Vinohradské Afrodité do Woodyho Allena hodně schází

Nemá smysl srovnávat film a divadlo, ale pokud jde o allenovský humor, pak při převodu jeho vtipně ironického ducha na vinohradské jeviště režisérka moc šťastnou ruku neměla.

Je otázka, zda Afrodité vůbec na velkou scénu patří, zda by jí neseděla intimita zkušebny. Pochybnosti budí už mohutný kašírovaný Olymp, s nímž téměř splývá chór, dorozumívající se s diváky patetickou posunčinou.

Ze zdi připomínající vstup do městské kanalizace vychází Kasandra Jiřiny Jiráskové (alternované Iljou Rackem coby Teiresiem) s Barborou Polákovou (Linda).

Její příchody jsou ale zdlouhavé a zbytečný hall i mikroport herečce, ztracené v hloubi jeviště, ubírají na suché věcnosti, s níž si s Allenem dobře notuje. Ostatně allenovskou věcnost a vycizelovanou ironii zahlušila těžkopádnost hereckého projevu i hřmotnost zvukových efektů, které ještě více znesnadňují vnímání vtipného dialogu. Z páté řady jsem měla problém rozumět Václavu Vydrovi i dalším hercům, kteří, zvláště v menších rolích, navíc křečovitě přehrávají (téměř nesnesitelná je uchechtaná Ellie Petry Hobzové).

Pro Václava Vydru je Lenny dalším z jeho sympatických outsiderů. S Allenem ho spojuje bezbranná ztracenost jeho hrdiny vedle úspěšné ženy, kterou Jana Stryková hraje, zřejmě v intencích režisérky, v jednostrunné emancipační rovině.

Vydra, stejně jako Ladislav Frej v roli Vedoucího chóru, by si rozuměli s allenovským humorem, kdyby jim režisérka dala prostor a čas na vyznění point, zahlušených siláckou, antiallenovskou komediální stylizací.

Za roli pornoherečky Lindy získala Mira Sorvino Oskara. Slušel by i Barboře Polákové za neodolatelnou směs naivity, erotické rutiny i spodního melancholického tónu holky, toužící po normálním ženském štěstí v nenáročném balení, jež představuje boxer Kevin Jana Holíka.

Mocná Afrodité vinohradské diváky zřejmě pobaví, ale k vytříbenému allenovskému humoru má dost daleko. A to je vzhledem k možnostem textu škoda.