Článek
Nedlouho po začátku sezóny už za sebou máte několik premiér. To jste se rozhodl, že se teď budete režií královsky živit?
Neřekl jsem si, že jako režisér zbohatnu, protože ani netuším, jak bych něco takového udělal. Touhle prací se dá nějak uživit, ale víc asi chtít nemůžu. Z platu uměleckého šéfa v Činoherním studiu mi, ve chvíli, kdy poplatím základní věci, zůstane šest tisíc. Takže je prostě třeba mít různé melouchy. U herců je to trochu něco jiného, ti mají možnost vydělat si nějaké peníze za natáčecí den seriálu. Pro režiséry ale tyhle jednodenní, dvoudenní přivýdělky nejsou, takže pokud si chtějí trochu přilepšit, musí prostě pracovat i na dalších věcech.
V mém okolí došlo ale za poslední dobu k několika fyzickým kolapsům z vyčerpání, to dříve nebývalo. Lidé jsou k smrti unavení, což může mít dopad i na kvalitu finálního výkonu nebo inscenace. A to všechno jde ruku v ruce s výrazným podceněním a podfinancováním „živé“ kultury.
To je ostatně téma, které se vás teď v Ústí citelně dotýká…
To je téma, které se dotýká téměř všech divadelních scén. Ale je pravda, že současná situace Činoherního studia je velmi vážná. Dostáváme teď dotaci devět a půl miliónu a náš celkový rozpočet je šestnáct. Něco jsme schopní vydělat na zájezdech, něco na vstupném, takže jsme vždycky byli na nule nebo i lehce v plusu. Jen díky tomu máme poměrně slušný rezervní fond, který teď ovšem v dohledné době rozpustíme, a pokud se bude podobná situace opakovat i příště, nastanou potíže. A to si rozhodně nijak nevyskakujeme, v tuhle chvíli máme nejmenší možný počet zaměstnanců. Je to stejné, jako kdyby se měl fotbalový klub obejít bez masérů nebo kustoda a všechno by zůstalo jen na trenérovi a hráčích; maximálně by jednou za čas někdo posekal trávník. Divadlo dál funguje jenom díky entusiasmu všech zbylých zaměstnanců. Je evidentní, že ho magistrát vede k plíživé smrti. Asi si netroufne ho od stolu zavřít, postupně nás ale zřejmě donutí k sebevraždě.
V čem vidíte hlavní důvod takového postoje magistrátu?
Celý Ústecký kraj je vlastně tak trochu Divoký západ. A Ústí nad Labem je kvůli všem tunelům a jen minimálně promyšleným investicím město před bankrotem. V současné době jsou na magistrátu lidé, kteří „živé“ kultuře moc nerozumějí a je veřejným tajemstvím, že celé město má pod palcem několik kmotrů. A ti si nahoru dosadí kohokoli, kdo jim za pěkné auto odhlasuje, co je třeba.
Zásadní problém je však možná celá nálada města. Ústí nad Labem je naprosto posedlé duchem nihilismu, který v něm zakořenil už v devatenáctém století, zřejmě i kvůli všudypřítomným dolům. Přitom má ale ohromující historii. Na konci rakousko-uherské monarchie šlo o takové Silicon Valley. A najednou je všechno pryč. To město je jako krásná ženská se zjizvenou tváří. Točí se v začarovaném kruhu – na magistrát, který může něco změnit, se rekrutují lidi zase z té nihilistické vrstvy.
To je ta nihilistická vrstva tak rozsáhlá?
Přece jen je to stotisícové město… Ústí je sice stotisícové město, ale dokonale klame tělem. Ve skutečnosti se jeví, jako by mělo jen třicet tisíc obyvatel, protože těch zbylých sedmdesát jsou lidé bez hlubšího občanského zaujetí, pro které je třeba divadlo něco, co k životu absolutně nepotřebují, a vlastně ani netuší, jak s ním mají zacházet. Může se zdát neuvěřitelné, že jako scéna se sto dvaceti místy ve stotisícovém městě, kde je notabene několik tisíc studentů, vůbec někdy máme problém s návštěvností. A samozřejmě se snažíme, aby pro nás místní studenti byli partneři, ovšem když se ve studentské anketě jako nejoblíbenější film umístí Kameňák 3, nemůžeme při nejlepší vůli takové lidi jako partnery vnímat.
To jasně souvisí s výchovou a vzděláním. Běžně se nám stává, že se na dopoledních představeních pro děti suverénně nejhůř chovají učitelky. Sdílení umění ale není věc, se kterou se člověk narodí, je to vztah, k němuž musí být vedený, který musí postupně budovat. Kultura zkrátka vždycky jde po boku vzdělání a celospolečenské nálady. Koneckonců kdykoli se jí v historii dařilo, bylo to proto, že ji ti nejvýše postavení dokázali posoudit. Goethe, Schiller či Lessing by nikdy nepřinesli žádné reformy, kdyby jim lidi nad nimi nevěřili.
Ti nejvýše postavení tedy dnes síle kultury nevěří?
Na to krásně odpovídá historka z dob, kdy jsme se měli spojovat s operou. Tehdy nás bývalý primátor Jan Kubata upozornil, že jestli se budeme rozčilovat, udělá referendum, v němž položí otázku, zda lidé chtějí spíš Činoherní studio, nebo nové trolejbusové zastávky. Jaká by asi byla odpověď?
Bohužel spousta lidí, kteří mají potřebné vzdělání, zatuhla v jisté konformitě poustevnictví a nesnaží se vzít věci do svých rukou. To je škoda, protože to bývají inteligentní osobnosti s rétorským nadáním. Mohli by se pustit třeba do ODS nebo ČSSD a trochu tyhle velké strany rozředit. Pokud se má něco celospolečensky změnit, tak je potřeba pár jedinců, kteří to na sebe vezmou, všechno zvrátí a nechají se přitom zničit. Jakmile se nakonec někdo takový najde a skočí do toho, strhne se lavina, protože lidi teď vyčkávají na jakýkoli pro ně pochopitelný argument. Celospolečenská nálada je už dost třaskavá a chvíle, kdy všichni vyjdou do ulic, je podle mě blízko.
Jenže někdo, kdo se pro zvrat nechá zničit, se asi jen tak nenajde. Jak zatím přesvědčit ty, kteří teď rozhodují, že podporovat umění má význam?
Nedávno jsem například zjistil, že odborníci z VŠE každé dva roky sestavují jakousi tabulku návratnosti investic. Nejlíp si pravidelně vede turistika a kultura, nejhorší investiční možností je pak hnědé uhlí a těžba vůbec. Ačkoli to nikdo nechce slyšet, je to obrovský argument v ekonomické rovině. A mnohde ve světě už přišli na to, že podporovat umění se vyplatí, tak se to snad dřív nebo později stane i tady.
A do té doby?
Do té doby ještě umře pár institucí a pár lidí si zkazí život tím, že od divadla odejdou, protože potřebují z něčeho žít. V devadesátých letech se stal zázrak a zrodil se velmi silný underground, jenže těm lidem je dneska čtyřicet a už nechtějí převracet každou korunu, chtějí normálně fungovat.