Článek
Proč jste se začal zajímat o český jazyk a českou literaturu?
Češtinu jsem se začal učit v roce 2001, když jsem se přestěhoval do Brna. Potkal jsem tam svou ženu, která vyučovala angličtinu na stejné jazykové škole jako já. Kromě ní a její rodiny mě k zájmu o váš jazyk na začátku přivedly hlavně filmy Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka a písně Jaromíra Nohavici, které jsou samy o sobě dostatečný důvod k tomu, aby se člověk chtěl naučit česky.
Dnes žijete v Oxfordu a donedávna jste učil na tamní katedře bohemistiky. Jak to s tímto oborem ve Spojeném království vypadá?
Bohemistika se v Británii učí na pěti univerzitách a na většině z nich musí vedoucí kateder každých pár let bojovat o přežití oboru. Na skotské Glasgow University zavřeli slovanské jazyky – nejen češtinu, i polštinu nebo ruštinu –, ale díky doktoru Janu Čulíkovi a jeho kolegům katedra znovu vstala jako fénix z popela a stala se součástí katedry moderních jazyků a kultur.
Jak Jan Čulík už léta upozorňuje, postupná „komercionalizace“ univerzit nejen ve Velké Británii pomalu vede k zavírání nevýnosných oborů – vedení univerzit podporují hlavně informatiku a podobné oblasti, které mají šanci přitáhnout studenty z Číny a západní Evropy. V takové situaci by mohla být opravdu klíčová podpora českého státu. Takzvaná „kulturní diplomacie“ bývá v mnoha případech velmi efektivní a osobně si myslím, že nejlepší přátelé české literatury a české kultury vůbec ve světě jsou často právě učitelé a studenti bohemistiky na zahraničních univerzitách.
Čím ještě by český stát mohl pomoci propagaci naší kultury v zahraničí, třeba v Británii?
Je pozitivní, že Česká republika letos o sto procent zvýšila dotace na zahraniční překlady. Důležitá je i podpora Českého centra, které pořádá každý rok mnoho akcí a zve do Británie české umělce. Letos v květnu měl malou „univerzitní tour“ po Anglii Tomáš Zmeškal – navštívil školy v Sheffieldu, v Bristolu a v Londýně. A na jeho vystoupení chodilo hodně lidí, kteří nejsou spojení s univerzitami, ale zajímají se o literaturu.
Jakou pověst vlastně česká literatura ve Spojeném království má?
Všichni znají Milana Kunderu. Trochu mě mrzí, že celou českou literaturu v myslích Britů zastupuje jeden autor – je to podobné jako s Harukim Murakamim, který je v Británii zase nejznámějším zástupcem japonského písemnictví, přitom v samotném Japonsku za nejlepšího současného spisovatele zdaleka považován není. Sečtělí, vzdělaní Britové znají z české literatury ještě jména Bohumila Hrabala, Karla Čapka nebo Václava Havla, i když jejich díla většinou nečetli.
A dokázal překonat práh pozornosti sečtělých Britů nějaký současný český autor?
Bohužel ne. Ale české knížky vycházejí, například v malém nakladatelství Jantar, které před zhruba šesti lety založil Michael Tate, absolvent pražské bohemistiky. Loni vydal třeba Vieweghova Báječná léta pod psa s anglickým titulem Bliss Was It In Bohemia. Nedávno vzniklo také nakladatelství Pálava Publishing, které právě vydalo v angličtině Hrdého Budžese Ireny Douskové. A zmínil bych ještě nakladatelství Twisted Spoon Press, jež letos přišlo s překladem Vančurovy Markety Lazarové.
Recenze některých českých knih vycházejí v prestižních novinách, jako jsou Times Literary Supplement, ale ani to nestačí, aby se současná česká literatura stala v Británii populární. Tím se dostáváme zpátky k důležitosti kateder bohemistiky, protože ty šíří povědomí o českých knihách mezi „obyčejné“ čtenáře.
Podle čeho si současné české knížky vybíráte vy osobně?
V poslední době na četbu nemám moc času, takže jsou pro mě nejdůležitější dobré recenze, buď na internetu, nebo v rozhlase, či v televizi. Jsem věrný posluchač Českého rozhlasu a mnoho výborných knih jsem objevil například díky českobudějovickému pořadu Literární matiné. Byl jeden z těch nejlepších v programu veřejnoprávního rozhlasu vůbec a byla to pro mě katastrofa, když loni na podzim najednou skončil. Nic podobného v rádiu už bohužel nedávají.
Po brexitu se v Anglii začíná víc projevovat agrese proti přistěhovalcům ze střední a východní Evropy. Může to mít nějaký vliv i na přijímání literatury z těchto zemí?
Myslím, že ta část britské populace, která se na přistěhovalce z východní Evropy dívá skrz prsty, nepatří k velkým čtenářům knih. Češi jsou navíc méně viditelní než Poláci nebo Slováci. Dvanáct let bydlíme se ženou v Oxfordu a tam všude slyšíte polštinu a slovenštinu, ale češtinu moc ne. Což je pro Čechy do jisté míry dobře, protože útoky proti přistěhovalcům z východu se opravdu množí.
Sledujete společenskou situaci v Británii i České republice. Jak si vysvětlujete společné tendence, jako jsou vzrůstání nacionalismu, polarizace společnosti či odpor vůči elitám, které se nyní objevují v západním světě?
U nás se o těchto sklonech až do brexitu příliš nemluvilo, takže teprve teď jako bychom se probouzeli. A je možná škoda, že britská média víc nereferovala například o chování některých českých politiků, protože nám to mohlo pomoci prohlédnout chování některých politiků našich. Problémy, které zmiňujete, jsou podobné v celé Evropě. Každý stát má sice jinou historickou a kulturní zkušenost, ale vztek, který značná část populace cítí, nemá historické kořeny – formoval se v posledních řekněme třiceti letech. Pro některé lidi, třeba pro mě s manželkou a pro naše přátele, je globalizace užitečná věc, ale „obyčejný člověk“ ve vesnici v severní Anglii, který těžko shání práci a sleduje, jak lidé ve velkých městech bohatnou, si připadá dnešním světem zrazený.
