Kritici odchodů dětí vzdělanějších rodičů na víceletá gymnázia rádi používají metaforu, která říká, že lékař a zedník spolu v Česku naposledy studují v páté třídě. Je to trochu nadsazené, ale poukazuje se tím na fakt, že různé typy škol nabízejí studentům velmi různou úroveň sociálního kapitálu.

Sociálním kapitálem se rozumí počet produktivních kontaktů ve společnosti, které můžete využít mimo jiné pro zlepšování vlastního ekonomického postavení. Někteří sociologové tvrdí, že sametová revoluce v Česku proběhla tak snadno i kvůli tomu, že pro řadu lidí zněla lákavě vidina převodu sociálního kapitálu (styky z předrevolučních dob) na kapitál ekonomický (zprivatizovaný majetek a dobře placené pozice). Sociální kapitál se ale hodí i dnes – práci většinou Češi získávají právě přes známé. Podobné to je při hledání bytu nebo získávání různých výhod, slev a podobně.

Výzkum Medianu pro Charitu ČR odhalil zajímavou věc: kromě toho, že mají chudší rodiče a horší vzdělání, se chudí mladí lidé (18–30 let) liší od svých bohatších protějšků i v tom, že mají méně sociálního kapitálu. Jejich okolí bývá také relativně chudé, a i když tu existuje rodinná a přátelská solidarita, má omezené možnosti.

Sociální kapitál se samozřejmě neměří čistě počtem známých. Například britský sociolog Mike Savage dává důraz také na to, jak různé profese jsou kolem nás zastoupeny, jaká je jejich prestiž a schopnost efektivně nám pomoci. Právě sociální kapitál je jednou ze štěpících linií, podle nichž Savage rozlišuje třídy v britské společnosti – už nejsou tři (nižší, střední, vyšší), ale je jich sedm.

Podobně jako britská třídní studie by asi dopadlo rozdělení tříd v naší společnosti. Například lidé pracující v neziskovém a kulturním sektoru se svými mizernými platy rozhodně nejsou společenskou elitou, mají ale dobré kontakty a často kulturní kapitál: vzdělání a kompetence potřebné k uplatnění v globalizujícím se digitálním světě. I díky tomu se obávají hektického a nepředvídatelného vývoje společnosti méně než řada manuálně pracujících s vyšším příjmem, kteří mají kvůli nedostatku sociálního a kulturního kapitálu ze změn a globalizace oprávněné obavy. Právě zde, nikoli jen ve frustraci ekonomickými problémy, má zřejmě kořeny současná polarizace společnosti mezi liberálně-kosmopolitní a autoritářsky-lokální voliče.

To nás vrací zpět ke školství. Problém toho českého je, že kromě reprodukce chudoby rozdělováním žáků výrazně ovlivňuje také jejich sociální kapitál. Potomek chudších a méně vzdělaných rodičů, kteří mívají z hlediska vzdělání svých dětí nižší aspirace, má při stejné inteligenci nejen menší šance, že dosáhne na výběrové školy. Přichází navíc i o kontakty na budoucí podnikatele, manažery, lékaře a další „elity“, které by mu mohly v případě nouze pomoct.

Pokusili jsme se vyčíslit sociální kapitál respondentů ve věku 27–40 let ve velkém výzkumu MML-TGI. Vysokoškoláci z této po revoluci vzdělávané generace mají asi třikrát vyšší pravděpodobnost než ostatní, že budou patřit do skupiny s vysokým sociálním kapitálem.

Digitální vyloučení

Druhý problém je tzv. digitální vyloučení. Jedno z nejdiskutovanějších moderních štěpení společnosti souvisí s velmi rozdílnou schopností lidí využívat internet a digitální technologie. Odráží se to například při pracovním uplatnění: digitální gramotnost ovlivňuje schopnost získat práci ve službách, v nových typech průmyslu i najít si nové zaměstnání při ztrátě toho starého. Dělí lidi v globalizovaném světě na ty, kteří se uplatní na dálku, a ty, kteří jsou připoutáni k místu bydliště a jeho ekonomickým vzestupům a pádům.

