Hlavní obsah

Efekt motýlích křídel. Blízký východ očima Břetislava Turečka

Právo, Jan Rovenský, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Nemine den, kdy by člověk v novinách, v televizi nebo na internetu nenarazil na zprávu o islámských teroristech nebo o lidech prchajících za lepším životem do Evropy. Být informován o tom, že se tak děje, není nic složitého. Ale pochopit, že existuje souvislost třeba mezi americkou provokací z konce sedmdesátých let a sebevražedným atentátem v německém Ansbachu o skoro čtyřicet let později, to už je vyšší dívčí.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Břetislav Tureček

Článek

V nejnovější knize Břetislava Turečka Blízký východ nad propastí (Knižní klub 2016) máte příležitost se dozvědět třeba právě i to, proč mávnutí motýlích křídel na prašné afghánské pláni způsobí o několik desetiletí později uragán v Evropě.

Jde už – po Světlech a stínech islámu, Nesvaté válce o Svatou zemi a Labyrintem Íránu – o čtvrtou Turečkovu knihu. Středobodem nejnovější monografie novináře (dlouho byl blízkovýchodním zpravodajem Českého rozhlasu a předtím redaktorem Práva) a vedoucího Centra pro studium Blízkého východu na pražské Metropolitní univerzitě je pak zmíněný islámský terorismus a uprchlická krize.

„Žádný z blízkovýchodních otřesů nepřišel jako blesk z čistého nebe,“ upozorňuje Tureček, který osvětluje, jak i pro nás neuchopitelné rozdrcení syrského vojáka tankem extremisty z tzv. Islámského státu má svou vnitřní, byť naprosto zvrácenou logiku. Autor neklouže po povrchu, ale poctivě a podrobně jde ke kořenům problémů, které dnes představují hrozbu vlastně pro celý svět.

Blízký východ nad propastí se pohybuje na pomezí žurnalistiky a vědecké práce a lze říci, že si bere to lepší z obou světů. Knihu nezatěžuje zbytečný terminologický balast často příznačný pro některé odborné publikace. To, že je svou formou přístupná, však neznamená, že by autor neměl co předat lidem, kteří se o problematiku Blízkého východu delší dobu zajímají, nebo že by opomíjel odbornou literaturu – naopak, tato monografie je dokladem, že Tureček je čím dál více doma i na akademické půdě.

Jistě lze knize některé věci vytknout. Mohla určité jevy a události detailněji rozebrat, například náboženské kořeny extremismu, a jiné, které trochu odvádějí pozornost od tématu, zase vynechat. Celkový dojem z knihy je ale pozitivní.

Umocňují ho nejen autorovy vlastní zážitky z terénu, ale i rozhovory s plejádou lidí počínaje diplomaty a politiky přes agenty tajných služeb a akademiky až po novináře a pracovníky nevládních organizací, a to nejen z ČR, ale i ze zahraničí. Nedocenitelná je i československá a později česká stopa, která se táhne knihou jako červená nit a která dokazuje, že také malá země uprostřed Evropy může sehrát podstatnou roli i na tak vzdálených místech, jako je Blízký východ, ať už jde o výcvik možných teroristů, nebo o problematickou úlohu českých zbrojovek.

Výsledkem Turečkovy práce je důkladná „důkazní archeologie“, díky níž čtenář pochopí, proč vede přímá linka od Bílého domu k sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979 a z ní k nynějšímu globálnímu džihádu, proč někdejší po uliční grázlíci nacházejí očistu v brutálních masakrech lidí, jako byl ten v pařížském hudebním klubu, ale i proč rodiče v Pákistánu nechtějí očkovat své děti proti obrně nebo jak může milující egyptská matka nechat obřezat svou dceru.

V této souvislosti autor popisuje svou zkušenost z Egypta, kde mapoval názory místních, kteří kampaně bojující proti této barbarské tradici považují za jeden z nástrojů Západu, jak rozvrátit egyptskou společnost. V zemi, kde je 96 procent žen obřezáno, převládají názory jako: „Na satelitu vidíme západní porno a tam to jedna žena dělá se třemi chlapy najednou. To je proto, že není obřezaná! A vy chcete, aby naše dívky byly stejné?“

Jedna místní lékařka bojující proti tomuto zvyku to vysvětluje: „O obřízce žen obvykle rozhodují matky děvčat, otcové v tom nehrají větší roli. Někdy je otec proti obřezání dcery, ale matka stejně nechá děvče obřezat za jeho zády. Zároveň však ženy argumentují, že to vlastně dělají kvůli mužům, že muži preferují obřezané manželky. Vychází to z přesvědčení, že v manželství budou ženy vyžadovat příliš sexu a muži je nedokážou uspokojit. Tak si to lidé představují.“

Autor nenabízí jen odpovědi, ale také provokativně nahlodává mnohé naše představy. Pobaví rozšířenou blízkovýchodní představou, že američtí vojáci nosí sluneční brýle proto, aby mohli rentgenovým viděním, které pronikne oblečením, šmírovat zahalené muslimky, a zároveň zarazí zjištěním, že turečtí studenti Česko mnohdy vnímají hlavně jako velkovýrobnu porna. Od toho je jen krok, abychom se ptali, nakolik jsou naše vlastní představy o muslimech stejně pitomé jako ty o rentgenových brýlích, ale také zda se za novoročními útoky v Kolíně nad Rýnem neskrývá ještě něco jiného než jen sexuální frustrace mladých uprchlíků.

Drásajících otázek Blízký východ nad propastí nabízí víc než dost. Nutí nás ptát se, zda západní politici často nejednají na poli mezinárodní politiky stejně nezodpovědně jako parta výrostků hrajících si se zápalkami v seníku, jestli sovětská invaze v Afghánistánu přinesla pouze utrpení či zda se pád Kaddáfího vlády skutečně nějak pozitivně odrazil v životech obyčejných Libyjců, jak si tehdy malovala renomovaná média.

„V době libyjské revoluce a počátku tamní občanské války mě nejednou udivilo, jak byla tato země obvykle vykreslována v českých, ale i mnoha západních médiích,“ píše Tureček. „Vynořily se šiky libyjských opozičních aktivistů popisujících život v zemi v nejčernějších barvách. Novináři jim šli často na ruku a bez jakéhokoli prověřování faktů psali o děsivé hospodářské situaci a podobně. Za Kaddáfího vlády přitom měla šestimiliónová země jednu z nejvyšších životních úrovní v Africe (…), v zemi bylo bezplatné školství i zdravotní péče, muži se v průměru dožívali jednasedmdesáti, a ženy dokonce sedmdesáti šesti let. Tyto skutečnosti však nezapadaly do příběhu nelidského diktátora zbídačujícího národ, kterého se chystali svrhnout po svobodě toužící partyzáni a disidenti.“

Autor nás dále podněcuje k zamyšlení nad tím, kolik muslimů se dalo k džihádistům kvůli vlastní či zprostředkované zkušenosti s týráním v tajných věznicích CIA, nebo nad cynismem začarovaného kruhu vyzbrojování a následné humanitární pomoci mířících do válkou sužovaných regionů z civilizovaných demokratických zemí.

Především pak nahlodává naše představy o hodném Západu, jimiž se chlácholíme tváří v tvář fotkám rozbombardovaných měst a trpících lidí. Čtenář se mimoděk sám sebe ptá, jestli skutečně stojíme na straně dobra, nebo jsme se jen neocitli ve víru velmocenských zájmů západních společenských elit.

Tureček ve svém díle vzpomíná na – mnohdy bohužel trefný – novinářský bonmot: „Nenechám si dobrý článek zkazit fakty.“ Jak ale dokazuje v Blízkém východě nad propastí, i fakta mohou vydat nejen na dobrý článek, ale rovnou na celou knihu.

Břetislav Tureček

Břetislav Tureček Blízký východ nad propastí

Knižní klub

Foto: archív nakladatelství Knižní klub

Břetislav Tureček: Blízký východ nad propastí

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám