Článek
Randolph míchá rock, soul i elektroniku s jistotou, která bere dech. Je tvrdší než nu-soulové hvězdy typu Johna Legenda, ale nehraje předvídatelný bigbít. Dokáže vystihnout přesný poměr mezi progresivitou a tradicí, tak aby netvořil akademicky nudné experimenty a současně neklesl do banálního mainstreamu.
To nejlepší ze starého soulu a funku přetavuje v elektronickém kotlíku, počítač však užívá opatrně. Dobře ví, že nejlepší elektronika je ta, kterou si posluchač ani neuvědomuje.
Jeho Golden Day s agresívní kytarou a hammondkami zní jako Edgar Winter obalený zvukem 21. století, v Leanin zase nasadí tvrdou funkovou rytmiku a princovský falzet, ale vzápětí překvapí bluesovým kytarovým sólem, za které by se nemuseli stydět ani Allman Brothers.
Novince Lonely Eden nechybí energií nadupané skladby, nápaditost, perfektní moderní zvuk ani dobrý zpěv. "Tohle album je od začátku do konce funky nadpozemský soul," napsal americký Nu-Soul Magazine.