Článek
Možná ti dva jen podlehli ezoterickým sklonům, které se začaly šířit z dámské šatny. Ale možná za tím byla detektivní intuice slušňáka z Četnických humoresek a drsňáka Rapla i jejich mužné hrdinství, které odolalo nezadržitelnému morálnímu rozkladu souboru.
Každopádně oslavovaný duch byl právě díky nim šťastně zachráněn, přesněji řečeno kolektivně rituálně přemožen a navrácen tam, kam patří a kde by se bez něj cítili ztraceni.
Komediální seriál Zkáza Dejvického divadla, ve kterém všichni herci i zaměstnanci hráli sami sebe, tedy včera na ČT 1 skončil happy endem. I když... zkouška provedená po návratu ducha tvrdí, že je to „dobrý tak padesát na padesát“.
Tvůrci seriálu, zakladatel souboru Miroslav Krobot a debutující scenárista Ondřej Hübl, dali v šesti půlhodinových epizodách s chutí za pravdu různým pesimistickým věštbám, které při odchodu Krobota z pozice uměleckého šéfa předvídaly divadlu úpadek. Se zjevným odporem k mramorizaci rozpoutali ke čtvrtstoletí divadelní scény přehlídku až surreálně hravých mystifikací, v nichž se nesmlouvavě trumfují sebeironie se sarkasmem, ale to vše halí až pábitelská láska autorů k postavám.
Pábitelská nálada
Herecké hvězdy odhodlaně vycházejí vstříc těm nejhorším fantaziím čtenářů bulváru o tom, co se děje u nich v zákulisí, a spustí krutý sebevýprodej. Trojan lační po mladých herečkách, před kterými se kasá, že točí Anděla trojku, protože „lidi to chtěj“, Myšička chce šlohnout kšeft nedalekým „Hurvínkům“ a mnozí, zejména Jaroslav Plesl, by raději neměli pít panáky.
Čerstvý důchodce Krobot se pragmaticky vykašle na umělecké ambice a z lásky k divadlu, které potřebuje peníze na přežití, sepíše potupnou zájezdovou šmíru ve stylu Evy a Vaška. Pábitelskou náladu volně propojených samostatných příběhů, vystavěných vždy na nějaké absurditě, průběžně rozněcuje i lehounké myslivecké vytrubování a na závěr ji zpečetí lovecká hostina, kdy si prostě nelze nevzpomenout na Menzelovy Slavnosti sněženek.
A ještě jeden myslivecký kousek se na rozloučenou se seriálem (a jednou dejvickou érou) vynoří z paměti. Poslední leč brněnského Divadla na provázku, kdy se dva staří přátelé pustí do hry a jen díky jejich fantazii je náhle všechno možné.