Hlavní obsah

Zpěvačka Amanda Palmerová: Ženy s názorem jsou považovány za otravné

Právo, Šárka Hellerová

Mezi hvězdy letošního festivalu Rock for People patřila i sedmatřicetiletá americká zpěvačka, skladatelka, hudebnice a performerka Amanda Palmerová. Právu poskytla před svým vystoupením rozhovor.

Foto: Michaela Trčková

Amanda Palmerová při svém vystoupení na Rock for People.

Článek

Co vás v poslední době těší?

Když se mi ozvou kolegové. A když mi na internetu napíšou jiní muzikanti.

Potřebujete povzbudit?

Ano, měla jsem těžký rok. Bylo to jako na horské dráze. Jsem z té jízdy vyčerpaná, mé ego je jako na houpačce. Když se od toho můžu částečně odpojit a někdo mi napíše, že sleduje můj příběh a že mu to nějakým způsobem pomohlo, je to o něco jednodušší.

Co vás minulý rok tak trápilo?

Můžete si to vygooglovat.

Radši bych to slyšela od vás.

Bylo to trochu dramatické. Nejdřív jsem díky projektu Kickstarter natočila album Theatre Is Evil. Byl to obrovský úspěch, získala jsem za to hodně pozornosti. Vyjela jsem na turné, ale hned jsem ho musela ukončit, protože mému kamarádovi zjistili rakovinu a já mu chtěla být nablízku. A děly se i další věci, nebylo to lehké.

Zmínila jste projekt Kickstarter, skrz který mohou fanoušci finančně podporovat umělce. Myslíte, že v takovém přímém financování umění je budoucnost?

Pro určitý typ umělců je to jedna z cest.

Pro jaký typ?

Pro ty, kteří chtějí zodpovídat sami za sebe. Pro umělce, kteří už mají velmi blízké, intimní spojení se svou fanouškovskou základnou. Pro jiné asi bude lepší držet se nějakého zprostředkování, klasičtějších cest. Různí umělci musí dělat různá rozhodnutí, myslím, že to je důležité zdůraznit. Spousta lidí si myslí, že je tu nové řešení pro všechny a že musí naskočit na palubu. Ale když na ni skočí všichni najednou, loď se potopí.

Vy sama jste zpěvačka, performerka, instrumentalistka, skladatelka… Co z toho vás uspokojuje nejvíc?

Že jeden den můžu napsat písničku, druhý den ji zahrát lidem a někdo pak třeba přijde se slzou v oku, protože ho rozbrečela. To je to, co na tom zbožňuji.

Chodí za vámi takhle po koncertech lidé často?

Ano. A mohou se mnou mluvit o čemkoli. Myslím, že jako umělec mám tuhle zvláštní občanskou povinnost. Aspoň to tak cítím. Chci být svým fanouškům k dispozici.

To může být velmi vyčerpávající.

Je to vyčerpávající, ale také se tím krmím. Cítím se díky tomu užitečná. Je to jako jakákoli jiná práce, může být únavná, ale pokud má aspoň nějaký smysl pro ostatní, tak vám dává energii a pohání vás dál.

Jste považována za kontroverzní umělkyni. Cítíte se tak?

Ne, vůbec. A lidé, kteří mě znají, ze mě takový pocit nemají. Ale když se v hudebním průmyslu objeví silná žena s názorem, hodně lidem se to zprvu moc nelíbí.

Máte pocit, že jste často špatně pochopena?

Ano, a mám z toho špatný pocit. Stává se to proto, že internet a média milují dramata. Cokoli, o čem se domnívají, že jim zvedne čtenost a přístup na stránky, zneužijí. Lidé se mě často ptali, jaké to je být žena. Vždycky jsem říkala, že je to v pohodě. Až nedávno jsem začala vnímat, že mezi mnou a mužskými souputníky je velký rozdíl.

Myslím, že to za stejné věci daleko víc schytávám. Teď si toho teprve všímám a začíná mě to vytáčet.

Proč myslíte, že se to děje?

Ve všech kulturách je stále silná obava ze silných žen. Myslím, že chlapi se bojí, že to ohrozí celý systém, a tak radši řeknou, ať sakra sklapne. Nezajímá je názor žen. Když ho ony přesto řeknou, tak je vyděsí. V tomhle divném kulturním uspořádání si ženy mohou dovolit něco říct jednou, ale když se vyjadřují opakovaně, jsou za podivínky.

Nebo se řekne, že jen chtějí přitáhnout pozornost. Když jsou takoví chlapi, jsou obdivovanými, silnými hrdiny. Holky jsou ve stejném případě jen otravné.

Snažíte se s tím bojovat?

Nemám bojování ráda. Myslím, že zrovna v tom jsem často špatně chápána. Lidé si myslí, že mám kontroverzi, hádky a dramata ráda. Není to pravda. Daleko víc mě těší vytvářet hudbu a soustředit se na pozitivní věci. Chci se radši věnovat fanouškům než se hádat.

Loni jste vyzvala hudebníky, ať se k vám připojí na vašem turné a zadarmo si s vámi zahrají. Jak to dopadlo?

Povedlo se to, ale také to naštvalo spoustu známých muzikantů ve Spojených státech. Lidé, kteří jsou mimo mou komunitu, jsou často zmateni tím, jak různé věci dělám. Když jsem začala být trochu slavná, tak jsem musela najednou hájit svá rozhodnutí. Ale teď už to tolik neřeším.

Dokud můžu dělat hudbu, lidé ji poslouchají a máme z toho všichni radost, tak si může zbytek světa kafrat, stěžovat a nadávat, jak chce. Neublíží nám to. Dokonce nás to posilňuje. Čím víc lidí nás kritizuje za to, co a jak děláme a jak komunikujeme, tím jsme si blíž.

Vraťme se ještě k hudebníkům, kteří se k vám přidali na turné. Získala jste mezi nimi nové přátele?

Rozhodně ano. Hodně lidí už bylo předtím součástí naší komunity, ale objevilo se tam i pár cizinců, kteří se o koncertech dozvěděli náhodou, zahráli si s námi a už nám zůstali věrní.

Jeden z nich byl úplně skvělý. Hraje na tubu. Přijel do jednoho města, užil si s námi úžasný večer a líbilo se mu to tak, že nasedl do auta a jel za námi deset hodin na další štaci. Hrál na třech koncertech a já mu za to zazpívala na jeho novém albu. A přesně takhle to má podle mě fungovat. Je třeba najít své lidi.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám