Netuším, zda autor salonního sloupku Jau, youtuber už ono nepříjemné vyšetření tlustého střeva někdy podstoupil, ze své zkušenosti vím, že po zhlédnutí pitvořících se mladých lidí pronášejících do kamery pitomoučké věty o knihách se přinejmenším dá lépe sedět na židli. Vlastně si zkouším představit, jakou bolest může způsobit naivní tlachání o literatuře. Nebylo by mnohem bolestivější, kdyby se o literatuře mlčelo?

Nadávání na youtubery je poslední dobou v módě. Z debat o tomto fenoménu jsem nabyl dojmu, že jsou horší než Islámský stát a neonacisté dohromady. Ne snad, že bych vydržel víc než minutu s hýkajícími jedinci, které sleduje můj jedenáctiletý syn. Zároveň si ale vždy vzpomenu na láteření svých vlastních rodičů, když zjistili, že jsme s kamarády strávili celý víkend hraním počítačových her. „Co z téhle generace vyroste?“ O čtvrtstoletí později poctivě splácíme hypotéky a děsíme se youtuberů, kteří údajně rozežírají naši skvělou, dokonale vzdělanou společnost jako rakovina. A teď si ještě navíc dovolí mluvit o literatuře. Taková drzost!

Jestli někdy hrozilo, že budu žít bez beletrie, pak jen díky hodinám českého jazyka na střední škole. Udělaly z literatury něco vznešeného, přímo nedotknutelného. Na otázku „O čem je ta kniha?“ vždy existovala jen jedna správná odpověď. Povinná četba se rovnala utrpení a raději jsem místo ní četl sci-fi romány, které mi učitelka nemohla zkazit. Potřeboval jsem utéct z nudy maloměsta a s Babičkou to při vší úctě šlo jen těžko. Jaké to prozření, když jsem na brigádě ve středoškolské knihovně začal číst Kdo chytá v žitě a zjistil, že „vážné“ literatury se není třeba bát. Lituju ty, kteří podobné satori nikdy nezažili.

O pár let později mi na seminářích profesora Zdeňka Kožmína na brněnské bohemistice došla jedna podstatná věc, jež mi otevřela úplně nový způsob přemýšlení o umění. K literatuře (stejně jako třeba k hudbě) se sice lze dost dobře vztahovat skrze akademickou erudici, s perfektním pojmoslovím a detailní znalostí kontextu, to nejdůležitější je ale přistupovat k ní s láskou – teprve pak nám bude ochotná vyjevit svá tajemství.

Že to zní banálně? Možná. Na druhou stranu jsem četl v životě už příliš mnoho akademických esejů, u nichž jsem se skutečně cítil podobně jako na té kolonoskopii. Asi i proto dokážu vzít na milost youtubery, kteří místo šermování teoriemi prostě jen tak plácají. Protože mám pocit, že to dělají z lásky k literatuře. Opravdu chceme, aby o románech či poezii mluvili jen vzdělaní profesoři či kritici? Pak se totiž z literatury stane věc určená pouze k vznešenému okukování či pokornému mlčení. A to by bylo to nejhorší, co bychom jí mohli udělat.