Hlavní obsah

Bianca Bellová: Umělec pomíjivého světa. Nad tvorbou letošního nobelisty Kazua Ishigura

Právo, Bianca Bellová, SALON

Asi týden před udělením Nobelovy ceny za literaturu mi z jednoho deníku položili anketní otázku, koho bych ráda viděla jako jejího laureáta. Bez velkého přemýšlení jsem odpověděla, že Williama Trevora – který ale před necelým rokem zemřel, a tak se už ocenění nedočká – a z žijících spisovatelů Kazua Ishigura.

Foto: Alastair Grant, ČTK/AP

Kazuo Ishiguro

Článek

Nikdo není schopný přečíst reprezentativní dílo všech současných autorů a výběr je vždycky otázkou souhry okolností a fortuny, takže mi mé přání připadalo jako plácnutí. O to větší pak byla má radost, když jsem zjistila, že cenu získal někdo, kdo si ji – alespoň podle mě – opravdu zaslouží.

Královská švédská akademie věd Ishigurovi cenu udělila za „romány s velkou emocionální silou“, které „odhalují propast za iluzorním pocitem našeho propojení se světem“. Je to právě emocionální síla a obraznost, co je pro jeho prózy typické; mimochodem emoce, které dokáže ve čtenáři autor vyvolat (o co jiného by ve vztahu mezi autorem a čtenářem mělo jít?), jsou i tím, co mi pragmatický editor Salonu v mých recenzních textech pravidelně vyškrtává.

Ishigurův román Neopouštěj mě (2005, česky 2007) je jednou ze dvou knih (tou druhou byl Camusův První člověk), která mě zaskočila až k slzám. Autor si v ní vede čtenáře na porážku, aniž by ten cokoliv tušil; ve chvíli, kdy si myslí, že je na dobře známé půdě vztahového dramatu, podrazí mu Ishiguro židli a vyvrhne ho do světa sci-fi, který dokonale vystihuje bezútěšnost našeho směřování.

Pro téma kolektivní paměti a jejího fungování v situacích, jako jsou válečné konflikty, volí Ishiguro ve svém románu Pohřbený obr (2015, česky vyjde v listopadu) hluboce symbolický příběh starého páru, putujícího po poartušovské Anglii. Obdobný motiv nacházíme i v Malíři pomíjivého světa (1986, česky 1999), v němž je čtenář konfrontován s nevěrohodným vypravěčem, respektovaným umělcem, který si zadal s režimem, a teď společensky padá. Je jeho paměť skutečně tak selektivní? Je opravdu možné spolehlivě vytěsnit, co se nám nehodí, abychom sami se sebou dokázali žít?

Hrdina Man Bookerovou cenou odměněného románu Soumrak dne (1989, česky 1997), majordomus Stevens, je naopak donucen rekapitulovat svá léta a dochází k pochybnostem, zda mu oddanost službě nezastřela úsudek o morální integritě jeho pána a zda přece jen neměl právo na vlastní citový život. Dochází k závěru, že ať tak či tak, dožije soumrak svého dne nejlíp, jak umí: službou na panství.

Skromná služba – a to služba peru – je leitmotivem i Ishigurovy tvorby. Kromě krátkých próz a scénářů napsal jen sedm románů, z nichž jsou přinejmenším čtyři výše uvedené pokornými pomníky vypravěčství. Jen vydání posledního z nich – Pohřbeného obra – mu trvalo deset let, během nichž se odehrála i epizoda, kdy dal autor své manželce přečíst prvních 70 stran rukopisu, a ona mu poradila, ať začne úplně znova. A on tedy znova začal a vysochal mistrovské dílo, kde má každá obskurní postava i zdánlivě nepotřebná rekvizita své nepostradatelné místo v soukolí organismu, který tepe v hypnotizujícím, pohlcujícím rytmu.

Další důvody, proč Ishe (jak mu říkají přátelé) milovat: hraje na kytaru a skládá písničky; stěžuje si, že ho marketingové aktivity, jako jsou turné a čtení, odvádějí od psaní; zprávu o udělení Nobelovy ceny považoval za hoax a novináře BBC uvítal slovy: „Kdybych to býval tušil, alespoň bych si umyl vlasy.“

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám