Čím jste chtěl být jako dítě?

Asi kastelánem, jako moje máma, díky které jsem strávil dětství na Křivoklátě a dalších hradech. Anebo možná stavitelem. Jako kluk jsem sbíral kamenické značky – podpisy středověkých kamenických dílen a zároveň konstrukční znamení, jimiž mistři určovali, které kvádry k sobě patří. Vypadají jako runy. Obkresloval jsem si je ze zdí a portálů do sešitů, sledoval jsem jednotlivé dílny. Záliba v různých konstrukcích, ať už budov, nebo příběhů, mi zůstala.

Kniha Mapa Anny je taková mozaika povídek. Proč jste se rozhodl pro tenhle žánr?

Povídka podle mě skvěle přiléhá ke skutečnosti. Nevidím totiž kolem sebe žádný velký příběh, který by mě nutil zachytit jej románem. Nenacházím žádnou ústřední linii současnosti, nedokážu o žádném jevu říct: Ano, tohle je duch doby. Všechno se rozsypalo do střepů. Žijeme taky takové povídky, drobné příběhy, které se vzájemně dostávají do různých vztahů a skládají do všelijakých struktur.

V nových textech jsem se snažil popsat dnešní realitu, nebo spíš všechny různé reality, ve kterých žijeme. Ten zvláštní stav, kdy si na Facebooku můžeme vytvořit deset různých profilů a za každý hrát trochu jinou hru, což se zpětně zase otiskuje do skutečnosti. Potkáváme tolik lidí, komunikujeme s nimi tolika způsoby a nic z toho nemusíme brát vážně. Svou realitu si můžeme stavět jak z lega. Zároveň jsme ve vší té svobodě paradoxně strašně náchylní přebírat cizí životní strategie.

Co to znamená?

V Mapě Anny je to názorně ukázané na postavě hlavní hrdinky. Je tam popsaná celá anabáze jejího vrůstání do světa, to, jak otrocky přebírá a automaticky opakuje určité modely chování jiných lidí. Její rodiče a později partneři do ní zavlečou strašnou spoustu vlastních problémů, které vůbec nemá řešit ona. Trvá jí pak hodně dlouho, než se těch nánosů zbaví, než opustí všechny ty taktiky a masky, do kterých ji zakleli jiní lidé, a dotkne se sama sebe. Osobně to chápu jako určitý druh štěstí – přestat hrát všechny tyhle hry, nahlédnout, jaké prapodivné parazity v sobě hostíme, a pokud se jich nedokážeme zbavit, aspoň je mít pod kontrolou. Anna tohle v jistém momentu nahlédne a v jejím životě se něco velice uklidní.

A vy už jste se dezinfikoval?

To je asi práce na celý život. Ale myslím, že je to nezbytný krok, zkusit se s tím poměřit. Jinak hrozí, že bude člověk nadosmrti válčit s vlastní minulostí, rodinou, partnerem nebo se svými dětmi – ty to nakonec vždycky odnesou. Základní životní taktika je hodit problémy na někoho jiného. A děti jsou většinou jaksi nejvíc po ruce, a navíc bezbranné. Pokud tomu chce člověk zamezit, musí své věci dořešit v sobě.

V knize vystupuje postava Spisovatele, kterému se „hnusí příběhy“. Jste to vy?

Ne. Ale sdílím s ním spoustu názorů. Včetně té únavy z takzvaných velkých příběhů – těch literárních, ale i filmových. Je to z drtivé většiny jen kopírování několika málo narativních efektů. Strategii příběhu se citlivý člověk naučí docela rychle. Jakmile řemeslně zvládne formu, může do ní nalít leccos, vždycky se z toho něco upeče a vždycky to někdo spolkne.

Nejdál je v tomhle řemesle samozřejmě Hollywood. Existuje spousta příruček, kde je přesný postup výroby filmového produktu popsaný snad po vteřinách: kdy se má objevit první bod zlomu, kdy druhý, po jaké křivce má stoupat napětí, jak rozfázovat zápletku, tak aby to zacvaklo a uspokojilo nejprůměrnějšího konzumenta. Můžete si vzít stopky, projet si Transformers a poměřit, kdy se v poměru k délce filmu odehrají všechny důležité konstrukční prvky.

Člověk je spokojený, když vidí to, co už zná. Každý měsíc, každý týden dokola premiérují jeden a ten samý film. Jen se trochu jinak jmenuje a místo kovbojů jsou tam mimozemšťané nebo mluvící animovaná autíčka. S literaturou je to podobné. Fígle se opakují. Stačí se podívat na všechny ty euroromány.

Čemu říkáte euroromány?

Takovým těm knihám o historických traumatech. Příběhům, co napsal sám život. A google. Je to takový ten evropský vampyrismus: pohnuté osudy na pozadí dějinných hrůz postopadesátépáté. Dnešní dvacátníci vzpomínají na druhou světovou válku. Nějak si nemůžu pomoct, ale prostě mi to leze krkem. Mám pocit, že všechny tyhle srdceryvné příběhy, ať už knihy, nebo filmy, přispívají k úplnému zatmění. K devalvaci historie. Přes všechnu snahu talentovaných autorů se z toho stává určitý temný druh zábavy: je to napínavé, dramatické, smutné, dojemné, poučné, lidské. Což je všechno ve výsledku úplně špatně. Je to naprosto neadekvátní. Adekvátně by z toho člověku mělo být špatně až do morku kostí. Já jsem v životě ne viděl mrtvého člověka, asi bych dlouho vstřebával i pohled na vážně zraněného, ale na plátně sledujeme nekonečno smrtí, všechno to zromantizované, předžvýkané a uhlazené, morálně poučné zabíjení. Je to prostě voyerismus na dost vysoké úrovni.

Marek Šindelka

Marek Šindelka

FOTO: Petr Horník, Právo

Skoro ve všech vašich povídkách figuruje tělo – ovšem tělo jako obtížná hmota, se kterou si postavy nevědí rady a které by se snad nejradši zbavily. Proč je tělo problém?

Žijeme ve vatě, v takovém inkubátoru. Všechno kolem nás je strašně vyčištěné, vypolstrované, bezpečné. Máme pocit, jako bychom tady měli být věčně. Stáří je pomalu vulgární pojem, smrt už pravděpodobně, aspoň podle marketingových stratégů, vůbec neexistuje. Fungujeme z poloviny na síti, kde si na profil vyvěsíme jednu fotku z miliónu v tom nejsprávnějším možném úhlu, který dlouho ladíme před zrcadlem a pak ho proženeme ještě přes padesát filtrů, než jsme konečně spokojeni se svým obrazem, než jsme to konečně my. Jenže pak je tady realita, což je v konečném důsledku především tělo, kterému jsou naše vybroušené selfies ukradené. Zcela svévolně a skoro drze si prostě žije. Můžeme se třeba uposilovat k smrti, vypít galon zeleného čaje a bůhví čeho všeho, ale nepřesvědčíme ho, aby nestárlo. To všechno v tomhle hyperdokonalém světě strašlivě tíží. Tělo nás usvědčuje ze života, a tím pádem i ze smrti. Z věcí, kterým už vlastně skoro nerozumíme.

Je to zvláštní, protože identitu dnes můžeme měnit poměrně snadno, a nejenom tu virtuální. Když se rozhodneme, můžeme si nechat narůst plnovous, sbalit kufry a odjet meditovat do Indie. Ze dne na den můžeme škrtnout předešlý život a začít naprosto od nuly. Můžeme se vydat prakticky kamkoliv, možnosti se fraktálně rozbíhají do tisíců směrů. Svět je tak bohatý, až je to závratné, a spousta lidí si v té neomezenosti překvapivě připadá ztracená.

To je ta odvrácená strana svobody – frustrace z nedostatku jakéhokoliv dopravního značení. Jak toužíme po orientaci, vytváříme si spoustu problémů, vytváříme si nepřátele, abychom zahlédli sami sebe a měli pocit, že stojíme na té správné straně. Projevuje se to v uvažování jednotlivých lidí i v celosvětové politice.

Možná by stálo za pokus na školách zavést předmět nakládáme se svobodou...

Nebo taky nakládáme se sebou samým... Spousta mých vrstevníků se nalézá v takové podivné zemi nikoho: je jim kolem třiceti, dochází jim, že času už zase není tolik, a trpí pocitem, že ještě nic nedokázali ani v práci, ani v osobním životě. I založení rodiny se posunulo o deset a více let proti generaci našich rodičů. V Mapě Anny jsem chtěl zachytit tu mnohost perspektiv. Jediné, co nám v té záplavě možností zbývá, je být poctivý ke svému životu, nepromrhat ho.

Taky hledáte směr?

Samozřejmě. Začal jsem teď znova číst Bratry Karamazovy, kteří jsou vlastně o podobném problému. O hledání poctivé cesty uprostřed světa, který Dostojevský vykreslil jako ohňostroj vášní, zoufalé manipulace, touhy, která je majetnická, sebestředná a sebedestruktivní. Co se týče lidské povahy, řekl bych, že se od té doby moc nezměnilo. Nevíme o nic víc o Bohu nebo o lásce než před sto padesáti lety, jsou to pořád stejně záhadné věci. Nevysvětlitelné podobně jako gravitace, která drží pohromadě planety a galaxie.