Článek
Strhujícím životem a tvorbou Jana Wericha budou provázet Jiří Suchý, Zdeněk Svěrák, Jiřina Bohdalová, Vladimír Just, Pavel Taussig a kamarádka Werichovy dcery, Eva Tůmová.
„Jen málokdo měl tak dramatický osud jako právě Jan Werich. Přitom v paměti ho většina lidí má zafixovaného jako sympatického komika, který uměl metaforou říkat pravdu, a ještě k tomu vtipně,“ uvedl pro Právo, které je mediálním partnerem dokumentu, Miloslav Šmídmajer.
Ne všichni třeba vědí, že Werich dvakrát emigroval. „Poprvé si tak zachránil život před nacisty, neboť byl na předním místě na seznamu gestapa lidí určených k likvidaci. Podruhé se angažoval veřejně v roce 1968 a těšil se na demokracii, ale místo toho přišly tanky. A tak společně s manželkou uprchl s výraznou pomocí našich pohraničníků z chalupy ve Velharticích na jihu Čech. Přes hranice i se ženou pěšky,“ řekl producent. Dodal, že samostatnou kapitolou byly jeho nemoci, kterých měl celý dlouhý seznam. Některé mu přinášely bolest i nemožnost nadále vystupovat na jevišti.
Zahrál si i se Seanem Connerym
Přesto se zapsal naprosto nesmazatelně do přízně diváků velkými rolemi v Císařově pekaři, v alegorickém filmu Až přijde kocour nebo v televizních jednoaktovkách například Medvěd, Král a žena nebo Magnetické vlny léčí.
„Dokázal se prosadit i v zahraničí. Vedle Seana Conneryho coby Jamese Bonda získal roli zločince. Tvůrci chtěli, aby představoval skutečné monstrum, ale Werich si roli přizpůsobil a nechtěl být tím na prvním pohled jasným „Zlounem.“ Pamětníci dokonce vzpomínají, že si občas postavil hlavu, a tak mu sice vyplatili celý honorář, ale také roli přeobsadili německým hercem. K radosti manželky Zdeny, neboť Wericha pronásledovaly nemoci a ona se bála o jeho zdraví.
Werich se ostatně dostal několikrát do konfliktu, dokonce i s Miroslavem Horníčkem, ale nejvíce při natáčení Císařova pekaře s režisérem Jiřím Krejčíkem. Zákulisí natáčení bylo doslova dramatem. A ani celoživotní přátelský vztah s Jiřím Voskovcem se neobešel bez několikaleté pauzy v korespondenci,“ uvedl Miloslav Šmídmajer.
Podle něj však proti jeho jakékoliv paličatosti a drobným slabostem stojí jeho dílo – skvostné pohádky, jedinečné role, a hlavně jeho moudrost a chytrý nadhled, s jakým se dokázal dívat kolem sebe. Šmídmajer vysvětlil, že pamětníků Jana Wericha už zase tolik nežije, proto jsou vzácná setkání s Jiřím Suchým, který byl jeho jakýmsi důvěrníkem. Nebo s Jiřinou Bohdalovou, která od něj doslala angažmá v Divadle ABC. A dramatické chvíle zažila ve Werichově domácnosti i Eva Tůmová, která coby dceřina kamarádka vypomáhala s vnučkou Fančou.
Ačkoli se natáčení dokumentu výrazně liší od hraného filmu, při němž se setkává daleko větší počet lidí, nebyla prý nouze o humorné chvilky. Například se Zdeňkem Svěrákem.
„Natáčeli jsme na Kampě ve Werichově vile, když ve zmrzlinové pauze přišel pán a požádal, jestli by mohl jen na minutu předstoupit před setkání zdravotních sestřiček. Zrovna bylo po první vlně covidu. Zdeněk Svěrák neváhal, vystoupal po schodech nahoru a předstoupil před stovku žen a pohotově řekl: Přišel jsem vás rád pozdravit, protože vaše sdružení se jmenuje Kovadlina a já jsem Svěrák. A připojil se k poděkování.“
Dokument o Janu Werichovi vstoupí do kin začátkem srpna.
S Jiřinou Bohdalovou měl zase vtipný zážitek spolurežisér Martin Slunečko. Ten poslední léta natáčel pořady z cyklu Nedej se, kde často doloval informace z respondentů, a tak si zvykl skákat účinkujícím do řeči. „Někdy hned po první větě. A když se chystal pokládat otázky Jiřině Bohdalové, upozornili jsme ho: Tohle nedělej. Uděláš to podruhé a uvidíš, jaké školení dostaneš! Pravda je, že se udržel a nechal paní Bohdalovou vyprávět, mimochodem skvěle, ale pak jí položil otázku, na kterou řekla, že nechce odpovídat. A tak si myslel, že tu otázku chytře položí ještě jednou v závěru interview, ale paní Bohdalová se nenechala ošálit a hned na něj spustila, ať to takhle nezkouší, když už jednou řekla, že je to divná otázka. A bylo po rozhovoru. Přinesla ovšem i fotografie s věnováním od Jana Wericha a udělala si čas ve svém narozeninovými oslavami nabitém kalendáři,“ vyprávěl Miloslav Šmídmajer.
Kameramanem filmu je Miroslav Souček, střihačem Jakub Vansa, hudbu složil Petr Malásek. Martin Slunečko a Miloslav Šmídmajer, kteří na filmu režijně spolupracovali spolu dříve vytvořili dokumenty o Miroslavu Horníčkovi, Dušanu Kleinovi nebo Janu Potměšilovi.