Článek
Studentka žurnalistiky Sondra (Johanssonová) přijíždí na prázdniny ke své bohaté londýnské přítelkyni. Pobyt ale nezačne dobře: s režisérem, s nímž tu měla domluvený rozhovor, se vyspí, ale interview nepřinese. Navíc si ji na kouzelnickém představení vybere iluzionista Sid (Allen) jako pomocnici - v kouzelné skříni jí prý "trochu promíchá molekuly". Což by snad nebylo nic strašného, kdyby v té skříni Sondra nepotkala ducha. Až ze záhrobí totiž utekl investigativní novinář Joe Strombel, který na lodi, převážející mrtvé na druhý břeh řeky Styx, dostal tip na sólokapra a nemůže si ho nechat pro sebe.
Udivená Sondra se v duchu své budoucí profese na stopu zavěsí, vytřeštěného a nervózního iluzionistu vezme s sebou a vyrazí na lov masového vraha, jímž má být britský aristokrat a veskrze přitažlivý muž Peter Lyman.
Hra začíná, Woody Allen opět naplno rozjíždí brilantní dialogy a glosy ("Třeba se za něco stydí - třeba tančí ve folklórním souboru", "Já mám místo aerobiku deprese."), vtipné zápletky i dobře promyšlené pointy. Žurnalistika je pro Allena příležitostí k hláškám typu "Píšu o kultuře, ale chystám se na seriózní témata", či "Mám to první! - jenže my jsme na poslední cestě", vedle toho se vrací k řadě osvědčených témat z předchozích filmů - znalci jeho díla je poznají neomylně.
Sondra se navzdory nezkušenosti a vážné citové komplikaci, která jí potká, postupně stává ztělesněním novinářské posedlosti, jdoucí až za pověstný hrob, Sid je odrazovou stěnou v podobě nervního pouťového klauna, pro něhož největším "vzrušením je večeře bez pálení žáhy". Ti dva patří k sobě jako dcera k otci...
Allen se v postavě Sida vrací na plátno v dobře známé poloze sebeironického neurotika, jehož glosy jsou hlavním zdrojem humoru ("Narodil jsem se jako Hebrejec, ale konvertoval jsem k narcismu"). Budiž však popravdě řečeno, že až překvapivě velký prostor ponechává své herecké partnerce Johanssonové, dokonce i dialogy staví tak, že ona má chvílemi navrch, byť jeho postava na jednu z jejích vtipných replik neopomene dodat: "Na humor jsem tu já". Což je zároveň přirozeným mottem filmu, jenž baví oním osobitým allenovským způsobem, kdy se divák zasměje gagu - a vzápětí ještě neméně vtipnému podtextu.
Johanssonová využívá příležitost, kterou jí velký filmový mág poskytl, beze zbytku. Po dramatické roli ve Hře osudu nechává v Sólokaprovi naplno vyniknout svůj komediální talent, jemuž se nebojí podřídit vizáž: brýle, vlasy stažené do ohonu, nemoderní oblečení, rovnátka... Půvab tím krásná Scarlett přitom nikterak neztrácí, což je důležité zejména s ohledem na jejího druhého partnera, velmi charismatického a sexy muže - Hugha Jackmana v roli Petera Lymana, napohled všeobecně výborného mladíka, pod jehož dokonale uhlazenou slupkou se může skrývat cokoliv.
Woody Allen a s ním i diváci mají štěstí, že hrát v jeho filmech je prakticky pro každého herce dobrá vizitka, výborná položka do životopisu. Díky tomu se mu daří i do malých rolí získat skvělé herce, jako je v tomto případě například Ian McShane v roli mrtvého Strombela. Sólokapr je tedy v mnohém návratem Woodyho Allena k vlastním starým časům. Lze namítnout, že až příliš známým, nicméně ty staré allenovské časy jsou pořád dobré, zábava je to chytrá a v tematice dokonce velmi aktuální, přitom beze stopy laciné atraktivity.
Sólokapr, USA 2006 Režie a scénář: Woody Allen, kamera: Remi Adefarasin, hrají: Scarlett Johanssonová, Woody Allen, Ian McShane, Hugh Jackman.