Článek
Hlavní postava románu norského autora Pera Pettersona Proklínám řeku času (přeložila Jarka Vrbová, Knižní klub 2015), onen syn, se jmenuje Arvid, stejně jako vypravěč spisovatelovy starší prózy I kjølvannet (česky zatím nevyšla), a příliš se neliší ani od hrdiny románu Jít krást koně. Tam pouští syn s otcem dřevo po řece, po letních vedrech příliš mělké – kmeny se zasekávají a hromadí, je zapotřebí vydat se po proudu a uvolnit je. Co pak proklíná Arvid, to je pořád stejná řeka času, a co se uvolňuje, to jsou vzpomínky. I ty, o které nestojíme.
Na přeskáčku, jak se mu vynořují z paměti, nás Arvid seznamuje s milníky svého života, sledujeme jeho odchod ze školy, vstup do komunistické strany, první sex v prázdninovém domku na dánském pobřeží, první vztah s plachou dívkou doma v Norsku, čte se to dobře, až by se chtělo říct – příjemně, to je ten Pettersonův střízlivý, o to působivější styl. Stejně jako v předchozí tvorbě i tady ohromuje popisy přírody – tedy nazvat to popisy mi přijde skoro nemístné, příběh se prostě někde děje a náhodou je to tenhle byt na osloském náměstí nebo tahle studená, větrem ošlehaná dánská pláž.
Pettersonovi možná přijde běžné posadit se na písečnou dunu nebo vylézt na borovici, převrátit se z loďky do špinavého potůčku nebo rozrážet veslem tenkou ledovou krustu na jezeře. Mně to přijde kouzelné.
To všechno je už tak trochu jeho spisovatelská značka. Ale v této knize mě dostal ještě něčím novým: humorem. Epizoda na trajektu, Arvidův nepovedený proslov na narozeninové oslavě jeho matky nebo v metru cestou tam incident se starším sousedem – vše jaksi kafkovsky poťouchlé.
Překvapivě poťouchlý je i hrdina. Petterson ve všech svých knihách opravdu vypráví pořád ten samý příběh, liší se jen detaily. Tady ovšem jeho alter ego dostalo úplně nový rozměr. Začíná jako zlomený muž probíjející se svým porozchodovým smutkem, končí jako dětina, co s nohama v písku pozoruje zpoza nízké duny svou matku, jak kouří na pláži – pozoruje ji z úkrytu, a přitom si do pusy strká chomáče chaluh. Vedle své silné, sebevědomé matky sklouzl do role dítěte, které si obléká otcovy šaty, žadoní o pozornost a natahuje moldánky, když je mu odepřena. Matka na tu hru přistoupí jen příležitostně (vlastně jen jednou, v rovněž skvělé scéně, kde Arvid v záchvatu pláče objímá taxikářovo audi).
Samozřejmě, je to vždycky na hraně, smějete se, ale trochu nejistě. Smutek je tu naproti tomu mnohem jednoznačnější. V jedné chvíli Arvid vzpomíná na dva zimní dny, které strávil se svou dívkou ve vyhřáté chatce na kraji opuštěného letoviska, a vy chápete, že to byly nejšťastnější okamžiky jeho života, ale stejně vás to jaksi deprimuje. A právem; Petterson vás vzápětí v několika větách totálně rozseká.
To je norský autor v kostce – vypráví jednoduše, jaksi nevzrušeně, ukolébá všedností, přivede nás do kulis, kde se brzy cítíme bezpečně, nic se neděje a nic se nemůže stát, a pak – malá řezná rána a překvapivá bolest. To je ten „čas, který může v nestřeženém okamžiku proklouznout mezi prsty“. Jak tohle někdo dokáže napsat bez nálože sentimentu, to je taky malý zázrak.
Když si Pettersonova matka přečetla jeho první román, řekla prý: „Doufám, že příště napíšeš něco méně dětinského.“ Týden nato zahynula i s dalšími třemi jeho nejbližšími příbuznými během požáru na trajektu Skandinávská hvězda. Nechci se dohadovat, nakolik ho tato ztráta spisovatelsky definuje, nicméně matčino docela ostré hodnocení mi pořád leží v hlavě a přijde mi, že knihou Proklínám řeku času na něj Petterson velmi svérázně a hluboce jímavě odpověděl.