Článek
Šokující pro něj byla kniha právníka a policejního vyšetřovatele Eduarda Chlystalova s názvem Třináct trestných činů Sergeje Jesenina. Připomíná, že od září 1925 žil Jesenin v Moskvě. Přesněji díky péči Sofie Tolsté, vnučky Lva Tolstého, své nové přítelkyně a posléze legitimní ženy, byl ukryt v psychiatrické klinice.
Její brány ho chránily před soudním přelíčením pro "protivládní a antisemitské výroky", podle autora důsledky policejních provokací. 21. prosince básník tajně utekl z kliniky, vymáhal honoráře za knihy, navštívil první ženu Annu Izrjadovovou a syna Jurije, i svou druhou ženu Annu Rajchovou a dceru Taťánu. Čtyřiadvacátého prosince se ubytoval v petrohradském hotelu Angleter, kde bydleli přátelé Ustinovovi. Důvěrný přítel Volf Elrich, novinář, ale i agent GPU, následovnice Čeky, s ním dvakrát přenocoval.
V předvečer smrti uspořádali stůl pro osm lidí, jedli husu, pili čaj. Vrátil se Elrich, zapomněl si aktovku. Podle správce hotelu, rovněž policejního agenta, sešel básník kolem 22. hodiny dolů s prosbou, aby ho nikdo nerušil. Ráno klepala na dveře žena Ustinova, potom Erlich. Posléze otevřel dveře správce, ale dovnitř vešli jen Ustinovová a Erlich. Oběšence tak viděli jen oni dva, lékaři i policisté už jen v upravené poloze vleže se šňůrou z amerického kufru na krku.
Kam zmizel hotelový sluha, který slyšel zvuk šarvátky a šel ji oznámit správci hotelu? ptá se Chlystalov. Šňůra byla bez oprátky. Lékařská zpráva konstatovala smrt přetržením krčních obratlů a nikoli udušením. Zmiňuje i modřinu pod okem.
Konflikty s bolševiky
V devatenácti přicestoval Jesenin do Petrohradu k Alexandru Blokovi a od něj přispíval do časopisů až k prvotině Tryzna, nazvané tak už ve svých dvaceti. Mladý básník byl představen carevně, která mu verše pochválila s výhradou, že jsou moc smutné. Oponoval: "Taková je Rus." Dezertoval z armády a s levými esery (socialisty) se přidal k Říjnové revoluci. V roce 1920 už na útěku před čekisty obžalován z chuligánství a kontrarevolučních výroků.
Záchranou alespoň dočasnou se mu stala láska s americkou tanečnicí Isadorou Duncanovou, která v Moskvě založila bezplatnou baletní školu. S ní absolvoval svou americkou cestu, na níž napsal sbírku Z moskevských putyk z let 1922 až 1923. "Básník - to je vlastně totéž asi/jako hájit pravdu, ať je příkrá./Jemnou kůži do ran rozdírat si,/krví citů laskat cizí nitra.//Básník - to je zpívat o volnosti,/připomínat si ji v nedohlednu./Jenom slavík zpívá s horoucností/o tom svém. A píseň má jen jednu," napsal ve sbírce Perské motivy (1924-1925).
Ve skladbě Rus ta odcházející zase říkal: "...Štěstí, že jsem líbal ženy na rty,/mačkal květy, líhal ve trávě./Čtvernožce, ty naše slabší bratry,/nikdy jsem já nebil po hlavě." Lyrické vyznání, v době třídního boje ovšem jasný protibolševický postoj. "Mně jako legitimnímu ruskému synovi je špatně z toho, že bych měl být ve své zemi pastorkem. Pasáckého ponižujícího chování uchvatitelů moci už mám dost. A ještě hůř je mi při pomyšlení na patolízalské sbratřování s nimi," napsal z paluby parníku George Washington do Paříže příteli Kusikovovi. "Už ani nevím, ke kterépak revoluci jsem se dal. Vím, že ani k únorové ani k říjnové. Takže se v nás asi ještě schovává nějaký listopad."
Sergej Jesenin: Rozbité zrcadlo Akropolis, ruský originál i překlady Václava Daňka, 156 stran