Článek
Všechny snímky vznikly v přírodě, která hraje na snímcích autorky důležitou roli, ačkoli je často ve druhém plánu, a leckdy má rozostřené kontury. To ale proto, aby se docílilo určitého napětí mezi zasněnou tváří modelky a okolním prostorem.
Některé využité vizuální prvky, jako jsou třeba propletené větve, stébla trávy nebo listy kapradiny, připomínají díla klasika tohoto žánru Tarase Kuščynského. Ovšem Šimková se jako žena umí dívat na ženský půvab jinak, očima ženy. Jde výrazově více do nitra, jako by se snažila vytvořit spíše portrét duše.
Na jednom snímku vystupuje zasněná dívčí tvář z propletených větví. Její nositelka možná stojí za stromem, možná leží na zemi. Jemné stíny vytvářejí na obličeji zvláštní make-up, zatímco smyslně pootevřená ústa posouvají výraz do mírně erotické roviny.
Pokud mluvíme o erotice, je třeba zdůraznit, že je na vystavených dílech spíše tušená a náznaková než jasně transparentní. Rozkošnicky prohnuté tělo dívky omývané zpěněnými vlnami řeky vypadá jako to ze známé scény z filmu Extáze, ovšem v tomto případě má na sobě modelka plavky.
Zcela nahá je dívka, která stojí osamocená v lesní scenérii a opírá se o propletené kořeny. Figura, s estetickým vyzněním barokní sochy, pomyslně prorůstá do okolní krajiny. Vizuálně nejsilnější je snímek, na němž stojí modelka z profilu mezi listy stromu, jejichž stíny vytvářejí na krásných lících takřka válečné zbarvení. V dálce se rýsují skály, v jejichž lůně se prý kdysi točily indiánky.
To dáma, která má na hlavě věnec s bílými květy korespondujícími s bílými šaty halícími její cudná ramínka, odkazuje ke klasickým estetickým vzorům.
Fotografie Martiny Šimkové nenásilně spojují ladná ženská těla a přírodu do jednoho kompaktního celku. V jejím pojetí to vypadá, jako kdyby k sobě jedno i druhé neodmyslitelně patřilo.