Z Československa jste emigrovala nejprve do Paříže a pak do Bruselu. Kde jste vlastně pro sebe objevila film?

Do Paříže jsem přijela v osmašedesátém. Bylo mi jedenadvacet a přespávala jsem v redakci Tigridova Svědectví. Doma jsem měla velice špatný kádrový posudek, byla jsem frustrovaná, protože jsem chtěla dělat filmy, ale nemohla jsem. Nevzali mě do čimelické školy. Až v létě 1967 mi kamarád poradil, ať vyjedu do ciziny, pokud to myslím vážně. Když přišla okupace, měla jsem už připravené vízum. Myslela jsem si, že se za dva tři roky vrátím – tehdy jsem v tom neviděla nějaký politický protest.

Prostě jste chtěla studovat film.

Vyjet za hranice byla jediná šance. Dostala jsem stipendium od organizace Srdce otevřené do světa, a tím pádem jsem se mohla hlásit na školu – ale nevzali mě, neuměla jsem dost dobře francouzsky. Tak jsem začala pracovat v Société Générale jako špendlíkářka.

Špendlíkářka?

Seděla jsem u stolu a zapichovala špendlíčky na mapu v místě, kde se zrovna otevřela nová pobočka banky. Byla jsem studentka z Československa, která neměla žádné zkušenosti a neuměla pořádně jazyk, takže jsem ani nic jiného dělat nemohla. Můj tehdejší šéf, pan Forton, mě lákal, ať chodím na večerní školu ekonomie, nechápal, proč chci dělat něco tak špatně placeného, jako je film.

Bankovní pozlátko vás nezlákalo a vy jste zkoušky na filmovou školu nakonec udělala.

Chtěla jsem jít na režii, ale tam se dělaly přijímačky z matiky a tu já neuměla. Zapsala jsem se tedy na střih a mezitím pořád chodila do banky. Sídlila hned přes ulici od filmového archívu a muzea filmu a já se tam vždycky po práci chodila dívat na různé snímky, některé měly dokonce české titulky. Jednou si mě všiml ředitel muzea, a když zjistil, že jsem Češka, musela jsem ty titulky překládat do francouzštiny. Byla to legrace. Hned další rok jsem z banky odešla. Pan Forton byl nešťastný, špendlíčky jsem píchala výborně a měla jsem prý nakročeno k manažerské kariéře.

Jak byste srovnala Brusel, do něhož jste přišla, s dnešním srdcem evropské politiky?

V sedmdesátých letech byl Brusel kulturně úplně vyprahlý. Dneska je to skutečná evropská metropole, úroveň se zvedla také díky cizincům pracujícím v evropských institucích, kteří jsou přiměřeně kulturně nároční. A tak dneska nevíte, kam a na co večer zajít dřív.

Na první pohled je to rozpačité město, možná až nehostinné, kde architektonický urbanismus snad ani neexistuje.

A víte, proč je Brusel tak architektonicky roztříštěný? V šedesátých letech byl primátorem Paul Vanden Boeynants, populista, který rozdával lidem párky s hořčicí, když byly volby, a zároveň se nechal přesvědčit, aby byly všechny staré, nezrestaurované domy zbourány. Na jejich místě pak nechal developery postavit nové činžáky. Tím Brusel zničil. V architektonickém slovníku najdete dokonce pojem bruselizace. Znamená, že rozbíjíte starý styl, starou síť, a na ta prázdná místa dáváte nové betonové zuby. Nakonec se urbanisti a architekti vzbouřili, že ztrácejí své město. Zkázu zastavili, ale pro některá místa už bylo pozdě.

Je podle vás Brusel přátelský k přistěhovalcům?

Já jsem dodnes vděčná za podporu, kterou nám Západ po srpnu 1968 poskytl. Belgie patří mezi země pohostinné, sociální systém je štědrý, přistěhovalci dostávají podporu, i když ještě nemají vyřízené papíry. Stává se, že je nakonec i vyhostí, ale to už musí být. Belgičané samotní jsou pochopitelně ostřejší. Zjistí-li, že nejste poctivý, dokážou být velice negativní. Ale tím se až tak neliší od Čechů, ne?

Učíte, natáčíte, organizujete v Bruselu festival ženského filmu, a dokonce jste dělala skriptku u bratrů Dardennů. Jaká to byla zkušenost?

Pracovala jsem na jejich dramatu Falsch. Měla jsem s nimi výborný vztah. Všechno dělají ve dvou, věčně spolu něco konzultují, jako dvě výborně synchronizované mašinky. Jeden točí záběr, ten druhý, i když se mu to nelíbí, nic neřekne a další záběr si udělá po svém zase on. Aby to bylo fér.

Skriptka je důležitá osoba, která dokáže zabránit chybám. Máte v paměti nějaký přešlap?

Viděla jsem ohromné množství chyb. Skript je člověk, který mimo jiné říká, že tenhle záběr se točí tímhle směrem, že osoba A sedí vpravo, že má mít klobouk nebo sundané boty... V amerických filmech chyby nebývají tak často jako v evropských, protože se točí s několika kamerami, a tím pádem je jedna osoba, která jen hlídá pohledy kamer, pak jiná, která se stará o text, a další jen o pozice herců. V Evropě má všechno na starosti jeden člověk. A přešlapy? V jednom filmu Johna Hustona je velice zajímavá scéna, kdy žena konverzuje se svým manželem u stolu, v záběru na manžela je vidět nádherný mexický ubrus, při pohledu z druhé strany ale chybí. Ten dialog je nicméně tak silný, že si toho ani nevšimnete.

Pohybujete se v oblasti „ženského filmu“. Co si pod tím představit?

Jsou to filmy natáčené ženami. My jim děláme v Bruselu festival, protože ženské snímky pro určité mysteriózní důvody nejsou tak často prezentované jako mužské. My ženy se na svět díváme z jiného uměleckého směru, jiným pohledem – a ten chceme na festivalu ukázat.

Považujete se za feministku?

Já už z Československa přijela na Západ úplně emancipovaná a nikdy jsem si nenechala nic líbit. Zároveň jsem ale nikdy necítila potřebu podílet se na nějakých feministických bitvách. Jsem solidární se ženským hnutím, zajímá mě to, ale možná proto, že jsem politická uprchlice, jsem se politiky vždycky trochu stranila. Ženský problém je sice stále aktuální, ženy se musí stále obhajovat, ale když vidím své studentky, tak si uvědomuju, že nová generace už považuje machismus za úplně směšný. A film by podle mě neměl bojovat, spíš být takovým melancholickým, intimním zamyšlením...