Hlavní obsah

Čínský spisovatel Jen Lien-kche: Hlavně to tu nějak přežít

Právo, Tereza Šimůnková, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Jen Lien-kche (1958) je prvním autorem z pevninské Číny, který k nám přijel sám na pozvání nakladatele (Verzone od loňska vydává edici moderní čínské literatury Xin). „Jeho román Čtyři knihy je totiž tak úžasným úkazem, že se nám zdálo málo ho pouze přeložit,“ vysvětluje Jenova překladatelka Zuzana Li, která také tlumočila náš rozhovor. Jen Lien-kche ve své knize téměř biblickým, odosobněným, zároveň extrémně naléhavým jazykem vypráví osudy „reakcionářů“ v převýchovném táboře poblíž Žluté řeky, s nimiž prožíváme „klasické složky“ čínského traumatu (tavení oceli, pěstování obilí, hladomor) v místě, kde jedinou cenou za přežití je cizí i vlastní krev.

Foto: Jan Mudra

Jen Lien-kche

Článek

Podle hlavního hrdiny Spisovatele stačí hrst pražených bobů denně, aby člověk neumřel hlady. Jaké máte zkušenosti s hladem vy?

Patří mu moje první vzpomínka. Jsou mi čtyři nebo pět let a maminka mě vede kolem valu z dusané hlíny okolo naší vesnice, ukazuje na něj a říká: „Tenhle druh hlíny můžeš jíst a tenhle jíst nesmíš, to by ti bylo špatně a mohl bys umřít.“ Za hladomoru se taky jedla kůra, takže mě maminka učila, které druhy jsou pro člověka poživatelné a které ne. Tehdy už bylo to nejhorší za námi, ale chtěla mít jistotu, že to všechno znám, kdyby se hladomor vrátil. Vyprávěla mi, že lidé byli tehdy tak nateklí vodou, že se už ani nemohli hýbat, jen leželi na posteli a čekali.

Já strávil převážnou část dětství za kulturní revoluce a to bylo, co se týče zásobování, o něco lepší. Vyrůstal jsem v poměrně odlehlé vesnici, a abychom měli dostatek potravin, pěstovali jsme pšenici, tu jsme pak vozili do města a měnili za dvojnásobné množství otrub. Jinak bychom nepřežili zimu. Bylo mi to vždycky ukrutně líto, protože pšeničná mouka chutná mnohem líp než mouka z otrub. Každý rok jsem se nemohl dočkat Svátků jara, protože to byl jediný den, kdy jsme se jako děti mohly doopravdy nacpat.

Jak kluk ze zapadlé čínské vesnice šedesátých let objeví literaturu?

Přes rodiče to nebylo, oba byli negramotní. Zato moje starší sestra už chodila do školy a uměla číst a psát. A protože často stonala, půjčovala si domů knížky ze školní knihovny a pak je potají četla večer v posteli. Moje maminka z toho byla upřímně nešťastná, protože jsme museli šetřit petrolejem. Sestra sice na její naléhání poslechla, zhasla a dělala, že spí, ale ráno jsme zjistili, že hned jakmile usnul zbytek rodiny, si tu lampičku zase zapálila a četla dál. A mě ohromně zajímalo, co to je, že jí to stojí za tyhle scény. Ty školní knížky většinou popisovaly romantické revoluční hrdiny, kteří zachránili Čínu ze spárů kapitalismu, ale jednou přinesla starou buddhistickou legendu o opičím králi. A ta mě uchvátila. Do té doby jsem totiž o existenci jiné než revoluční literatury neměl tušení. Ta knížka v naší vesnické knihovně přežila jen proto, že lidé chápali hlavního hrdinu – původně nadpřirozeného bojovníka na cestě za posvátnými spisy – jako lidového revolucionáře.

V jedné z úvodních scén Čtyř knih zabaví nezletilý táborový velitel Dítě vězňům jejich porůznu poschovávané knihy, které pak pálí na obrovské hranici. Ale jak je možné, že je vůbec měli?

Čtyři knihy se neodehrávají v gulagu, ale pouze v převýchovném táboře, kam byli umístěni intelektuálové v rámci kampaně proti pravičákům v roce 1957. Převýchova prací nebyla vnímána jako vězení, takže bylo dovoleno vzít si z domova osobní věci včetně knih. Co se týče jejich pálení, docházelo k němu jen někde, většinou stačilo zapečetit knihovnu.

Po roce 1978 se Čína vydala na cestu reforem a seshora nařídili, že je třeba zvýšit kulturní povědomí obyvatel včetně vojska. Proto bylo vydáno nařízení, že všechny armádní jednotky budou mít knihovnu, a protože literatuře nikdo nerozuměl, vojákům se nakoupilo plošně, co bylo v knihkupectvích. Právě takhle se mi, jako vojákovi, do ruky poprvé dostala třeba Kafkova Proměna. Vůbec jsem jí tenkrát nerozuměl a nedokázal se do ní začíst. Naopak mě ohromně uchvátily Jih proti Severu a evropská literatura 18. a 19. století – Balzac nebo Hugo. Měl jsem štěstí, že jsem se stal knihovníkem naší jednotky. Knihovna otevírala pro čtenáře jenom v neděli, ale já v ní mohl strávit celý týden. Z české literatury jsem tenkrát četl také Osudy dobrého vojáka Švejka a říkal jsem si, jaká je to v té Haškově armádě pohoda.

