby pro ni byla vůbec přijatelná.

Stejně jako nemůžeme odvodit politiku boje s koronavirem jen z epidemiologie, nemůžeme ani politiky ochrany klimatu odvozovat jen z klimatologie. Například během koronavirové krize navrhované uzavření hranic až na dva roky nebo život v malých komunitách sice asi skutečně můžou zastavit šíření viru, zcela ovšem přehlížejí rozdíl mezi dodržováním povinných fyzických odstupů a sociálními vazbami, které dnes lidstvo propojují napříč hranicemi i kontinenty. Vynucované nebo doporučované zásady chování nemůžou stát jen na technicistních postupech, které dlouhodobě přehlížejí společenskou realitu.

Všechny tyto složité, někdy se říká dokonce „zlomyslné“ společenské problémy, před nimiž dnes stojíme, nejsou dlouhodobě řešitelné s klapkami na očích. Neexistuje žádný laboratorní experiment, který je za nás vyřeší. Neexistuje nejspíše ani taková vakcína, která bude fungovat na tento a zároveň všechny další možné typy virů. Globální problémy vyžadují inkorporaci nejistoty, vyjednávání a vysvětlování do rámce jejich řešení. Ta musejí být pragmatická, postupná a srozumitelně vyložená. Je přinejmenším potřeba pochopit rozdílné společenské kontexty, abychom takové postupné kroky mohli v různých prostředích vůbec realizovat.

Žádná krize, ani ta současná koronavirová, není bez společenských věd zcela zvládnutelná. Musíme si ovšem uvědomit, a na to upozorňují i někteří další vědci, že současné výzvy nelze vyřešit jednou a provždy, lze je řešit pouze znovu a znovu.

Ostatně podobně se přistupovalo k nebezpečí nukleárního konfliktu, k jehož složitosti se vyjadřoval Einstein. Ani nebezpečí atomové války a jeho měnícím se a znovu vyjednávaným a nakonec úspěšným řešením, ani současným globálním problémům a jejich možným řešením není bez společenských věd nejen možné porozumět, ale ani je srozumitelně komunikovat.

Autor a autorka jsou společenští vědci.