Dalším dopadem je rozdílná schopnost podílet se na chodu společnosti: komunikovat elektronicky s úřady, vyjadřovat se a sdružovat na sociálních sítích, využívat levnější online prodeje, zábavu a služby, sledovat dění a ověřovat si informace v nových médích, hledat pomoc v případě finančních a osobních problémů. Možná i kvůli této „druhé úrovni digitálních nerovností“ deklarují ve výzkumech CVVM ve střední a starší populaci uživatelé internetu vyšší spokojenost se svou participací ve společnosti a s možností vyjadřovat se k veřejnému dění.

Internet pochopitelně méně používají starší lidé. Ale digitální propast v Česku vede také podél linie vzdělání. Ve věku 27–40 let je digitálním vyloučením (nemají internet buď vůbec, nebo ho neumějí využívat ke zmíněným informačně produktivním aktivitám) ohroženo 13 % lidí bez maturity, ale jen 2 % lidí s maturitou.

Mediální gramotnost

A to pořád není vše. Další, co nás směruje do nesouměřitelných táborů, je mediální gramotnost. Její výuka má své kritiky, ale rodiče i učitelé ji podle výzkumů považují za důležitou. Nejedná se totiž o nějakou indoktrinaci – nýbrž prostě o znalost mediálních zdrojů, jejich vlastníků a případných zájmů těchto vlastníků, o schopnost odlišit zpravodajské a postojové texty či inzerci a hodnotit důvěryhodnost textů podle zdroje, argumentů a ověřitelnosti (a ne dle formálních znaků, jako je například fotka) nebo o základní povědomí, jak funguje řazení výsledků ve vyhledávačích a na sociálních sítích.

Na tyhle kompetence se zaměřil výzkum Medianu pro Jeden svět na školách. Mediální gramotnost středoškoláků byla nevalná (v průměru správně zodpověděli 6,8 otázky z 15). Významně se pak lišila mezi gymnazisty (8,5), studenty odborných škol (6,5) a učilišť (5,5).

Daniel Prokop (1984) je sociolog ze společnosti MEDIAN, za svůj salonní cyklus Úvod do praktické sociologie získal v roce 2017 Novinářskou cenu.

Daniel Prokop (1984) je sociolog ze společnosti MEDIAN, za svůj salonní cyklus Úvod do praktické sociologie získal v roce 2017 Novinářskou cenu.

FOTO: Petr Horník, Právo

Platí přitom přesný opak toho, co říkají o výuce mediální gramotnosti její kritici. Nedělá z lidí ovce. Naopak, studenti, již dosáhli lepších výsledků, jsou k médiím výrazně kritičtější. Uvědomují si jejich sílu nastolovat témata a ovlivňovat postoje i to, že obsahy médií mohou být ovlivněny snahou o zisk, že minimálně nejdou proti svým vlastníkům. Jsou proti vlastnění médií politiky a považují nezávislá média za velmi důležitá pro demokracii. Podobný výzkum mezi dospělými chybí. Zřejmě by na tom ale nebyli o moc lépe a lze předpokládat i analogické dělení podle typu vzdělání.

Při navyšování investic do českého vzdělávání se musí myslet nejen na platy učitelů a průměrné výsledky v mezinárodních srovnáních – ale i na nerovnosti. Kromě snížení závislosti studijních výsledků na aspiracích rodičů to znamená zaměřit se na fakt, že v systému, který tak brzy rozděluje vzdělanostní dráhy, student dostane buď vše, nebo nic. A to se kromě vzdělání týká i sociálních kontaktů a digitální a mediální gramotnosti. Tedy věcí, které zvyšují šanci, že se neztratíte a uspějete i v nejisté a měnící se moderní společnosti. A že nebudete oprávněně pociťovat, že si systém, který vás už v mládí poslal na vedlejší kolej, nezaslouží vaši důvěru.