Jaké to bylo v té čínské?

V armádě jsem strávil 26 let a byl jsem tam rád – měl jsem jídlo, práci, nemusel jsem se strachovat o holý život, nakonec proto jsem odešel z naší vesnice. Přes den jsem psal politické proslovy armádním pohlavárům, večer povídky a romány. Zároveň mě přijali do výcvikové skupiny tvůrčího psaní, kam chodil také loňský nobelista Mo Jen a kde jsme v zásadě měli v tvorbě volnou ruku. I poté, co jsem začal mít literární úspěch, jsem velice dlouho váhal, jestli se vydat cestou spisovatele, nebo pokračovat v kariéře vojenského úředníka.

Co bylo bodem zlomu? Problémy s vašimi knihami, které – jakmile jste přestal psát povrchní realistická díla – byly jedna po druhé zakazovány?

To ani ne. K naší jednotce jednou přijel na kontrolu důstojník z Pekingu. Tenkrát jsme na základně chovali slepice a kachny na přilepšenou, vypadalo to trochu jako na vesnici. A jeho to hrozně rozčílilo. Ráno jsme vstali a našli všechnu drůbež pobitou. Bylo to otřesné. Navíc k tomu nahlas nikdo neřekl ani slovo, všichni se chovali velmi devótně. V té době jsem dostal nabídku na povýšení na šéfa propagandistického oddělení, ale po tomhle zážitku jsem se rozhodl radši psát.

Nejvýraznější postavou Čtyř knih je pro mě nezletilý velitel tábora jménem Dítě, který chce být na začátku románu rozříznut sekačkou, pokud jeho vězni nesplní absurdní hospodářský plán, v závěru se po propuštění přeživších vězňů sám ukřižuje v záplavě rudých květů. Je nevypočitatelný, fanatický, ale zároveň upřímně oddaný své vizi. Je symbolem idealistů, kteří uvěřili v komunismus?

Malý Hitler i malý Ježíš Dítě je bezesporu nejkomplikovanější postavou, kterou jsem kdy vytvořil. I pro mě samotného je obtížně uchopitelná, je amalgámem mnoha různých inspirací a nemůžu vám dát návod k jejímu čtení, protože sám nevím.

Ale hlavní idea je, že podíváte-li se na historii světa a Číny, zvlášť pak na diktátorské režimy, máte pocit, že jsou výplodem zlé dětské hry. Chlapečci si hrají na vojáky a lidé umírají. V mé tvorbě se obrazy a postavy, které jsem neměl racionálně promyšlené, objevovaly už dříve, ale během psaní Čtyř knih jich bylo tolik, že jsem si uvědomil, že už nepíšu absurdní nebo fantaskní román, že tohle není nic, co by bylo kdy popsáno, ale nová forma psaní. Snad by se to dalo nazvat sakrálním realismem, niterným realismem nebo realismem duše.

Jste věřící?

Ne ve smyslu příslušnosti k nějakému náboženství. Zvlášť dnes lze být duchovní osobou i bez toho. Povím vám zvláštní zážitek z Anglie, kde jsem se nachomýtl na mši pro čínské věřící. V chrámu vládla úžasná atmosféra, lidé se k sobě navzájem chovali tak krásně, až mě to dojalo, ale pak ke mně přišel kněz a začal mi tvrdit, že mám problémy s páteří a že mě vyléčí jedině Bůh skrze masáž, kterou mi on tady hned na místě poskytne, což taky okamžitě udělal. Bylo to fyzicky něco tak nepříjemného, že jsem to vnímal skoro jako facku, která mě z toho kostela vyprovodila a zavřela mi jeho brány, aniž bych dostal skutečnou šanci ztotožnit se s jejich vírou. Mimoto si myslím, že intelektuálové se nemůžou zbavit toho, aby neustále o něčem pochybovali. Já mám pochyby o existenci boha i o existenci reálného života, pochybuju úplně o všem.

V závěrečné a klíčové čtvrté knize přinášíte vlastní verzi sisyfovského mýtu. Podle vás se Sisyfos smíří se svým údělem, což ovšem bohové ocení tím, že ho nově nechají „tlačit balvan z kopce“. Nešťastník se po čase ale srovná i s tímhle trestem a má hrůzu z jediného: aby i na to bohové nepřišli… Podle vás je rezignace východiskem?

Tak není to to nejideálnější, co můžete udělat… Ale jestli si pamatujete, když pak Sisyfos „tlačí kámen dolů“, znovu prochází procesem utrpení a znovu nalézá smíření, jednoho dne spatří pod kopcem klášter s kouřícím komínem, domy, vesnici a hrající si děti, výjev běžného života. Podle mě má obyčejné žití někdy mnohem větší sílu než veliká síla někde nahoře a určitým způsobem přežití je najít krásu v každodennosti. Protože ať už je naše náboženské, politické nebo filosofické přesvědčení jakékoli, stejně to tu hlavně musíme den za dnem přežít.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám