Hlavní obsah

Dora Viceníková a spol. přecházejí z Reduty na Zábradlí: Pražské divadlo z Brna

Právo, Klára Fleyberková, SALON

Dora Viceníková (1976) je výraznou osobností brněnské divadelní scény. Jako dramaturgyně spoluformovala osobitou poetiku Divadla Reduta, kde volbou mnoha titulů – Ouředníkova Europeana či Carrierův Nenápadný půvab buržoazie – dokázala, že se nebojí přenést na česká jeviště to, co se na nich dosud neobjevilo. Že je žena odvážná, potvrdila i letos, kdy se spolu s Petrem Štědroněm a Janem Mikuláškem chopila od domova vzdáleného Divadla Na zábradlí.

Foto: Petr Horník, Právo

Dora Viceníková

Článek

Jak prožíváte velký přesun z Brna do Prahy?

Prožíváme velké kotrmelce, naštěstí je v divadle tak hektický režim, že se ani příliš nestíhám zamýšlet nad tím, kolik vztahů jsem odstřihla, jak moc jsem se vykořenila a jestli budu schopná najít si tu nový domov. Nejdřív práce, pak až osobní záležitosti. Navíc divadlo je tak trochu simulace rodiny a vzhledem k tomu, že nás z Brna přišlo víc a trávíme v podstatě celý život v divadle, není to až tak velký náraz. A v něčem mi tahle změna dělá i dobře. Všechno je pro mě nové, nejenom herci a prostor, ale i to, že vůbec netuším, kde je pošta a kam si mám jít koupit zeleninu. Hledám tak znovu úplně elementární věci, což je výborné okysličení mozku. Když člověk vypadne ze zajetých kolejí, je rázem ostražitější.

Proč jste se rozhodli také pro přenos některých inscenací z Reduty do Prahy?

Abychom rychleji nastolili poetiku, kterou chceme Divadlu Na zábradlí vtisknout. Přenesené věci teď musíme adaptovat pro zdejší menší prostor, což s sebou nese částečnou změnu hereckého obsazení a především scénického řešení. Ačkoli ve světě je takový přesun repertoáru poměrně běžný, v českém prostředí se zdá být vcelku bezprecedentní. A rozhodně není snadný. Občas se s tím trochu pereme, na druhou stranu zjišťujeme, že komorní scéna dodává řadě situací ještě vyšší kvalitu, a vznikají tak momenty, o kterých jsme dosud neměli tušení. A téma se tím nikterak neztrácí.

Je to právě téma, co je pro vás v divadle nejdůležitější?

Téma je podle mě úplný základ. Téma, obsah nebo jakýsi názor je myslím důležitější než velikost jeviště i než slova na něm pronášená. Například Buržoazie je inscenace, ve které padne opravdu minimum replik a Šedá sedmdesátá, jejichž premiéra se chystá na listopad, budou z velké části úplně beze slov.

I proto dávám přednost nedivadelním textům, vidím v nich v tomto směru větší potenciál. Ty dramatické jsou z mého pohledu dost významově okleštěné. Když se třeba pokoušíme přetavit do divadelního tvaru korespondenci Voskovce a Wericha nebo Juráčkovy deníky, je to nesnadný úkol, ale zároveň fascinující a vzrušivá práce, pro niž se tou trnitou cestou vydávám ráda.

Podstatná témata by ale měly přinášet i současné divadelní hry. Je jich podle vás nedostatek?

Českých dramat jako takových je poměrně dost, ale jen málo z nich stojí za řeč. Jde především o to, že se u nás nově vzniklé hry těžko dostávají na jeviště a ve chvíli, kdy se to nepodaří, autor postrádá jakoukoli zpětnou vazbu, díky níž by se mohl vyvíjet a zdokonalovat. Ani v historii nemáme moc příkladů kvalitního dramatu, takže se nezrodila žádná linie, která by se dál vyvíjela. Každý nový text je další pokus od nuly.

Lepší cesta je, myslím, když hra vzniká přímo na míru souboru, pro konkrétní inscenaci. A ideálně pokud se ještě předem stanoví ono téma, k němuž se divadlo chce vyjádřit. Pak je pravděpodobnější, že z toho vzejde funkční a zajímavý text, potažmo inscenace. Jenže takový postup vyžaduje zodpovědnou práci, klid a dostatek času. A toho se nám mnohdy nedostává.

Dneska je ale také dost v módě moderně uchopovat klasické texty, k čemuž jste se kdesi nevyjádřila úplně nekriticky…

Můj mírně kritický komentář vyvstal ze zcela konkrétních reakcí jistých odborníků na náš program pro nadcházející dvě sezóny. Rázem se z jejich řad ozval pláč po moderním uchopení klasiky, které nám prý v repertoáru „chybí“. Samozřejmě je to regulérní možnost a je jenom dobře, když se to někomu podaří. Výsledek ovšem podle mě nestojí ani tak na názoru režiséra, je to spíš cvičení jeho stylu, důvtipu či invence. Nevím, proč se do takového boje pouštět, když ne vždy přináší nový význam.

Podobné inscenace ovšem určitě mají své místo na repertoáru velkých scén, které by přeci jen měly ctít tradici. A jak jinak ji ctít než pohledem dnešního tvůrce. Protože ve chvíli, kdy budeme stále dokola inscenovat klasiky v rádoby dobových kostýmech a historickém pojetí, nepohneme se z místa. Jsem tedy rozhodně pro klasiku v novém, jen si zkrátka myslím, že patří jinam než do sálu pro sto sedmdesát diváků. Tam by měl být tvůrce o něco odvážnější i v oblasti textu a pomyslnou laťku by měl divákům neustále zvyšovat.

Foto: Petr Horník, Právo

Dora Viceníková

Věříte, že ji diváci nakonec vždycky nějak přelezou?

Když jsem v Brně působila v Mahenově činohře, tedy na velké scéně téměř pro sedm set diváků, padala na mě těžká skepse. Divák kamenných divadel je konzervativní a téměř alergický na jakékoli modernější pojetí. Naději ve mně vzbudila až práce v Redutě, kde se divácká obec neustále zvětšovala, pravidelní návštěvníci na nás byli napojení a poskytovali nám zpětnou vazbu.

Uvidíme, co nás čeká na Zábradlí. Když jsme ale s Redutou hostovali v Praze – a bylo to mockrát – často jsme slýchali, že děláme divadlo pro pražského diváka. Co přesně to znamená, ještě nevím, zatím mů žu jen doufat, že se opět po čase ustálí okruh těch věrných. I když se nikdy nezavděčíme všem.

A jakým způsobem byste chtěli svého diváka oslovit?

Divadlo obecně se pořád více uzavírá a stává se jakousi konzervou kultury. Naší snahou je tuto tendenci rozbít a ukázat, že divadlo může člověka vyprovokovat a otevřít mu i ty otázky, o nichž by možná nechtěl ani slyšet, natožpak přemýšlet. Jde o to, vyvolat živý dialog, který bude pokračovat i po spadnutí opony. Divadlo asi nemá moc ve společnosti cokoli změnit, ale má moc se k tomu vyjádřit a spustit debatu, která pak může vyústit i v nějakou reakci. Proto se každou inscenací snažíme reagovat na současnost. I skrze zacílení na jiné období dějin, jako ve Zlatých šedesátých nebo Šedých sedmdesátých, vždy chtě nechtě řešíme dnešek.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám