Hlavní obsah
Martin Salajka: Chameleoni I (2018); dílo bylo oceněno Sdružením českých umělců grafiků Hollar v rámci cen Grafika roku. Autorovu výstavu můžete zhlédnout do 7. dubna v pražské Galerii Vltavín. Foto: archív Galerie Vltavín

Alena Wagnerová: Antikomunismus a ženská otázka

Patří ke strategii nových mocenských elit nastupujících po politických převratech negativně se vymezovat vůči minulému či poraženému systému. Toto vymezování bývá podle potřeb dané situace různě dávkováno: od kritiky a odsouzení po radikální odmítnutí; cíl je tu ovšem tentýž, legitimizovat nově instalovanou moc jako lepší, demokratičtější, spravedlivější.

Martin Salajka: Chameleoni I (2018); dílo bylo oceněno Sdružením českých umělců grafiků Hollar v rámci cen Grafika roku. Autorovu výstavu můžete zhlédnout do 7. dubna v pražské Galerii Vltavín. Foto: archív Galerie Vltavín
Alena Wagnerová: Antikomunismus a ženská otázka

Česká a slovenská společnost takovou zásadní změnu paradigmatu prožila ve 20. století třikrát: v letech 1918, 1948 a 1989.

I když převrat v roce 1918 znamenal hluboký historický, politický i společenský předěl zejména pro české Němce, proběhl v podstatě bez radikálního vymezování se vůči zhroucené monarchii. Nebylo to potřeba, protože narativ o tom, „jak jsme za Rakouska trpěli“, byl všeobecně akceptován a sdílen. Společnost i politika tuto minulost spíš nechaly za sebou a soustředily se na budování nového demokratického státu.

V tomto ohledu byly únor 1948 a listopad 1989 proměnami probíhajícími s daleko větší razancí i důsledky. V obou případech se také měnil společenský systém: v prvním případě to byla změna víceméně demokratické třetí republiky v systém totalitní, ve druhém šlo o změnu státně socialistické formy industriální společnosti ve formu (post)kapitalistickou.

Komunistická strana se nicméně snažila si po uchopení moci v únoru 1948 při zásadním odmítnutí všeho, co souviselo s „buržoazní“ první republikou, přivlastnit to, co označovala za pokrokový odkaz českých dějin a kultury. Ten se měl socialistickou revolucí naplnit. Tím se zároveň prohlásila za jeho dědičku. Což určitým dílem přispělo i ke vzniku toho, co britská historička Mary Fulbrooková nazvala participační diktaturou.

Tu nejradikálnější změnu paradigmatu v moderních dějinách našeho státu ale československá společnost zažila po sametové revoluci roku 1989. Nastupující pravicové, neoliberálně orientované mocenské elity v čele s Václavem Klausem svým totálním antikomunismem radikálně odřízly a takříkajíc z dějin vyloučily posledních čtyřicet let existence státu. Paušálně odsoudily a zásadně odmítly vše, co se během té doby událo, jako kdyby před rokem 1989 v ujařmení ideologií neexistoval žádný žitý svět.

Toto odmítnutí a skoro povinnost nadávat na komunisty se staly závazným mainstreamem devadesátých let. Postihlo to všechny oblasti života, nejen politiku a ekonomiku, ale i historiografii, umění a vědu. V neposlední řadě to také ulehčilo akceptování neoliberální ideologie společností a dlouho brzdilo a dodnes do jisté míry brzdí skutečně kritické vyrovnávání se státně socialistickým obdobím, především dvacetiletím normalizace.

Vyloučení z dějin

Tato zásadní změna paradigmatu, která na období státního socialismu nenechala nit suchou, samozřejmě postihla i interpretaci ženské otázky. Postihla ji o to hlouběji, že rovnoprávnost ženy a muže byla neoddělitelnou součástí politického programu socialismu; teoretici marxismu ji chápali coby nedílnou součást emancipace člověka a měřítko jejího uskutečnění. Socialistická forma industriální společnosti byla vůbec prvním politickým systémem, který si uskutečnění rovnoprávnosti muže a ženy vytkl jako jeden ze svých politických cílů. To teď mělo být zapomenuto, překresleno.

České polistopadové genderové studie tak v rámci tohoto paušálního antikomunismu radikálně odmítly vše, co se u nás v oblasti rovnoprávnosti ženy a muže stalo před rokem 1989. Historie českého feminismu jako by skončila rokem 1948. Například editorky publikace Ženy na stráž!: České feministické myšlení 19. a 20. století z roku 2010 čtyřicetileté uskutečňování socialistického modelu emancipace ženy z dějin prostě vyškrtly, když v předmluvě napsaly, že „komunistický převrat v únoru 1948 učinil konec nadějím na dovršení ženské emancipace v podmínkách demokratické občanské společnosti. Skončil příběh, který začal v polovině 19. století“. Několik řádků předtím přitom autorky mluví o tom, že v letech 1945 až 1948 „ožila myšlenka převést neproduktivní práci v domácnosti do kompetence kolektivních zařízení“ – což je ovšem Engels v čisté podobě. Přehlédly také, že se již v době třetí republiky připravoval nový, důslednou rovnoprávnost ženy a muže ustavující zákon o rodině, na němž se podílela i Milada Horáková a jenž vstoupil v platnost 1. ledna 1950, tedy skoro dva roky po Únoru.

Mimochodem: rodinný zákon stejného emancipačního dosahu vstoupil v západním Německu v platnost až v roce 1977. Únor 1948 s sebou nepochybně přinesl vlnu politického násilí a represí, to se ale ještě nerovná konci dějin.

Vyhlášení dějinných převratů za absolutní konec všeho, co bylo předtím, ony u politiků oblíbené hodiny nula, vyhovuje především mocenským elitám. Umožňuje některým jejím příslušníkům „nechat zapomenout“ jejich v nových poměrech nepohodlnou minulost. V lidech ale žitý svět „odložených“ společenských systémů dožívá. Dobu, v níž vyrůstali a byli socializováni, si dál nesou životem a s určitou setrvačností z této pozice zažívají a reflektují skutečnost.

Pokus o kolektivní dům v Litvínově, červen 1952

Foto: Jan Tachezy, ČTK

Takovou zažitou dobu si v sobě nesla v devadesátých letech i nastupující generace feministických teoretiček. Narozené přibližně v druhé polovině šedesátých let zažily reálný socialismus normalizace jako formu společenského úpadku a nihilismu. A tuto svou generační zkušenost rozšířily bez jakéhokoliv rozlišování na celé období státního socialismu. Na základě jejich socializace jim to připadalo přirozené. Svár o ztracený smysl revoluce, jak to formuloval historik Michal Kopeček, kterým žila československá společnost v šedesátých letech a který vyvrcholil pražským jarem, byl pro ně už nečitelný. Že existovalo něco jako socialistický model rovnoprávnosti muže a ženy, na jehož základě se postavení ženy během období státního socialismu vyvíjelo, se samozřejmě do zaběhlého antikomunistického narativu nehodilo, a bylo to proto jednoduše ignorováno.

Tak například ani v sociologické monografii Vyvlastněný hlas: Proměny genderové kultury české společnosti 1948–1989 z roku 2015 není byť jen jediná kapitola, která by se kriticky věnovala marxistickému modelu emancipace ženy a jeho realizaci po roce 1948. Přitom socialistické režimy tzv. východního bloku byly v uskutečňování rovnoprávnosti ženy a muže v šedesátých letech minulého století mnohem dál než demokratické státy evropského Západu. Západní feministky po těchto výdobytcích často závistivě šilhaly. Mezi ony výdobytky patřily především hospodářská nezávislost ženy na muži, její z toho vyplývající vlastní status, vysoká úroveň vzdělaní i kvalifikace a také skutečnost, že ženské tělo nebylo veřejným majetkem a žena sexuálním objektem (pokud si to sama nezvolila). Na nic z toho ženy v zemích kapitalistického Západu nedosahovaly, protože byly stále ještě i v legislativě definovány svými povinnostmi v manželství a rodině.

Jelikož český feminismus nevyužil možnosti kriticky navázat na to, jak se minulý režim zhostil svých předsevzetí v oblasti rovnoprávnosti, hledal místo toho inspiraci v překotné recepci západní, především angloamerické feministické a genderové teorie. Ta ovšem vznikala ve zcela jiném politickém a společenském kontextu a byla výsledkem jiných historických i osobních zkušeností. Nelze ji proto beze zbytku aplikovat na situaci a život žen u nás, jak se to stalo a tu a tam ještě pořád děje. K této změně úhlu pohledu přispělo ale i to, že genderový feminismus, na rozdíl od levicově orientovaného feminismu sedmdesátých let, už po výdobytcích socialistického modelu závistivě nešilhal. Ve svém sklonu k apriorismu jej hodnotil jako genderově nedostatečný a s chybějícím feminismem.

Ve svých důsledcích vedl tento postoj ke znehodnocení všeho, co u nás bylo v oblasti emancipace ženy uskutečněno a odžito.

I za vysokou zdí totalitního státu se, řečeno s Hölderlinem, rozkládal prostor žitého světa, v němž lidé utvářeli své životy a snažili se politické direktivy v rámci možností přizpůsobovat svým potřebám. Na tuto normativitu faktického musela moc dřív či později reagovat. A právě v tomto prostředí se vytvořila ona samozřejmá, nereflektovaná a nesystematická reálná rovnoprávnost českých žen. Jenže samozřejmé, jak na to upozornil Zygmunt Bauman, nepojmenováváme.

Rokem 1989 ženy oslabily

K tomu je třeba dodat, že na konfrontaci s nastupujícím kapitalismem nebyly české ženy připraveny. Na rozdíl do svých sester na Západě totiž předtím nemusely o rovnoprávnost bojovat, protože ji dostaly takříkajíc darem shora, byť někdy i danajským, jako součást politického programu socialismu.

Zatímco muži získáním svých starých lovišť v podnikání a komerci v devadesátých letech společensky posílili, i pokud jde o návrat dominance mužských vzorů chování a jednání, došlo u žen jako společenské skupiny nástupem kapitalismu k celkové marginalizaci, zpočátku provázené i masovým odbouráváním dětských zařízení a představou o návratu žen do domácnosti. U nás dosud nebývalý sexismus se stal téměř normou i v nejvyšších patrech politiky. Potvrdila se tím zase jednou teze Joan Wallach Scottové, že „změny v organizaci sociálních vztahů vždy korespondují se změnami v reprezentaci moci“.

Alena Wagnerová je česká spisovatelka a publicistka, žijící od roku 1969 střídavě v (západním) Německu a v Praze.

Foto: Profimedia.cz

Postsametovým odříznutím se od socialistické koncepce rovnoprávnosti oslabily české ženy svou pozici, a nepřímo tak umožnily vznik dnešního sexismu. Výroky prezidenta Zemana dehonestující ženy by si za minulého režimu žádný politik nedovolil. Jestliže je ale stav za socialismu dosažené rovnoprávnosti něco nežádoucího, protože souvisí s odsouzeníhodnou komunistickou ideologií, pak si lze k ženám vše dovolit a degradovat je na sexuální objekty.

Zvykový český antikomunismus nám zde odhaluje svou odvrácenou tvář, maskovanou demokracií a svobodou, v často až represivním a populistickém antifeminismu a antigenderismu. Dosud nejradikálněji se tyto vpravdě reakční tendence v české společnosti projevily odmítáním Istanbulské úmluvy proti násilí na ženách konzervativní částí katolického kléru i některých dalších církví a pravicových politiků.

Že bychom v České republice potřebovali nové a silné ženské hnutí, abychom se konečně vyrovnali s přežitým zvykovým českým antikomunismem?

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků